Vydat se s Tomasem Espedalem na cestu by bylo poutavé, i když drsné dobrodružství. On totiž opakované dlouhodobé pěší putování podstupuje především proto, aby ode všeho odešel – od přátel, rodiny, povinností, aby opustil domov a zvyky, bezpečí, vyhlídky na budoucnost. A aby našel nebo aspoň tu a tam zahlédl sebe sama. U nás až dosud neznámý, ale v Norsku uznávaný spisovatel se svým románem Jít představuje i českým čtenářům.
„Proč ta pomalost chůze, ta osamělost, všechna ta námaha a zkouška vytrvalosti, proč ta nenápadná vzpoura?“ ptá se Tomas Espedal. Protože ze své bohaté poutnické zkušenosti ví, že cesta přináší nejen nečekané příhody, že evokuje vzpomínky, ale hlavně uvádí v činnost myšlení. A tak jde a uvažuje, touží, trápí se, stýská si po domově, bojí se neznámých zvuků a zlých lidí, je poškrábaný a odraný, má hlad a žízeň, je mu zima. Mnohokrát ale také pocítí ryzí štěstí. Píše o tom všem tak plynule a přesvědčivě, že čtenář očarovaně a dychtivě kráčí s ním, mlčky, „pot prosakuje košilí, látka se nepozná od pokožky, nohy splynou s botami a pěšinou. Jde a stává se součástí krajiny a naplňuje smysly.“ Zdánlivě volné a lakonické zaznamenávání útržků myšlenek a zážitků z cest má neviditelnou, ale pevnou kostru. Všechno je v pravou chvíli na svém místě, včetně výprav, myšlenek a popisovaných příhod Espedalových předchůdců, spisovatelů, básníků a filozofů, kteří také potřebovali k životu dlouhé pěší cesty. Jsou mezi nimi sourozenci Wordsworthovi, Hölderlin, Whitman a další.
Espedal putuje Walesem, Německem, Norskem, ve Francii se potuluje po Paříži, kde si zajde za prostitutkami, uvažuje o Giacomettiho sochách, na nichž se umělec snažil zachytit dva základní stavy v přírodě a v člověku: být v pohybu a být v klidu. Odletí i do Athén a po starých antických, napůl zasutých cestách se probíjí do Turecka, pak se potuluje po Istanbulu a pokračuje lýkickou cestou podle popisu anglické spisovatelky Kate Clowové. Je to třicetidenní túra tureckými horami, údolími, bez mapy, které tu ostatně ani nejsou k mání, po oslích stezkách. Vagabund Espedal po nich jde, povzbuzován euforickým zjištěním, že „cestami nestárneme, cestami mládneme. (…) Cesty naruší paměť a donutí nás zapomenout.“ Je to poutník citlivý k naznačeným znamením toho, čím a jak začít cestu, jak ji vůbec najít a kdy ji skončit. A také jak se při tom všem pokud možno úplně nezničit.
Podtitul knihy zní Umění nespoutaného a poetického života. Espedal se v něm vyzná, umí v něm chodit.
Autorka je novinářka.
TOMAS ESPEDAL: JÍT
Přeložila Jarka Vrbová, Havran, 164 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
