0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura9. 9. 20126 minut

2666

Roberto Bolaño

64 A R37 2012 • Autor: Respekt
64 A R37 2012 • Autor: Respekt
64 A R37 2012 • Autor: Respekt

Je jenom jedna věc, která se dá o posledním románu Roberta Bolaña říct s naprostou jistotou: Přetrvá. Vše ostatní – a zejména pak jeho interpretace – je nejisté. Chilský spisovatel psal svůj poslední osmisetstránkový román několik let, z čehož poslední měsíce věděl, že umírá. To ovlivnilo jak finální podobu, kdy Bolaño z čistě praktických důvodů navrhoval, aby každá z pěti částí vyšla jako samostatná kniha, tak téma mysteria smrti jako jednoho z leitmotivů knihy. Kromě umírání můžeme najít i další Bolañovy oblíbené náměty: federální mexický stát Sonora, literární aluze, nacismus a Německo, šílenství a exil ve svých různých podobách, prostituci a homosexualitu, nespavost a snění, poezii jako poslední výspu opravdovosti. Všech pět dílů svazuje postava Bena von Archimboldiho, mysteriózního spisovatele, který se volně vynořuje a pak zase na několik set stran mizí z děje, abychom nakonec pochopili, že mysteriem nemůže být člověk, ale to, co člověk nechápe.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Kruhová rovnice

Vzhledem k tomu, že román 2666 tvoří de facto pět knih – každá o jiném tématu, a dokonce napsaná jiným stylem –, je složité stanovit, co je hlavní myšlenkou, jež by celým dílem prosakovala. Může to být motiv spisovatele Archimboldiho a zmínky o malíři Arcimboldovi. Ty se dají chápat i jako možný návod k tomu, jak Roberto Bolaño svůj román pojímal. Giuseppe Arcimboldo byl renesanční malíř, jehož nejznámější malby jsou portréty složené z jiných objektů (často ovoce, zeleniny, zvířat…). Tuto ideu Bolaño přebírá i pro celý koncept 2666 – malé, dokonale zachycené objekty tvoří jeden velký komplex, který ve svém celku dává nový, jiný smysl. Zároveň by to čtenář měl brát jako varování – tomu, kdo se bude soustředit jen na jednotlivosti, unikne celek. Nejlépe je to vidět ve čtvrtém díle pojmenovaném Zločiny.

Tato část popisuje amnézii města Santa Teresa tváří v tvář zhmotňujícímu se hororu. Suché zprávy z místa nálezu znásilněných a zavražděných žen se střídají se skicami životů detektivů, kteří mají na starosti vyšetřování série vražd. Každý report by přitom mohl vydat na samostatnou novelu, podobně jako jednotlivé charaktery policejních vyšetřovatelů. Cílem ovšem není dokumentaristicky popsat, co se dělo v roce 1993 v mexickém státě Sonora, ale nastínit, že zlo není mystika, ale často tkví v koktejlu nemohoucnosti, odevzdanosti a nezájmu. Bolaño se tak snaží nastínit podivný vztah mezi životem v bezpráví, mezi kriminální lhostejností a sebevražednou přecitlivělostí.

Bolañův román 2666 vybočuje z řady i strukturou, která podobně jako lidská mysl nebo internet není lineární. Děj se odvíjí se v chumlech či klastrech, kdy do diagonální linie je vložena spousta mikropříběhů o dvou větách, odboček na půl strany a samostatných exkurzů, které by jiným autorům vydaly tematicky na celý další román. Efekt takové literární mapy pak zapůsobí v úplném závěru, kdy čtenář získá pocit, že právě do sebe zapadlo několik románů, že právě dočetl několik knih. U románu 2666 je tento pocit umocněn ještě další literární finesou: začít číst můžete kterýmkoli dílem, chronologie je zrušena, vše do sebe zapadá a dává ve finále smysl.

Možná tím vzdává Roberto Bolaño hold Juliu Cortázarovi a románu Nebe, peklo, ráj a jeho novátorskému přístupu ke stavbě dějové linie, kdy celou polovinu knihy tvoří poznámky pod čarou, výstřižky z novin, účty a jiná zdánlivě irelevantní svědectví. Tuto geometrickou hravost ale povyšuje do další úrovně. Tady už se nejedná o „promyšlené nahodilosti“ a „jasně danou improvizaci“, ale o kruhovou rovnici, kdy postupně odhalujeme všechny neznámé, až nakonec dostaneme výsledek, který se rovná nule. Nic nechybí ani nepřebývá. V literatuře vzácná symetrie.

Přitom jednotlivé díly vypadají zdánlivě nespojitelně. Díl první: Kritikové – literární studie formou milostného románu o čtyřech akademicích hledajících Bena von Archimboldiho. Díl druhý: Amalfitano – psychologická sonda do šílenství profesora filozofie Oscara Amalfitana. Díl třetí: Fate – příběh afroamerického novináře, který přijel do Santa Teresy, aby napsal o boxerském zápase, ale začnou ho zajímat hromadné vraždy žen, jež se tu dějí. Díl čtvrtý: Zločiny – katalog zavražděných žen na pozadí marné práce policejních detektivů a jejich mikropříběhů. Díl pátý: Archimboldi – objasňuje život Bena von Archimboldiho alias Hanse Reitera narozeného v předválečném Prusku, jeho nástup na východní frontu a důvod, proč se stal spisovatelem.

Pokaždé jiná radost

Román 2666 je tedy podobně jako celá latinskoamerická kultura tavicím kotlem – v tomto konkrétním případě tavicím kotlem příběhů. Autor tak ruší zlaté Čechovovo pravidlo, že když v prvním jednání visí na stěně puška, musí ve třetím jednání vystřelit. Bolaño obecně nedbá na pravidla, ale tohle si mimořádně vychutnává. Postavy, a zejména pak osoba vypravěče, skáčou z jednoho tématu k druhému, zdánlivě nesouvisejícímu, zasekávají se na detailech, které připadají zajímavé a důležité jen jim, vyprávějí o svých snech, které nemusejí vždy něco symbolizovat a ani často nemusejí dávat smysl.

Zajímavé je pak zjišťovat, nakolik Roberto Bolaño vycházel z pravdy, nebo aspoň z toho, co za pravdu a realitu běžně považujeme. Je zřejmé, že město Santa Teresa, ve kterém jsou po desítkách ročně vyvražďovány ženy, je paralelou k Ciudad Juárez, které dnes musí kvůli nebývalé míře násilí hlídat armáda. Stejně tak se dá dohledat, které postavy mají své reálné předlohy: Rafael Dieste a jeho kniha Geometrická závěť, která se houpe mezi sušícím se prádlem, profesor Kessler aka Robert K. Ressler, který položil základy psychologických studií masových vrahů, novinář Sergio González, který o sonorských vraždách psal… To všechno nás vede k zjištění, že Bolaño musel všechna témata, na něž v knize naráží, dopodrobna prostudovat. Nechtěl ale napsat faktografický román o hrůzách prožitých těmi ostatními, ale literární dílo.

Ve výsledku se mu podařilo najít přesně tu hranici, která čtenáře znepokojuje – pokud jsou tyto postavy reálné, je pravda i ten zbytek? Bylo by však škoda nechat si při honu za tím, jak to bylo doopravdy, uniknout mistrnost literárního řemesla.

O posledním románu Roberta Bolaňa se bude v literárních kruzích mluvit ještě dlouho. Je tak komplexní a propracovaný, že i po rozebrání na jednotlivé věty bude v textu zůstávat spousta literárních překvapení. Při každém dalším čtení poskytne čistou čtenářskou radost – pokaždé novou a jinou.

Autorka pracuje v Člověku v tísni.

Roberto Bolaño: 2666

Přeložila Anežka Charvátová, Argo, 856 stran

 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].