Nejdříve dopsat, potom zemřít. Tato slova vepsal do záhlaví rukopisu svého stěžejního románu Mistr a Markétka ruský spisovatel Michail Bulgakov (1891–1940). Dobře věděl, oč běží. Životní dílo o lidské zodpovědnosti za dobro a zlo na zemi tvořil dlouhých dvanáct let. Poslední korektury prováděl slepý a těžce nemocný pár dnů před smrtí. Kvůli autorově proskripci se text dočkal vydání skoro tři dekády poté. Něco jiného představuje soubor sedmnácti krátkých Bulgakovových próz z první poloviny dvacátých let. Vyšel pod názvem O prospěšnosti alkoholismu. Budoucí slavný prozaik a dramatik je psal ve svižném tempu a publikoval v sovětských novinách a časopisech zaměřených na společenskou a politickou satiru.
Jde o krátké povídky, skeče a fejetony, které nezapřou autorovu zálibu v nadsázce, absurdních situacích, karikatuře, ale i schopnost pregnantního vidění světa. V tomto případě obyčejných i stranicky důležitých aktérů sovětské utopie, která Gorkého ústy hlásala: „Člověk, to zní hrdě.“ Jak ale vypadala skutečnost, ukazuje Bulgakov právě přesným pojmenováním věcí, jevů, vlastností, zasazených do atmosféry groteskna. Pokřivenost či falešnost oficiálního pokrokového ideálu tímto způsobem konfrontovaného s normálním lidským životem proto vynikne jako sláma trčící z bot.
„Tajemník seděl v nádražní čekárně a okusoval pero. Před ním ležel velký list papíru, rozdělený čarou na dvě poloviny. Na levé straně bylo napsáno ‚Vyslechli jsme‘, na pravé ‚Usnášíme se‘. Tajemník zaníceně zíral do stropu a tiše mumlal: ‚Tak tedy… ta záležitost s montérkami. Říkám to správně, soudruzi?‘ ‚Naprosto!‘ odpověděl si tajemník sborově. ‚Dobře, píši tedy: Vyslechli jsme a na základě vyslechnutého se usnášíme.‘“ Tak začíná povídka o tajemníkovi okrskové Čeky, který se zúčastnil schůze odborářů a všechny ohromí svou „genialitou“, neboť už na začátku rokování má připravený protokol, jak schůze dopadla. Bulgakov tím popisuje absurditu režimu a podstatu moci, jež z lidí vyrobila poslušné stádo. Což platí i o dalších povídkách, kde třeba z tribuny beztrestně blábolí opilci, anebo jiný čekista před masou pracujících obhajuje volbu alkoholika do jakéhosi výboru odkazy na tradice ruského života. Z Bulgakovových satirických textů tak zavane i smutek nad stavem rodné země a jejích obyvatel. Na konci knížky uveřejněný dopis už zakazovaného spisovatele vládě SSSR je pak jen zoufalým výkřikem bytostně svobodného umělce v totalitním státě.
MICHAIL BULGAKOV: O PROSPĚŠNOSTI ALKOHOLISMU
Přeložilo třináct účastníků kurzu literárního překladu, Pistorius & Olšanská, 99 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
