Kultura Knihy

Zůstaňte s námi

Marek Šindelka přesvědčivě evokuje nanicovatou křeč doby

62 sindelka R16 2012
62 sindelka R16 2012 • Autor: Respekt

Nejdřív paradox: hlavní cenu soutěže Magnesia Litera za knihu roku získal Michal Ajvaz s prózou Lucemburská zahrada. V téže soutěži si však ocenění za nejlepší prózu (na něž byl Ajvaz rovněž nominován) odnesl Marek Šindelka a jeho povídková sbírka Zůstaňte s námi. Vypadá to zvláštně, vysvětlení je však prosté. Zatímco Šindelkovu prózu vybrala specializovaná pětičlenná porota, Ajvaze a knihu roku zvolilo širší grémium tří set osobností. Zdá se, že širší fórum přihlédlo k Ajvazovu respektovanému jménu, pozici zavedeného autora s ustáleným, osobitě vypracovaným stylem. Což jistě kvality Lucemburské zahrady nesnižuje.

Ochota vyrazit do neznáma

V osobě Marka Šindelky (1984) však pětičlenná žánrová porota vsadila na autora relativně neznámého, ani ne třicetiletého, dokonce „zběha“ od přehlížené poezie k próze. O nezavedenosti Šindelkova jména svědčí i to, že Respekt o jeho povídkové knize aktuálně referoval jen velmi stručně, což by teď mělo být kajícně napraveno. Ve skutečnosti Šindelka není žádný literární nováček. Již jeho básnická prvotina Strychnin a jiné básně (2005) si vydobyla uznání v podobě Ortenovy ceny. Následující román Chyba (2008) byl pro změnu nominován na Cenu Josefa Škvoreckého.

Reklama
Reklama

Rázovitá svěžest, provázející Šindelkův svazek, vynikne i ve srovnání s Pasáží Sylvy Fischerové, další povídkovou knihou, jež figurovala v nominacích na letošní Literu. Oproti životně vyzrálým, leč myšlenkově trochu vágním prózám ostřílené autorky strhne Šindelka právě kusem bezohledné razance a tvůrčího rizika. Jeho střemhlavé, znervózňujícím způsobem „vyimprovizované“ příběhy zaskočí překvapivým vhledem či nasvícením situace. Autorovou doménou je dvojlomnost a dvojakost dnešního světa; věci nejsou tím, čím se zdají být, banální povrch je zrádný, všední každodennost se ve vteřině zvrtne v groteskní či zlověstný sen.

Sbírka osmi próz se otevírá krátkým, hutným textem Jméno, pracujícím s neobvyklou perspektivou. Od mikroskopického zrnka, ulpělého na jablečné dužině v koutě zahrady, nás několik bleskových odstavců přenese ke starému muži, pánu zahrady, jenž obklopen potomky zde možná umírá. Šindelka hned zkraje na malé ploše projeví dynamičnost, neotřelost, ochotu pouštět se do neznáma. Umí se poddat tématu, zároveň si však drží schopnost čistě formulovat. Je sytě obrazný, ale jen do té míry, aby to prospívalo barevnosti a plasticitě „příběhu“. Vyprávění je dramatické, těžiště však tkví v myšlenkách, vizích. Tak v úvodním textu stačí jediný „panteisticky“ rozkošatělý obraz starce, zběsile zápasícího s motykou, k zpřítomnění zvláštní existenciální „afázie“, kdy člověk náhle potřebuje veškerou energii, aby si vybavil ty nejzákladnější věci – jméno své ženy –, v jednom okamžiku musí nečekaně zmobilizovat poslední svatý vztek k doslovení celého svého života.

Šindelkovy subtilní, nečekaně vyostřené situace přinášejí pozoruhodné postřehy o nesamozřejmosti vztahů, lidské identity, vezdejší existence člověka na světě. Jednou v sobě otec se synem nepatřičně, avšak se skrytou pravdivostí vybudí archetypální „lovecké“ (či rovnou starozákonní) pudy; jindy se ukáže, že náš banální návrat domů, k důvěrně známému, bude ustavičně zcizován neodbytným zlým snem. Případně nám citovost a životní tajemství začne paradoxně zpřítomňovat až záměna identity, zdánlivě nezávazná hra na někoho jiného.

Odstup i angažmá

Realistickými kulisami povídek postupně proniká znejistění: sledujeme skutečnost, anebo jsme se již překlopili do snu? Tuto hranici Šindelka neustále atakuje, místy provokativně překračuje. Činí tak zručně a bez polopatismu, s potěšením z bizarních zvratů. S přehledem nás přesvědčí coby „realista“, jeho „realismus“ však již čteme s tím, že jsme připraveni na vše. A je tu i paradoxní efekt: I když nakonec k žádnému vybočení nedojde, v banálním dění přesto cítíme něco vykloubeného.

V ústřední delší povídce Zůstaňte s námi se Šindelka vrhá na téma z nejobtížnějších, totiž na zdejší novokapitalistickou současnost. Jeho líčení má parodické rysy – ne, sama skutečnost je mrazivě parodická. Šindelku ovšem nezajímá levná komunální taškařice, ale míří hloub, jeho burleska má snově nevyzpytatelnou, úzkostnou povahu. Svižně a s patřičnou škodolibostí nanáší obraz pitoreskně monstrózní merendy jakési lepší společnosti. „Slova! Všude. Jsme v nich. Pak najednou vidím: kousek jeseteří jikry mezi řezákem a špičákem. Mezi řečí. Mluvící ozubená díra v hlavě…“ Společenská „kritičnost“ tkví už jen ve zběsilém přeostřování ohniska, vypravěč povídky jako by nedokázal správně zaměřit oko či pozornost, jásavě konverzuje s kolegy, úpěnlivě tančí s přítelkyní, poslušně žije společenskou křeč; uvnitř je mu ovšem ze všeho jen zle.

Pár bizarností, jež přinese následující výlet za město, nás překvapí, ale nezaskočí. Naopak, stále čekáme: překlopí se realita v sen, nepřeklopí? Někdy se zdá, že se tak již stalo; vzápětí se ukáže, že jsme území skutečna ani trochu neopustili. Neuróza doby, její pitomost, proradnost a podprahová brutalita  jsou evokovány s lehkostí, avšak důrazně a patřičně zlověstně.

Šindelka našel ve vypravěči, mladém televizním hlasatýlkovi, nejpříhodnější hlas pro své zatrnutí nad zběsilým nesmyslem dneška. Jeho moderátor je schopen ostře reflektovat prázdnotu svou i svého okolí, ale zároveň je do burleskního „tady a teď“ po uši ponořen. Jeho skrytý odstup od dění, z něhož je mu nanic, se rozdírá o bezvýchodné angažmá v cizím, šklebném světě, jejž nevymyslel, ale figuruje v něm jako ochotný, ucloumaný pěšák.

Hlavně ne kalkul

Šindelka přesvědčivě evokuje nanicovatou křeč doby, z níž snad zbývá už jen ta všeobjímající, zároveň nicneříkající předpona post-. Žádné další rysy, příznaky, přívlastky; doba je dokonale bez tváře. Jsme za koncem, avšak dění pokračuje. Figurky se sunou hrací plochou, jsou to stále lidé, smějí se, tlachají, chlastají, mordují se v posteli, hlásí další denní zprávy… Jen netuší, co s nimi má být dál.

Povídky se různí charakterem, intenzitou i úrovní provedení. Tu a tam přece jen připomenou pouhé scenáristické cvičení. Pojí je však vypravěčská dravost, potřeba prokutávat se pod matoucí povrch situací a také kus provokativní bezstarostnosti a kuráže. Autor neví, kam ho vyprávění zavede. Nestará se, bude-li výsledek groteskní či krutý, hravý či závažný. Nemíní činit velké závěry a své vize zbytečně vysvětlovat. Stává se tak příhodným stenografem ambivalentního dneška, aniž by ztrácel duši hledače „ze starých časů“. Ještě pořád nevíme, co od něj čekat – i proto si Šindelka cenu za nejlepší prózu zaslouží.

 

Marek Šindelka: Zůstaňte s námi

Odeon, 160 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte