Těžko si představit lepší načasování pro publikaci této knihy. Nacházíme se v citlivé době, kdy se zpochybňují základní pilíře demokratické soustavy (stačí se podívat na nízkou podporu veřejnosti zdejším institucím). O to důležitější je najít schopnost přehlédnout dočasný mumraj a uvědomit si, že některé z těch zatracovaných institucí jsou pro nás esenciální.
Kniha Jana Wintra (32) Česká parlamentní kultura se sice věnuje „jen“ světu zákonodárců, ale ve své podstatě je stěžejní prací, která obhajuje princip parlamentarismu, a tudíž i demokracie. Autor dobře kombinuje odborný pohled právníka, politologa a pozorného pozorovatele zdejší parlamentní praxe. A právě rozsah záběru je výjimečný, protože dosavadní publikace se věnovaly jen jednotlivým aspektům zdejší politiky. Jan Wintr také šikovně zařazuje vedle suché teorie ukázky z jednání parlamentu, čímž odbornost textu příjemně zlidšťuje. Když ukazuje například sílu předsedajícího sněmovny, uvede citáty ze zdejších rozprav, které to dokazují. Čtenář si tak mnohem lépe dokáže představit, o co vlastně jde. Autor tímto způsobem popisuje mimo jiné legislativní cestu zákonů, pravomoci jednotlivých představitelů parlamentu, pravidla jednání apod.
Velmi cenné jsou také příklady ze zahraničí, které zasazují české reálie do kontextu. Pro lepší představivost: Jak známo, zdejší sněmovní debata se někdy promění v hodiny proslovů, které jsou stejné a někdy i jen z řad jedné strany, jež se rychle přihlásila do pořadí, aby získala náskok. V jednacím řádu německého parlamentu ale je „například stanoveno, že předseda stanoví pořadí řečníků tak, aby se střídali řečníci pro a proti, že sněm může hlasováním ukončit rozpravu, pokud už vystoupil zástupce každého klubu…, že řečník hovoří spatra a svůj projev nečte a že řečník může být přerušován (připustí-li to) otázkami a faktickými poznámkami oponentů.“ Jasná inspirace pro nás.
Autor ve svých příkladech nemíří jen do zahraničí, ale také do historie. Československý jednací řád z roku 1918 tak například umožňoval vyloučit až na měsíc poslance za to, že maří jednání. To však byl riskantní instrument vzhledem k tomu, že je snadné ho zneužít. Dnes tak předseda sněmovny či Senátu může „nepřístojně se chovajícího poslance či senátora“ vyloučit do konce jednacího dne, ale musí mu být umožněno hlasování.
I když to pravděpodobně nebylo cílem Jana Wintra, lze knihu vnímat jako podklad pro debatu o tom, jak fungování obou komor parlamentu zlepšit. Tak aby byly průhlednější, efektivnější a také důvěryhodnější.
JAN WINTR: ČESKÁ PARLAMENTNÍ KULTURA
Auditorium, 432 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
