bohyne.jpg
bohyne.jpg

 

Čtyři dny bez jídla o samotě v lese, bubnování v kruhu, indiánská sauna, ohně nebo společné modlitby ke čtyřem světovým stranám. Tyto zmizelé rituály, které kdysi patřily k běžným součástem lidského života, dnes opět vyhledává stále více lidí. A platí to i v duchovně skeptickém Česku, kde zdánlivě magické obřady vyvolávají značnou nedůvěru. Není divu: psychologové, antropologové i duchovní napříč kulturami už dlouho tvrdí, že rituály jsou nezbytné i v časech, v nichž určuje tón kult individualismu. A dnešní doba poskytuje mnoho možností, jak staré tradice opět přivést k životu.

 

40A_varianta_R33_2011_s.jpg
40A_varianta_R33_2011_s.jpg
S vaší podporou

Před narozením svého druhého dítěte měla sedmadvacetiletá Kateřina strach, jak bude oba potomky zvládat. Byla dost bezradná a podporu se nakonec rozhodla hledat prostřednictvím ženského předporodního rituálu. „Sešlo se nás třináct, byly tam ženy z mé rodiny, má porodní asistentka i známé. Utvořily jsme kruh, na oltář jsme umístily symboly přírodních živlů a začaly jsme meditovat. Ostatní potom sevřely v dlani semínka různých rostlin, vložily do nich přání pro mě a miminko a zasadily je do květináče, který mi předaly. Nakonec mi vyprávěly o tom, co ony samy zažily při porodu,“ popisuje čerstvé zážitky Kateřina z Písku. Může to znít jako dětinské vyvolávání duchů, mladé pedagožce ale obřad pomohl najít půdu pod nohama. „V nemocnici jsem cítila podporu všech těch žen, vzala jsem si tam i malé dárky, které mi při rituálu daly. Uklidnila jsem se a uvěřila tomu, že děti i po porodu zvládnu,“ hodnotí svůj premiérový rituál Kateřina.

Rituál je samozřejmě hodně široký pojem a může se vázat třeba na oslavy slunovratu, hromnic nebo na pohanské svatby. Z pohledu alternativně smýšlejících psychologů jsou však nejzajímavější přechodové rituály spojené s životními fázemi – první menstruací, přerodem chlapců v muže, porodem, svatbou nebo pohřbem. Nevznikly samoúčelně, jejich smyslem bylo pomáhat člověku ukončit s podporou komunity jedno životní období a vykročit do dalšího. Právě absenci těchto milníků pak špičky svých oborů (od Carla G. Junga přes Josepha Campbella až k Richardu Rohrovi) zhruba od poloviny 20. století přičítají mnohé neurózy a problémy západního člověka. „Podstatou rituálů vždy bylo, že o probíhající změně věděla celá rodina i vesnice. A všichni dotyčnému poskytovali podporu, vyprovázeli a vítali ho. To dnes samozřejmě není možné,“ popisuje změny česká psycholožka Yvonna Lucká.

Představa, že by se dnes na oslavu něčí první menstruace sešly všechny ženy z města, skutečně u většiny lidí vyvolává úsměv nebo rovnou hrůzu. To však neznamená, že potřeba zmizela. Právě proto si dnes stále více Čechů hledá cestu k sobě samému prostřednictvím různých komunit nebo placených rituálů na objednávku.

40B_R33_2011_s.jpg
40B_R33_2011_s.jpg
Kromě porodu může být ideálním případem pro restart vhodného rituálu třeba svatba. „Mohla jsem klidně zapít svobodu jako všichni okolo mě. Cítila jsem ale, že je mi pětatřicet a že to je zoufale málo. Proto jsem uvítala možnost zažít díky své kamarádce cosi jako předsvatební obřad,“ vzpomíná v malé čajovně Petra Vízková z Prahy. „Moje známé se slavnostně oblékly a utvořily kruh. Čtyři z nich představovaly bohyně měsíčních fází. Kolem ramen jsem měla šátek s mým dívčím příjmením, který jsem před vstupem do kruhu odložila na zem a musela ho překročit,“ popisuje začátek obřadu mladá manažerka. „Bylo to dojemné, stejně jako vědomí, že se tam všechny ty ženy sešly jen kvůli mně a podělily se se mnou o své zkušenosti s manželstvím. Připadala jsem si jako královna,“ říká Petra. „Žádaly přírodní živly, aby mi daly sílu zvládnout svatbu i překážky, které by mě v manželství mohly potkat. Tančily jsme, zpívaly a hodovaly, ale žádná kouzla se nekonala,“ směje se. U oltáře, ale vlastně i ještě dnes prý paní Vízková cítí podporu žen, které se rituálu zúčastnily. A především díky nim dnes bere svoji novou identitu jako něco zcela přirozeného.

Svatbu, porod nebo pohřeb jsme si ve zjednodušené podobě uchovali a většina lidí ví, co od nich zhruba čekat. Mnohé obřady jsme už ale zcela vytěsnili – třeba ty spojené s dospíváním, které zároveň mnoho psychologů považuje za klíčové. V domorodých kulturách měly (zejména ty chlapecké) často až drastickou podobu. Ta sice děsila západní antropology, ale skrývala v sobě hluboký smysl. Právě extrémní konfrontace s bolestí či neznámým nebezpečím poučila chlapce o jejich vlastní smrtelnosti, ukončila zasněné období dětství a umožnila jim přerodit se v zodpovědné muže. Americký psycholog Bret Stephenson, který se už desítky let zabývá terapií problematických teenagerů, v knize From Boys to Men (Z mužů v chlapce), tvrdí, že pokud dnešní mladí muži berou drogy nebo se přidávají ke gangům, je tomu tak právě proto, že neprošli iniciačními rituály.

„V tradičních kulturách se věřilo, že dospívající je třeba k jejich dospělé identitě vést. Moderní společnost čeká na to, až se dospívající zařídí po svém,“ píše Stephenson a dodává, že tento přístup evidentně selhává. Tím, že mladí muži neprocházejí iniciací, podle něj sami hledají situace, v nichž by mohli sobě i svému okolí svoji mužnost dokázat. Například potom s gustem překonávají překážky stanovené jako podmínka pro vstup do gangu, vyhledávají adrenalinové sporty apod. Podstata je ale někde úplně jinde: tvrdost tradičních rituálů bývala totiž vždy kombinována s citlivým vedením a bezpečnými mantinely komunit, v nichž probíhaly.

 

Důvod k oslavě

Pokud dnes chlapcům hrozí drogy nebo nezodpovědné násilnické party, dívky mají přerod v ženy možná přece jen o něco snazší. Alespoň v tom, že jim ho jejich tělo první menstruací samo potvrdí. V mnoha českých rodinách je však tato událost stále poněkud tabu. „V lepším případě dívky berou menstruaci jako biologickou nutnost a nechápou, že jim přináší i něco pozitivnějšího,“ domnívá se Barbora Nádvorníková, která jako lektorka už pět let nabízí tzv. rituály menarche (název pro první menstruační období v životě ženy). „Dívky se s prvním krvácením stávají nositelkami života, a to je přece důvod k oslavě,“ dodává elegantní devětadvacetiletá žena.

Impulz prý většinou přijde od matek, následně se lektorka sejde s matkou i dcerou a zjistí, co od obřadu očekávají, a na základě jejich představ jim vytvoří rituál „na míru“. Dívka se při obřadu může vzdát nějaké hračky z dětství symbolizující období dětství nebo třeba bílých šatů. Zpravidla rovněž dostane dárky v červeném provedení, barvě dospělé ženy. „Důležitou součástí rituálu je sdílení zkušeností s tím, jaké to je být ženou. Dívku to připraví na další životní etapu,“ popisuje svoji metodu Nádvorníková.

Ona sama (podobně jako Stephenson nebo Lucká) návrat k přechodovým rituálům doporučuje v podobě, která vyhovuje současné společnosti. Takové ceremonie v Česku nabízejí desítky lektorů, kteří se inspirují všemi možnými směry od indiánů po Kelty. Jak se mezi nimi lze orientovat? Yvonna Lucká, která mezi kolegy platí za uznávanou autoritu, vyjmenovává následující podmínky: dotyčný nesmí obřady nabízet za peníze, je nezbytné, aby se vedení obřadu naučil přímo od někoho, kdo je dlouhodobě vykonává. Také musí mít nějaké ověřitelné tematické vzdělání.

„Někdy jsou to jen takové roztomilé hrátky,“ říká Yvonna Lucká. „Pokud se ale připraví přímo na míru danému člověku, vycházejí z kultury, která je Čechům vlastní, a vede je vzdělaný člověk, můžou pomoci zvládnout obtížnou životní situaci.“ 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte