Muž z konce světa

Do Říma přijíždí v botách, které mu darovala vdova po jednom argentinském odboráři. Favorit papežského konkláve z roku 2005, který tehdy získal druhý nejvyšší počet hlasů po Josephu Ratzingerovi, není tentokrát (především kvůli vysokému věku) považován za pravděpodobného vítěze.

Ve středu večer ale přichází překvapení. Od první minuty, kdy se šestasedmdesátiletý argentinský kardinál Jorge Bergoglio objevuje na balkoně svatopetrské baziliky jako papež František I., poutá přehlížený veterán pozornost sympatickými kroky. Pokloní se a požádá shromážděné věřící, aby se za něj pomodlili dřív, než on požehná jim. Volí si dosud nepoužité jméno, jež symbolizuje prostotu a obnovu církve. Nečekaně zve na audienci novináře. Odmítá speciální zacházení a zpátky do hotelu jede s ostatními kardinály autobusem. Během večeře je pak překvapí sebeironickou poznámkou na adresu svého zvolení: „Snad vám Bůh odpustí.“

Legenda o skromném jezuitovi, který místo limuzíny se šoférem jezdí po Buenos Aires metrem, okouzluje média a nový papež má dobrou startovní pozici. Jenže je právě on mužem, který církvi pomůže z vleklé krize?

Jezuitův stín

Novinářům se zatím nepodařilo z hlasujících kardinálů vytáhnout detaily z konkláve, spekuluje se ale, jak mohli k překvapivému výsledku dojít. Během papežské volby tradičně funguje efekt sněhové koule – jméno, které získá v prvních kolech výraznější počet hlasů, pak na sebe nabaluje další. Argentinský arcibiskup, jenž měl v roce 2005 výraznou podporu (získal 40 hlasů), se přirozeně vrátil do hry a postupně strhl jednak neevropské kardinály, dále pak volitele, kteří slyší na sociální a diplomatickou roli církve, a zřejmě i mírné reformisty, jimž nevyhovoval ultrakonzervativní kurz posledních dvou papežů. To zní překvapivě vzhledem k Bergogliovým „středověkým“ výrokům odsuzujícím homosexualitu, které média hojně připomínají. Ale papež František je složitější a překvapivější postavou, než by se mohlo zdát.

Během papežské volby tradičně funguje efekt sněhové koule.

Narodil se v roce 1936 v rodině italských imigrantů a v pubertě přišel po těžké infekci o jednu plíci. To dnes spolu s jeho pokročilým věkem nahrává pochybnostem, zda svůj úřad zdravotně zvládne (médii oslovení lékaři specialisté v tom ale nevidí problém). Mladý Jorge původně plánoval kariéru chemika, v osmnácti však vstoupil do jezuitského řádu a začal studovat na kněze. Skvělý tanečník, milovník klasické hudby a vášnivý čtenář Dostojevského se brzy stal učitelem literatury, psychologie a filozofie. V jezuitské hierarchii rychle stoupal – až se v roce 1973 vyšvihl do čela argentinské pobočky řádu.

V Česku nemají jezuité nejlepší pověst, nutno ovšem dodat, že v Latinské Americe symbolizuje Tovaryšstvo Ježíšovo něco docela jiného než pálení knih. Jezuité v oblasti dnešní Paraguaye, Bolívie, Argentiny, Uruguaye a Brazílie v minulosti působili zejména jako osvícení misionáři a úspěšně kombinovali náboženskou, kulturní a ekonomickou činnost. Zakládali semináře a univerzity, často také chránili původní indiánské obyvatelstvo před násilím conquistadorů. Jejich školy mají dodnes dobrou pověst a pod pojmem jezuita si Latinoameričan nepředstaví pátera Koniáše, ale spíše moudrého a mírného vzdělance, hudebníka nebo lékaře.

Vzdělaný a rozvážný kněz vyrůstá i z Jorgeho Bergoglia. Jeho smůla ovšem spočívá v tom, že se provinciálem řádu stává chvíli předtím, než se vlády v zemi ujme vojenská junta. Diktatura, která během pěti let připraví o život tisíce lidí, pronásleduje a mučí levicově smýšlející kněze. Jezuitský provinciál mezi ně nepatří, kloní se ke konzervativnější linii v církvi, na druhou stranu nijak otevřeně s krvavým režimem nekolaboruje.

V kauze, která se nyní vynořila jako asi největší stín v minulosti nového papeže, figurují dva argentinští jezuité – Orlando Yorio a Francisco Jalics. První již zemřel, druhý žije v Německu. Oba v sedmdesátých letech působili v nejchudších čtvrtích tzv. villas de miseria v Buenos Aires. Už tím, že se angažovali v boji proti chudobě, byli vojáky junty automaticky považováni za teroristy. Začali se bát o život, ale nechtěli opustit potřebné ve slamech. Vyhledali tedy pomoc svého představeného Jorgeho Bergoglii. Ten slíbil, že se za ně přimluví, ovšem podle dokumentů, které údajně Francisco Jalics viděl, a pozdějšího svědectví jednoho z představitelů junty udělal pravý opak: v roce 1976 kněze udal.

Současný papež tohle obvinění rezolutně odmítá, tvrdí naopak, že se kvůli svým vězněným spolubratřím dvakrát sešel s diktátorem Jorgem Videlou a šéfem armády. Nelze doložit, zda jeho zásluhou, jak by naznačovala papežova verze, jisté ale je, že po pěti měsících strávených v nechvalně proslulé mučírně ESMA byli oba kněží propuštěni. Vojáci je koncem října 1976 vyhodili zbídačené a omámené drogami z auta poblíž Buenos Aires.

Boží plán a politická válka

„No to snad ne! Přece nemůžeme mít takovou smůlu!“ Podobná zklamaná povzdechnutí bylo možné zaslechnout minulý týden v prezidentském paláci v Buenos Aires. Podle argentinského deníku La Nación takto dávali vysoce postavení vládní úředníci s protaženými obličeji najevo rozčarování z toho, že se právě jejich arcibiskup stal papežem.

Je to příznačné. Stejně jako mu dodnes část krajanů nemůže přijít na jméno kvůli pragmatickým postojům během diktatury, druzí (a jsou mezi nimi i významní disidenti jako nositel Nobelovy ceny míru Adolfo Pérez Esquivel) tvrdí, že se ničím neprovinil. Zatímco lidé v ulicích měst nadšeně slavili prvního papeže z Latinské Ameriky, elita napojená na vládnoucí levicově-populistickou stranu neskrývala rozpaky.

Nově zvolený papež František je už totiž dlouhá léta na nože s vládou manželů Kirchnerových (nejdříve Néstora Kirchnera a poté jeho ženy Cristiny). V tvrdých projevech jí vyčítá, že není schopna bojovat s chudobou, současná prezidentka naopak odmítá chodit na jeho bohoslužby.  Takové rozpory najdeme ostatně též v dalších zemích kontinentu, církev a levicové populistické vlády spolu zkrátka bojují o chudé – a často horlivě věřící – voliče.  

Papež se pravděpodobně nestane sexuálním páterem Koniášem.

Z této perspektivy se jeví méně znepokojivé i výroky, které současný papež pronesl v době, kdy se v Argentině schvaloval zákon povolující sňatky mezi lidmi stejného pohlaví. Je jisté, že Jorge Bergoglio má tradičně konzervativní názory na homosexualitu či antikoncepci, ale razance jeho komentáře k vládnímu pokusu „zničit Boží plán“ odpovídá také míře averze k současné prezidentce. Papež se pravděpodobně nestane sexuálním páterem Koniášem: na rozdíl od jiných zemí světa katolická církev nevede v Argentině proti homosexuálům cílenou dlouhodobou kampaň a tématu si spíše nevšímá.

Co čekat od Františka

Vstává ve čtyři ráno, pak tři hodiny tráví modlitbami a meditacemi, než přijme první hosty. Mluví potichu a rozvážně. Nedává rád rozhovory, ale nebrání se osobnímu povídání s tím, kdo projeví zájem. Namísto biskupské rezidence bydlí v malém bytě. Co vlastně může skromný papež církvi a světu přinést?

Těžko věštit budoucnost, ale většina komentářů dává najevo opatrné naděje. Církev se poprvé v moderních dějinách odvážila svěřit vedení kardinálovi narozenému mimo Evropu (i když Argentina se ráda považuje za evropskou zemi a podstatnou část populace tvoří někdejší Italové). Jižní Amerika je dnes nejsilnější katolickou základnou, žije tu 40 procent ze světové 1,2 miliardy katolíků. Jejich počet ale klesá, protože původní církvi přetahují věřící tamní protestanti, sázející na charismatické kazatele a elektrizující masové bohoslužby. Dát Jižní Americe domácího papeže je evidentně pokusem, jak úpadek nejsilnější bašty katolictví zastavit. A František, coby letitý bojovník s chudobou a sociální nerovností, zároveň může dodat celému třetímu světu pocit, že Římu na jeho problémech záleží.

Kardinál Bergoglio, jenž po svém zvolení prohlásil, že kardinálové si pro něj přišli až na „konec světa“, je sice tradicionalista, ale ve svém životě se nechoval jako dogmatik. Ostře kritizoval kněze, kteří odmítají křtít děti neprovdaných žen. Byl také jediným z vysokých argentinských hodnostářů, který zůstal v přátelských vztazích s katolickou feministkou Cleliou Lurovou, jež se provdala za bývalého biskupa – a také jediným, kdo šel jejímu manželovi, považovanému za odpadlíka, na pohřeb.

Ty nejodvážnější hlasy proto nyní opatrně naznačují, že nový papež by přece jen mohl rozviklat jedno z problematických dogmat církve, totiž povinný celibát. Právě v Jižní Americe je vymáhaná sexuální zdrženlivost jedním z hlavních důvodů, proč se vyprazdňují kněžské semináře a průměrný věk duchovních rychle stoupá. Zbožní mladíci dávají přednost protestantským církvím, které jim nebrání založit rodinu. Nedá se asi čekat globální zrušení celibátu papežským výnosem, ale zadní vrátka ke změně by mohlo například přinést povolení kněžského svěcení ženatých mužů, kteří o ně požádají.

Jezuité vždy vynikali v komunikaci a František by nemusel mít takový problém s liberalismem a jinakostí jako jeho předchůdce. Je zvyklý pohybovat se v různorodém prostředí – v Latinské Americe mezi tradicionalisty a levicovými vyznavači teologie osvobození, v Římě zase mezi jezuity a sociálně orientovaným hnutím Comunione e Liberazione, k němuž má blízko.

Jedním z prvních dokumentů, který bude v těchto dnech číst, je tajná zpráva o neutěšeném stavu římské kurie, již mu zanechal jeho předchůdce. Nikdo dnes nepochybuje, že rozhádaná, nevýkonná a korupcí prolezlá vatikánská správa nutně potřebuje reformy. František v Římě nikdy nepracoval, není tedy zapletený do nepřehledných vazeb, na druhou stranu se v tomto prostředí nevyzná.  

Komentátoři z Jižní Ameriky to však nevidí jako problém. O palácových intrikách ví Bergoglio své a vyznat se v mocenských hrách se učil v zemi, kde jsou korupce, populismus i totalitářské tendence na denním pořádku. Jeho diecéze má pověst perfektně vedené firmy a jako vynikající vyjednavač a stratég se arcibiskup osvědčil také během argentinské ekonomické krize v roce 2001. Tehdy pomáhal tišit vášně – v jeho kanceláři si podávali dveře nejen politikové, ale též odborářští vůdcové a nově vzniklé sousedské domobrany.

Ostatně pokud rádi čteme mezi řádky, Bergogliovy vatikánské plány může naznačit i hojně probíraná volba papežského jména. Svatý František z Assisi, podle nějž se nový papež pojmenoval, kromě návratu ke skromnosti a rozmlouvání se zvířaty proslul také svým radikálním požadavkem na obnovu církve.