Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Dvořiště

Román Ondřeje Horáka je obrazem české „generace X“

64 R15 Dvo i t
64 R15 Dvo i t • Autor: Respekt

Ondřej Horák (37) se řádku let živil tím, že o knihách psal. Byl šéfredaktorem literárního čtrnáctideníku Tvar, pracoval v kulturní rubrice Lidových a pak i Hospodářských novin. Potom knihy tak trochu psal; byl „ghost writerem“ v pozadí knih, které nesly na obálce výrazná jména Zdeňka Pohlreicha, Jakuba Vágnera nebo Jaromíra Bosáka. Nyní vstoupil na trh i s vlastní kůží, když vydal románovou prvotinu Dvořiště, již lze číst jako knihu o životním pocitu dnešní vrstvy českých pětatřicátníků a čtyřicátníků, kteří „to“ nechtějí někam dotáhnout. Horák nakročil směrem, jímž se už před lety vydal také Emil Hakl, ale vydal se cestou, kde není místo pro humor či ironii.

Reklama
Reklama

Když knihu otevřeme, vyjeví se ihned, že jde o román kunderovský: obsah se dělí na sedm dílů, názvy však neodkazují ke stránkám. Názvy jako Práva nedojedené menšiny či Putování do sloní prdele zvou zjistit, co se za nimi skrývá. Tím ale vábení končí.

Vyprávění v podobě listového těsta

Text se se čtenářem vskutku nemazlí. Jako by mu opakovaně říkal: Na co útěšného a hezkého by sis, hlupče, chtěl hrát v tom­hle hnusném světě?

Smrt hlavní postavy, Adama, oznámí hned na začátku druhé kapitoly. Pokud tedy nečteme záložku na přední straně obalu, protože v takovém případě to víme už od samého počátku. Těžko však říci, zda tím Horák dává najevo, že ví, že nás donutí číst, i když „víme“, jak to dopadne. Navenek se tváří, jako by chtěl čtenáře spíš odrazovat. Příběh je rozvrstven na několik linií jako listové těsto. Vyprávění zachycuje Adama na konci životní cesty, kdy dokončuje svoji misi: od sta různých dívek si poté, co se s nimi vyspal, odnesl kalhotky a tím dosáhl bodu, který maturitní sázka několika spolužáků stanovila jako bod konečný – kdo sesbírá sto kalhotek, musí spáchat sebevraždu. A Adam sázku dodrží.

S vědomím jeho smrti čteme líčení kalhotkových úlovků, jež se vracejí do vzdálenější či bližší minulosti. Neumožňují uchopit děj z hlediska, co bylo dřív a co potom, točí se v kruhu a tím spíš evokují dojem bezčasí, prázdnoty a opakovaného, mechanického vykonávání bezcílné mise za tou pravou láskou; pravá není žádná. Toto kroužení kolem hlavní postavy, o níž víme, že zanedlouho zemře, je symetricky střídáno vyprávěním jedné z Adamových dívek, která se v jihočeské krajině vyrovnává s jeho smrtí. Dojetím a empatií ovšem jako čtenáři opět plýtvat nebudeme – jednak jsou její vyprávěcí schopnosti i citový obzor dosti omezené, jednak se její příběh odvíjí pozpátku, takže každá další kapitola nás neposouvá k tomu, co z hlediska přítomnosti teprve bude, ale odsouvá nás zpátky, k tomu, co už se odehrálo předtím.

A tyto dvě linie jsou ještě rámovány hovorem neznámých postav, který vyniká nebývalou bezcitností, tupostí a namyšleností těch, kdo mají pocit, že vyzráli nad celým světem. Zde Horák projevuje vytříbený cit pro „hrabalovský“ záznam hospodského plkání a chvástání se.

Příliš surové, aby to byla pornografie

Americký i britský film a próza devadesátých let minulého století po jistou dobu vydatně mapovaly životní pocit tamní „generace X“: generace narozené ve druhé půlce šedesátých let a v desetiletí následujícím, která „to“ vzdala. Odmítla dosavadní generační vzorec revolty a snahy překonat život svých rodičů, jak to dělala ještě generace „nukleární rodiny“ padesátých let či poté hippies během léta lásky a Woodstocku. Dospívání v éře Reaganově a Thatcherové jim vsugerovalo ochotu brát si vše, co je okolo, ale nesnažit se měnit či vylepšovat svět. Horák něco podobného vetkl do vínku svým postavám.

Odmítli závodit o to, kdo bude nejúspěšnější, nejmajetnější, nejvýkonnější, namísto prosazování se, hledání a směřování k cíli volí přežívání, v jehož nudě a stereotypech se ale i sebezničení jeví jako docela fádní věc. Žádná katarze, žádná gesta, žádné ideály; svět je hnusný, nic tu nic neznamená, tak o co jde. Horákův Adam toto ztělesňuje a vyprávění jeho dívky to stvrzují, protože veškerý její sentiment je prázdný a truchlení směšné, neboť též ona údajná tragická velká láska byla jen takové simulakrum, které si vyrobila z ingrediencí nalezených v televizních seriálech.

Román je výborně napsaný, ale člověk aby se styděl se nad tím radovat.

Tweetni to

Horákova próza tuto bezcitnost nejen tematizuje na postavách, ale vyjadřuje ji také stylem vyprávění. Knihu by leckdo mohl označit za pornografii, protože kromě vzletně vyslovovaných jídel, jež si hrdinové objednávají v restauracích, je sex nejčastějším materiálem románových událostí. Detailní výčty jsou nicméně napsány tak, aby si ani čtenářský voyeur nepřišel na své. Zatímco literární pornografie oddaluje a zaobaluje do alegorií či zdrobnělin, Horákovo vyprávění kazí jakoukoli emoci drsností, přímočarostí a surovostí, s níž erotické dění pojmenovává. I zde se line pachuť toho, co je jen hnusné a trapné.

A v okázalém bourání obezliček a pravidel jde Horák co nejdále také v jazyce. Jeho vypravěč i postavy mluví obecnou češtinou, která je psána foneticky, tedy se snahou vyjádřit slova přesně tak, jak při mluvení znějí, a ne jak jsme si je zvykli psát. Jazyk tím zbavuje všech knižních nánosů, ale též navyklých standardů a činí z něj něco, co není ničím víc než pouhým přepisem ústního plkání či primitivního myšlení. Spořádanost a hloubka jsou donuceny ustoupit surovosti a syrovosti i v jazyce.

Horák nepíše společenský román. Nezkoumá nitra postav, nehledá příčiny. Tak jako je jeho jazyk jen co nejdoslovnějším záznamem toho, jak běžně mluvíme, je i jeho vyprávění pouze záznamem dění. Záznamem bravurně osekaným na dřeň, vyprávěním, kde je od banálního k fatálnímu jen krok.

Pocit po dočtení Horákova příběhu se snad dá přirovnat k tomu, s čím jsme kdysi odcházeli z kin po zhlédnutí Trainspottingu: Tak krásně natočený film, akorát proč mám koukat na to, že život může být až takhle pochmurný? I Horákovo Dvořiš­tě je výborně napsané, ale člověk aby se styděl se nad tím radovat.

Autor je literární vědec.

Ondřej Horák: Dvořiště
Druhé město, 108 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte