Kultura Knihy

Muškátový oříšek

Literární výprava Lubomíra Martínka na Ostrovy koření

64 R44 2012
64 R44 2012 • Autor: Respekt

Dobré cestopisné texty odhalují překvapivé souvislosti, rozpory, paradoxy a falše. Aby je rozpoznal, musí být spisovatel dostatečně protřelý. Pro Lubomíra Martínka (58) se potulování cizinou stalo podstatným životním gestem už před třiatřiceti lety, když se mu po emigraci do Francie otevřel svobodný svět.

Reklama
Reklama

Vzhledem k omezeným finančním prostředkům cestoval spíš jako tulák či globetrotter než jako turista. Nechával se občas najmout jako lodník, popřípadě si čas od času vydělával pomocnými pracemi na další putování. Postřehy, pocity a myšlenky muže na cestách vtělil do románů, esejů i experimentálních próz, jejichž řada postupně narůstá. Autor v nich splývá s vypravěčem i hlavním hrdinou.Podstatou sdělení je dosti výjimečná osobní zkušenost.

Aby osamělý poutník ve vzdálených krajích obstál, musí se vyznat ve spoustě praktických maličkostí, nesmí se nechat zmást, nesmí podlehnout zatuhlým předsudkům či šalbě turistických návnad, ale naopak zmobilizovat ostražitou vnímavost. Obraz ciziny se mu pak začne skládat z bezpočtu detailů, nesoucích nenápadné, ale podstatné významy, vypovídající nejen o sledované lokalitě, ale zároveň o univerzu. Vypravěč přitom i v nejodlehlejším prostředí nese na svých bedrech balvan vlasti, trauma domova, jakému se u našich německých sousedů říká „hassliebe“, nenávistná láska. Odtud také pramení napětí, jež prostupuje většinu jeho knih.

Bez přívlastků

Martínkova poslední, devatenáctá knížka je nezvykle útlá. Názvem Muškátový oříšek odkazuje k miniaturnímu souostroví, které má v podrobnějších zeměpisných atlasech podobu několika teček v modré ploše mezi Jávou a Novou Guineou. Bandské ostrovy, jinak též Ostrovy koření, jak jim říkali staří mořeplavci, bývaly dlouho jediným místem na zeměkouli, kde se sklízel muškátový květ a oříšek. Už zdálky se prý ohlašovaly jemnou, ale intenzivní vůní. V roce 2011 jsou ve vzduchu cítit spíš spalovací motory. Místo přístavů, mol a lodních můstků prochází poutník letištními terminály. Při letu z Prahy přesedá v jihokorejském Soulu, v balijském Denpasaru a v indonéském Makasaru a nalodění jej čeká teprve před poslední etapou cesty v Ambonu na Molukách.

Páteří Martínkova textu jsou střízlivé záznamy reality, jakou v Evropě šmahem pokládáme za exotickou. Tady nacházíme její všední tvář, krámky na tržišti, pouliční ruch, laciné ubytovny. Vedlejší linii vyprávění tvoří nepřetržitá reflexe a sebereflexe, která je vlastní i těm intelektuálům, kteří si na intelektualismu nijak nezakládají. Lapidárně se dotýkají pochybných triumfů globální civilizace, která v tropickém Ambonu rozpoutává třeštění křesťanských Vánoc, zatímco buddhistická cvičení zde provádí pouze jeden americký turista zpitomělý ideologií new age. Připomínají i krutosti kolonialismu na jedné straně a nedávných etnicko-náboženských bojů mezi domorodci na straně druhé, ale zároveň se těkavě vracejí do Evropy k české zkušenosti Martínkovy generace, například k proměně pojmu odcizení, tak módnímu v šedesátých letech, který se za normalizace konkretizoval v žalostné bezvýchodnosti. „Nikoli samota, ale permanentní dozor byl každodenním chlebem mé generace, která nebyla ani lost ani beat, nýbrž oblbovaná a pro zlost. Neměl jsem ani ponětí o tom, jak špatně na tom jsem a co vše mne nečeká.“

Osobní vzpomínky na přežívání v sovětské říši  se tu prolínají se zobecněnou pamětí ostrovů, s více méně objektivními dějinami dalekého kraje, o jehož ovládnutí na úkor domorodců tvrdě soupeřili portugalští, holandští i britští kolonizátoři řadu století.

Stručné sestřihy historické faktografie se střídají s odkazy na klasická literární díla. Oblast moří a ostrovů mezi Indonésií, Malajsií, Thajskem a Filipínami nazývá Martínek Zemí Conrada Josepha (v zřejmé narážce na někdejší Zemi Františka Josefa, dnešní Špicberky). Sugestivní nálady, které pobritštělý polský spisovatel Joseph Conrad vtělil před více než sto lety do svých příběhů z tropů, dodnes živě podbarvují zdejší skutečnost a stále tu lze potkat lidské typy, které vykreslil. K těm nejnadčasovějším patří Lord Jim, hrdina stejnojmenného románu, jenž Martínkovi zosobňuje únik ze společenských determinací: „Spoluúčast až příliš často splývá se spoluvinou. (…) Lordi Jimové dokládají, jak pramálo záleží na původu, vzdělání, sociálním postavení, oděvu, pohlaví nebo profesi…“

Conradův svět Martínek konfrontuje se zkušeností středoevropského dusna, které sám zažil, ale také s jeho literárním zobrazením v díle Roberta Musila, rakouského spisovatele s moravskými kořeny, jenž přesně a důkladně popsal duchovní atmosféru pozdní habsburské monarchie. Označuje-li Martínek na začátku knihy Lordy Jimy za „ženské či chlapy bez přívlastků“, předznamenává tím Muže bez vlastností, Musilův nedokončený román, z nějž hojně cituje v druhé polovině knížky. Podobně jako Lord Jim či Ulrich, Musilův titulní hrdina, vyděluje se i vypravěč Muškátového oříšku ze společenských determinant, identit a charakteristik. Nepatří nikam, tím víc se cítí sám sebou.

Cherchez la femme

Oproti předchozím Martínkovým knihám má Muškátový oříšek co do počtu stran sotva třetinový rozsah, rozhodně toho však neříká méně. Text je zhuštěný, gnómický, náznakový. Autor se nezdržuje postupným rozvíjením složitých úvah, ale předkládá v aforistické či anekdotické zkratce jejich resumé. Jako by se tu dlouhá samomluva muže na cestách, na jakou jsme si u Martínka zvykli, proměnila v dialog. Vskutku, autor tuto cestu poprvé nepodniká sám, ale bere s sebou novou životní družku, s níž může své niterné prožitky konfrontovat. V rozhovoru je přílišné vysvětlování úmorné, netřeba znovu a znovu připomínat, co ten druhý dávno pochopil, ale spíš hledat vtipné a trefné repliky, pokud možno stručné, aby se partner také dostal slovu. Hlavní příčinou osvěžující změny tempa a stylu vyprávění je nepochybně „můj paní“, jak svou ženu v duchu eisnerovské jazykově-erotické hravosti nazývá.

Své relativně úzké téma Martínek důkladně zachytil a promyslel už dříve, věrní čtenáři jeho svět i názory dobře znají, v Muškátovém oříšku však najdou trochu jiné naladění. Existenciální tíže ustoupila projasněné skepsi. Minulost i budoucnost lidstva se nadále hemží temnými přízraky, tím víc je však třeba dbát na plné prožívání přítomnosti. Martínkovo dílo touto knížkou jistě nekončí, lze ji ale vnímat jako dílčí happy end.

Lubomír Martínek: Muškátový oříšek
Edice Revolver Revue, 77 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte