Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Exotické služky do českých domácností

České rodiny objevily přitažlivost exotických hospodyněk

asijskaa_sluzba.jpg
asijskaa_sluzba.jpg

 

Každý její pracovní den končí stejným rituálem. Přesně v jedenáct hodin večer vytáčí přes internet manželovo číslo. On kvůli pravidelnému telefonátu vstává ve čtyři ráno, po hodině rozhovoru budí děti, aby také maminku slyšely. Někdy spolu po internetu dělají i domácí úkoly, a když si jde matka v přízemí čtyřpatrového domu v pražských Střešovicích konečně lehnout, její rodině začíná na druhé straně planety nový den. Šestačtyřicetiletá Emily Acielo je jednou z desítek filipínských hospodyň, které pracují a žijí v českých domácnostech.

 

40B_varianta_R34_2011_s.jpg
40B_varianta_R34_2011_s.jpg
Pro své děti

Emily žije v Česku přesně tři roky a za tu dobu viděla své děti (dvanáctiletou dceru a osmiletého syna) jen jednou. Letos v dubnu dostala poprvé šanci strávit s nimi měsíc doma. „Vůbec se mi nechtělo vracet, ale dělám to pro ně,“ říká Emily a v jejím obličeji je vidět, že ji samotnou zaskočilo, když počítá dobu, po kterou ještě své děti musí uživit na škole – dlouhých osm let. Občas jim pošle mobil nebo počítačovou hru, ale děti potřebují především školné a drahé pomůcky. Sní o kariéře IT specialistů a Emily by si nikdy neodpustila, kdyby nemohly chodit do školy a musely se živit pouze jako pomocníci nebo prodavači. Když tedy každý první den v měsíci dostane na ruku 14 tisíc korun, nechá si v kapse tisícovku a hned běží do banky, aby peníze poslala domů. „Manžel říkal, že mám lepší šance najít v zahraničí práci, tak jsem šla já,“ říká plynulou angličtinou s typickým asijským přízvukem Emily Acielo.

Původem učitelka angličtiny pracovala nejprve rok a půl v pražské fabrice na počítačové součástky a po vypršení smlouvy si našla práci jako hospodyně. „Pracovala jsem co nejvíc, abych překonala ten kulturní šok,“ říká Filipínka, která dříve z České republiky znala jen pár jmen sportovců z olympiády a pro kterou je dodnes těžké se vyrovnat se středoevropským klimatem, českým jídlem nebo s naším blízkým vztahem k domácím mazlíčkům. Žena, jež se ještě před rokem bála psů, si tedy nakonec hladí čtyřicetikilovou fenku rhodéského ridgebacka, která jí pokládá svou mohutnou hlavu na klín. „Musím se ale přizpůsobit, dělám to pro své děti,“ opakuje poněkolikáté svoji mantru Emily Acielo.

V rodině je k dispozici nonstop a její soukromý život se omezuje na pokojík, noční telefonáty s rodinou a nedělní návštěvu kostela. V ten den mají volno i další krajanky, které pracují v pražských domácnostech. Neděli tedy tráví společně: vaří jídla vzdáleného domova nebo sledují filmy.  

Migrace je filipínským národním povoláním a tamní ženy pracují v rodinách po celém světě především proto, že jejich úředním jazykem je angličtina. Do českých domácností už sice léta na úklid i hlídání dětí docházejí Ukrajinky, Čechům ale začala vadit jejich emancipace. Zvyšují ceny a tento fakt v kombinaci s tím, že rozumějí česky, mnoho rodin postrčil k rozhodnutí hledat si náhradu. „Poptávka po pomoci v domácnosti je vyšší ve státech, které nemají funkční sociální systém jako my. U nás je to proto spíše otázka prestiže. Rodiny si tím u nás kupují volný čas,“ říká antropoložka Petra Ezzeddine-Lukšíková z Fakulty humanitních studií UK, která o cizinkách pracujících v domácnostech napsala doktorandskou práci.

 

Jsou jich stovky

Právnička Markéta Pokorná začala hledat pomoc do domácnosti těsně před porodem druhého dítěte. Babička bydlí mimo Prahu, manžel je pracovně vytížen na maximum a česká pomocnice docházela do domácnosti pouze od sedmi do tří. Od příbuzných slyšela, že v Libanonu pracují v domácnostech Filipínky, a proto se rozhodla osvědčený koncept vyzkoušet i u nás.

Právě tady se životní cesty Emily a Markéty protnuly. Rodina si celkem za 25 tisíc měsíčně (kromě mzdy své hospodyni platí kompletní pojištění a letenky) koupila komfort a spoustu volného času. Už nemusí dopředu plánovat hlídání dětí a odpadly každodenní komplikace typu venčení čtyř psů se dvěma nemocnými dětmi nebo nákupy s košíkem a kočárkem najednou. Přes jejich fotografii v bulvárním tisku se o exotické chůvě u Pokorných dozvěděla spousta lidí a jako první Markétu Pokornou oslovila manželka zpěváka Karla Gotta. Následovalo založení agentury, která dosud zprostředkovala zhruba třicet žen z Filipín do rodin zdejších poslanců, celebrit nebo podnikatelů (jména klientů agentura úzkostlivě tají).

Podle odhadů už českými domácnostmi i díky dalším agenturám prošlo několik stovek pomocnic. A poptávka stoupá. Děti se přiučí angličtinu a českým rodinám vyhovuje asijská skromnost a tichost: české hospodyňky by možná uměly lépe uvařit svíčkovou, ale rodiny se bojí jejich sebevědomí při případných sporech. „Češku bych si do domácnosti nevzala, protože by nám rozuměla. Takhle si více udržíme soukromí,“ doplňuje další důvod Markéta Pokorná.

Různé rodiny mají samozřejmě různé požadavky. Zatímco jedna nechce, aby se jejich chůva před společným jídlem u stolu křižovala, jinde vliv jiné kultury vítají. „S naší chůvou jsem se opět vrátila ke křesťanským zvykům, začala jsem zase chodit o Velikonocích do kostela nebo s ní držím půst,“ říká novinářka Jana Ciglerová. Rodina dříve angažovala paní z Ukrajiny na úklid a občasné hlídání dětí, ale když už za tyto služby nakonec platili jedenáct tisíc korun měsíčně a ještě museli stále koordinovat termíny hlídání, rozhodli se pro stálou pomoc. „Hledala jsem ale někoho bezdětného. Nedokázala bych žít s tím, že nechala doma své děti,“ vysvětluje své podmínky Ciglerová.

Do rodiny v pražské Troji se tedy před několika měsíci nastěhovala třicetiletá Enrilyn Tabligan. I když je vystudovaná učitelka angličtiny, prý by se v oboru doma neuživila, a tak hned po škole se přes filipínské agentury hlásila do rodin v Hongkongu, na Tchaj-­-wanu a v Česku. Ráda by vydělala rodičům na auto a sobě na své pozdější živobytí.

 

Za dveřmi

Zatímco české dívky, které jezdí jako au-pair do zahraničí, to berou jako krok do dospělosti a možnost poznat velkoměsta a naučit se cizí jazyky, filipínské hospodyňky svojí prací živí vlastní rodiny. Je to mnohem drsnější situace, ale aspoň na první pohled je to pro všechny strany výhodný byznys: rodina dostane pomoc, kterou potřebuje, a cizinka si vydělá částku, na kterou by doma nedosáhla. „Takhle jednoduché to není. Zatímco se ženy starají o cizí děti, jejich vlastní vyrůstají bez rodičů. Je smutné, že ženy znají velikost oblečení u dětí, o které v Česku pečují, na vlastní se ale musejí zeptat,“ říká Ezzeddine-Lukšíková.

Práce v domácnosti pouze podle neformálních dohod navíc ženy diskriminuje a ty často zůstávají vydány napospas „zaměstnavateli“. Zatímco ve fabrice mají ženy za sebou odbory nebo kolegyně, které mohou negativní zkušenost dosvědčit, v domácnosti zůstává žena sama proti platícím šéfům. Hospodyně navíc zpravidla nemají živnostenský list, a jsou tedy u rodinných firem oficiálně na pozicích překladatelek nebo uklízeček. O jejich faktické činnosti neexistuje smlouva, na kterou by se mohly v případě problémů odvolat. „Protože nepracují zcela legálně, určitě nepůjdou na policii, a jsou tím automaticky lehce zneužitelné,“ říká Pavel Duba ze Sdružení pro integraci a migraci. V Libanonu, Portugalsku nebo Itálii tato situace před časem vedla k případům týrání nebo sebevražd hospodyň. Státy potom zareagovaly tím, že rodiny motivují, aby své zaměstnankyně oficiálně nahlásily. 

Pokud totiž ženy za sebou nemají agenturu jako Emily či Enrilyn, která vyřídí všechny formality, a hledají si rodiny na vlastní pěst jako celá dosavadní generace Ukrajinek, jsou většinou odsouzeny alespoň k částečné ilegalitě. Podmínky pro pobyt cizinců se navíc od ledna zpřísnily a jen málokdo je může dodržet na sto procent. Například cizinka, která chce mít živnostenský list, musí dnes zaplatit na dva roky dopředu zdravotní pojištění, což dělá zcela nereálných 40 tisíc korun. Ve Sdružení pro integraci a migraci evidují od začátku roku kolem čtyř desítek žen většinou z Ukrajiny, které denně načerno dojíždějí do domácností, a teď bez pojištění řeší problémy se zdravím.  

„Nelze to ale vidět jen optikou vydírání. Na trhu se prostě potkává nabídka a poptávka. Když už to tu ale je, je nutné to legalizovat. Stát by mohl třeba platit kurzy češtiny nebo zavést terénní pracovníky, kteří budou situaci žen v domácnostech mapovat a informovat je o jejich právech,“ říká Jitka Polanská ze společnosti Člověk v tísni.

Zatímco chůva do domácnosti zůstane asi i nadále výsadou pouze úzké skupiny rodin, s pohledem na demografický vývoj Česko s největší pravděpodobností brzy čeká osud Rakouska. Tam dnes stoupá poptávka po nonstop pečovatelích o seniory, a proto už před čtyřmi lety v zákoně vymezili podmínky, které práci v domácnosti omezují (stát například určuje maximální délku pracovního týdne). I v Česku bude do budoucna zřejmě nutné, aby zákonodárci práci cizinců v domácnostech legalizovali jako plnohodnotné zaměstnání. Navzdory tomu, že čeští politici služeb hospodyněk zhusta využívají, s úpravou pravidel zatím nikdo rozhodně nespěchá. „Někdy ale stačí začít se zajímat o podmínky, v jakých ten člověk u nás žije, a připlatit pár korun na zdravotní pojištění,“ říká Pavel Duba. 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte