Až na tři reproduktory je galerie úplně prázdná. A přesto vlastně prázdná není. Jejím prostorem se nese reprodukovaná píseň o dívce, jíž se zdál sen o jejím milém: v noci za ní přišel, vlasy měl mokré, prázdný zrak, aby jí řekl, že už ji nikdy nepolíbí, neboť utonul „tam v nížinných mořích“. Skotská balada z 16. století je známá ve třech verzích, z každého reproduktoru tak zní trošku jiný text jednotlivých slok, aby se slova vždy znovu a znovu spojila v jednotný refrén „lowlands, lowlands, away my John“.

Zasněný hlas zpěvačky, který byl na přelomu roku slyšet v londýnské galerii Tate Britain, patří Susan Philipszové (45), umělkyni z Glasgowa, o níž se od Vánoc mluví po celém světě. S výše zmíněnou instalací Lowlands Away totiž získala Turnerovu cenu, nejprestižnější výtvarné ocenění na této planetě. Je to vůbec poprvé, co v oboru, který je v řadě zemí označován jako „vizuální umění“, vyhrálo dílo, jež nemůžete zrakem spatřit.

 

Je vůbec umělkyně?

Aktuální umění sice zrušilo prakticky všechny hranice toho, co je schopné v tvorbě akceptovat, nicméně dílo Susan Philipszové svou nevýtvarností překonalo vše, co bylo dosud v takto vysokých sférách výtvarné scény k vidění – tedy vlastně ke slyšení. Philipszová není zdaleka prvním výtvarníkem, který pracuje se zvukem. Do výtvarného umění ho už…