Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Sexy humus

Kompostování v městském bytě je dnes snazší než kdy předtím

42 A R11 2012
42 A R11 2012 • Zdroj: Respekt

Chci, aby bylo kompostování sexy,“ směje se mladá žena, nadzvedává víko nenápadné plastové nádoby a ukazuje dobře vyvinuté kalifornské žížaly. „Kalifornské jsou výkonnější, víc toho sežerou,“ vysvětluje, proč jsou víc sexy než jejich české příbuzné. Titul Miss Kompost v soutěži o nejlépe tlející odpadky sice nezískala, ale ideální míry její kompost splňuje. Stojí na chodbě činžovního domu z 19. století v jedné z nejelegantnějších pražských čtvrtí a žížaly se v něm chovají noblesně – neutíkají, pracují nehlučně a nepáchnou.


Seznamte se, Lucie Lankašová, proponentka kompostování ve městě, které se pomalu probojovává do českých bytů.

Domácí, komunitní, komunální

Podle Lucie Lankašové je domácí kompostování hračka. V e-shopu si objednala speciální plastovou nádobu, ubytovala v ní přibalené kalifornské žížaly a za celou zásilku zaplatila přes dva tisíce korun. Nádobu, zásobovanou dvoučlennou domácností, čistí jen jednou za rok, a kdyby prý nebyla pohodlná, kompostér si mohla vyrobit z jakýchkoli plastových přepravek sama. Teď má její sestava tři patra: nahoru se sypou rostlinné zbytky, lepenka i skořápky od vajec a žížaly je už tady požírají. Uprostřed se shromažďuje zpracovaný kompost a spodní nádoba zachytává „worm tea“ – žížalí čaj, tekutinu bohatou na živiny, kterou lze zalévat květiny. „Momentálně nás tu žije něco kolem čtyř tisíc a po vytřídění přispíváme do popelnice minimálně,“ říká Lucie Lankašová. Městské kompostování ji oslovilo natolik, že chystá projekt malé kompostárny v Praze, v níž by byli zaměstnaní lidé se znevýhodněním – mimo jiné by bioodpad z domácností sváželi na kolech.

Kdyby se většina Čechů chovala podobně jako ona a třídila organické zbytky, směsného komunálního odpadu by bylo skoro o polovinu méně. Teď na českých skládkách ročně končí čtyři miliony tun všeho možného smíchaného dohromady. Nicméně pokud městskému člověku vadí, že 40% jeho odpadkového koše plní slupky od ovoce a zeleniny, má v zásadě tři možnosti.

42 B R11 2012
42 B R11 2012 • Zdroj: Respekt

Zaprvé, založit si žížalový kompost „v obýváku“ jako Lucie Lankašová, což se hodí i pro menší firmy a školy, které pak používají vermikompostéry při výuce. Nebo se může dohodnout se sousedy a postavit komunitní kompostér. Kompostovací seznamka sice zájemci vyhledá nejbližší kompostér, ale česká síť není zatím příliš hustá – patří k ní dvě desítky míst, nejčastěji školy a mateřská centra. To není pro začátek zas tak špatné. Pro srovnání v Británii, která je v komunitním kompostování progresivní, působí síť Community Composting Network, do níž je zapojeno přes dvě stě komunit, a ve vlámské části Belgie, kontinentálním šampionu, kde se víc než polovina bioodpadu kompostuje svépomocí, fungují „mistři kompostéři“ – dobrovolníci, kteří učí své sousedy po vesnicích a městech ukládat organický odpad.

Třetí možnost, pokud taková služba v obci existuje, je objednat si a zaplatit odvoz tříděného bioodpadu. Znamená to, že svozová společnost zájemci přistaví „kompostejner“, což bývá hnědá popelnice s větracími otvory, která se pak pravidelně vyváží do průmyslové kompostárny.

Tahle varianta je pro spotřebitele nejpohodlnější a oproti svážení netříděného komunálního odpadu i šetrnější pro obec. Jde o velmi jednoduchý výpočet. Uložení netříděného odpadu na skládku stojí kolem tisíce korun za tunu ve srovnání s přibližně šesti sty korunami, kolik se zaplatí kompostárně za tunu bioodpadu ke zkompostování. V západních evropských zemích je přitom skládkování až šestkrát dražší než u nás, a obce i domácnosti jsou proto k třídění bioodpadu motivovány citelnou úsporou.

První dvě řešení jsou ovšem ještě levnější a ještě o něco ekologicky prospěšnější. Domácí žížalový kompost a komunitní kompostér předcházejí samotnému vzniku odpadu tím, že se kompostuje přímo na místě a humus se použije do květináčů nebo na předzahrádky, takže obecní náklady jsou nulové.

 

Nebude vám to vadit?

Komunitní způsob kompostování vyžaduje ze všech tří možností největší vklad lidské energie a pevné nervy. Je totiž potřeba se dohodnout s majitelem pozemku, kam se kompostér umístí, a se sousedy, kteří do něj budou přispívat. Touto cestou jako jedna z prvních u nás prošla před pěti lety Ivana Štětinová na pražském sídlišti Řepy. „Zorganizovaly jsme to dvě kamarádky z vedlejších vchodů na sídlišti a celé udržujeme při životě. Nikdo si nestěžuje, což považuji za úspěch,“ říká. Se známou  nejprve obešly přes sto bytů v nejbližším sousedství a lidem rozdaly informační letáky, které samy sepsaly. „Když jsme je navštívily podruhé, ptaly jsme se, jestli se přidají, nebo jestli jim kompost nebude alespoň vadit,“ vypráví o své taktice Ivana Štětinová.

Zájem projevila třetina domácností. Obě kamarádky sepsaly žádost magistrátu o grant na projekt komunitního kompostování a pronájem kompostérů a uspěly. Čtyři kompostéry teď nenápadně stojí vedle paneláků – jsou to bedny z recyklovaného plastu se dvěma komorami, po zaplnění bioodpadem v nich kompost zraje. Zájemci k nim mají klíče, jinak by prý byly plné odpadků, které do nich nepatří. „Klíče nechávám dělat za své peníze a kompost přehazuji taky sama. Měla jsem představu, že to lidi víc spojí, ale žádné společenství kolem kompostu nevzniklo,“ hodnotí dnes Ivana Štětinová. „Odhaduji, že vydržela desetina původních domácností. Je to o zvyku a v téhle společnosti zatím městské kompostování není běžné. Ale začali k nám vozit organický odpad i lidé z jiných čtvrtí. Uspokojuje je, že to nehážou do popelnice.“

Netradiční řešení prosadila ve své městské části Eva Tylová, místostarostka na Praze 12. Z obecních peněz nechala loni tato bývalá šéfka České inspekce životního prostředí vystavět dvacet klasických ohrádek na kompost, které stojí přímo na ulicích v její čtvrti. Postaveny jsou z použitých palet a kompost v nich přehazují dlouhodobě nezaměstnaní lidé v rámci veřejných služeb. Obec tak ušetří za odvážení bioodpadu z veřejných pozemků tolik, že se jí investice do kompostérů vrátí odhadem za rok. „Jsme odtržení od úplně normálních praktik. Lidé mi dokonce nevěřili, že se z posekané trávy stane humus,“ popisuje svoji zkušenost Eva Tylová. Alternativní cestou se vydal Český Brod, který z dotace pořídil plastové kompostéry, jež pak rozdal zájemcům, většinou majitelům rodinných domů se zahradami.

Obcí, které něco podobného nabízejí, je u nás zatím minimum. Politici se ale brzy budou muset „chopit vidlí“, neboť Česko neplní evropskou směrnici o nakládání s biologicky rozložitelnými odpady, jejímž cílem je snížení podílu této složky na skládkách. Během tří let od roku 2010 má podíl klesnout o 25 %, nic takového se však neděje. „Na konci roku 2010 jsme měli na skládky ukládat maximálně 1 147 000 tun bioodpadů za rok. Uložili jsme přitom 1 377 000 tun, a státu proto hrozí vysoká pokuta,“ tvrdí Tomáš Hodek, zakladatel občanského sdružení Ekodomov, které kompostování v Česku podporuje kampaní Kompostuj.cz. Ministerstvo životního prostředí nedodržení skládkových limitů přiznává. Ministr Tomáš Chalupa ale Respektu sdělil, že coby reakce je nutné „zrevidovat, zda množství odpadů vykázané jako uložené na skládky v roce 1995 nebylo podhodnoceno“. Zmíněný rok totiž slouží jako vrcholný stav, od něhož se vypočítává postupně snižování biologického odpadu na skládkách. Tomáš Hodek vidí kořeny problému v tom, že dosud chybí zákon, který by obcím nařizoval oddělený sběr bioodpadů – MŽP chce tuto povinnost zavést v novém zákoně o odpadech, který se teprve připravuje. Ideál spatřuje Hodek v Rakousku, kde už víc než dekádu takový zákon platí. Obce jsou navíc ke třídění tlačeny i vysokou cenou skládkování a spalování a systémem pokut. Místní zemědělci, kteří s obcemi spolupracují, pak mají kompostování jako vedlejší byznys a humus rovnou používají na hnojení svých polí.

Rozhodnutí, jestli plesnivou mrkev hodíte na kompost, nebo k ostatnímu odpadu, má totiž globální důsledek. V Evropě v posledním století ubylo zemědělských zvířat a tím chybí i hnůj, jímž se pole hnojila. Humus přitom v půdě zadržuje vodu a bez něj jsou nejúrodnější svrchní vrstvy odneseny větrem a přívalovými dešti, čímž živin dál ubývá a půda ztrácí úrodnost. „Přeměnit zbytky v kvalitní materiál, který může člověk zase využít, je nejpřirozenější proces, který vůbec existuje,“ odpovídá na otázku, proč má cenu kompostovat, Tomáš Hodek. „A je to radost.“ 

Autorka ja novinářka.

Reklama
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte