Kultura Knihy

Kruhová leč (Škola povídek)

Limity vypravěčského rozkošnictví Jiřího Kratochvila v jeho povídkové knize

56_kratochvil_R33_2011.jpg
56_kratochvil_R33_2011.jpg
V průměru jeden titul ročně – taková je dosavadní polistopadová publikační bilance spisovatele Jiřího Kratochvila (71). Vezmeme-li v úvahu, že jen zlomek z těch svazků obsahoval splátky dluhů, tedy zveřejnění textů napsaných v minulosti, před převratem, je Kratochvilova tvůrčí potence s ohledem na celkovou kvalitu jeho díla až ohromující. Svůj výraz našla ve hrách, esejích, povídkách, románech; prosakuje téměř všemi póry umělcovy slovesné bytosti. Zatím jsme od něho nečetli jen sbírku básní… Dnes už obligátní tvrzení, že Jiří Kratochvil je psaním a fabulováním posedlý, že je vládcem i zajatcem příběhů, se tak ukazuje být nevyprázdněné, neboť autor je vytrvale stvrzuje. A nejen početně, nýbrž i charakterem svých textů. Jeho novinka, povídková kniha Kruhová leč, je toho dobrým příkladem.

Dialog Jiřího s Miladou

„Podtitul Škola povídek jsem si vypůjčil od spisovatelky Milady Součkové, stejně jako záměr představit povídku v její tematické i formální rozmanitosti, tedy součkovský ,vzorník žánrových, výrazových a stylových‘ poloh, ale aby přitom všechny ty různorodé příběhy spojoval společný rukopis při co nejbarevnější proměnlivosti,“ informuje Kratochvil v autorské poznámce připojené na konci Kruhové leče. „Povídek je třináct, protože to je magické číslo literárního teoretika Květoslava Chvatíka, s nímž už dvacet roků vedeme korespondenci nejen o literatuře,“ vysvětluje prozaik poněkud záhadně konečný počet textů v této knize.

Padla-li už zmínka o Miladě Součkové (1899–1983) a její Škole povídek, pak se pro lepší vymezení Kratochvilovy Kruhové leče vyplatí zacitovat z předmluvy, kterou spisovatelka svoji knihu vybavila: „Často jsem uvažoval o tom, jaké úkoly klade na spisovatele dnešní a budoucí doba. Především musí ovládati své řemeslo, odpověděl jsem si: a pak je ovšem nasnadě, že se půjde poučiti k mistrům svého cechu,“ píše Součková, která svůj autorský subjekt často překlápěla do mužského rodu. „Učednická léta radostí i strádání jsou uložena ve ‚Škole povídek‘, dlouholetá četba, studium, úvahy. Proto musíš přemýšleti se mnou, milý čtenáři. Bez toho to nepůjde. (…) Vždyť krásné písemnictví není vymyšleno pro pouhou kratochvíli!“

Reklama
Reklama

Milada Součková dostála své ambici, její Škola povídek je souborem vážných cvičení, praktických lekcí, exkurzí do dějin jako takových i do dějin písemnictví. Jiří Kratochvil by v očích vrcholně modernistické Součkové možná nejednou vycházel – četla-li by ona Kruhovou leč – coby tvůrce přece jen poněkud kratochvilný, nebo přinejmenším nevázaný.

Hédonický řeholník

Co u Kratochvilovy Kruhové leče nesporně zaujme, je energie, s níž příběhy podává. Rozběhy jeho textů vtahují čtenáře svou dynamikou. Hned jsme v ději a okamžitě je nám dáno najevo, že jsme v moci hybatele, který si s textem a s námi pohrává, že svět fabulace má u něho vlastní zákony, v nichž pravda se zjevuje jinak než doslovností, přímočarou příčinností nebo autenticitou. Kratochvilovo rozkošnictví se projevuje nejen ve výstavbě povídek, v častém zcizování, kdy vypravěč oslovuje čtenáře a sděluje mu, co vzápětí s vyprávěním provede, nýbrž i ve střídání stylových rovin, v průniku nespisovných výrazů nebo moravismů do textů, v kombinování velmi realisticky a autobiograficky působících partií s fantaskností a až jakýmsi bájeslovím. Rovněž nesporný je Kratochvilův esprit, jeho ironie a vtipnost. Tyto charakteristiky lze ovšem použít už na řadu předešlých autorových děl, takže jejich zopakování nad Kruhovou lečí se dá vnímat jako konstatování, že Jiřímu Kratochvilovi „to“ nadále píše, že nepůsobí znaveně a vyždímaně.

Dokladem výsostné tvůrčí invence je povídka Já lošaď, monolog sovětského koně, který na konci druhé světové války dorazil s Rudou armádou do Brna a ubytován je spolu s vojáky ve vile Tugendhat. Kůň nazvaný Orlando na zapřenou rozumí lidské řeči, ovládá jazyky, disponuje různými znalostmi. Při hromadném znásilňování učitelky němčiny Hildy Hänchenové, která je do vily přivedena, vojáci jako zlatý hřeb postaví před ní tohoto arabského plnokrevníka, jenž má na Hildě dokonat dílo pomsty a zkázy. Když kůň a žena zůstanou o samotě, povídají si o filozofii Immanuela Kanta, o hvězdném nebi a lidské etice. Veškerá fantazie pracuje v této povídce ve službách vyššího, vpravdě kantovského poselství. Rovněž povídky Insomnie nebo Muchada dormida, sen o spící dívce jsou mistrovské kusy, v nichž jsou moderní středoevropské dějiny a politika se svými „zákonitostmi“ zpochybněny jednáním postav; jednáním na jedné straně občansky či politicky zásadovým a racionálním, na straně druhé takzvaně nepraktickým, snovým, idealistickým. Tak se v Muchadě dormidě asketický komunista a milicionář pojmenovaný Savonarola ustrne nad osmnáctiletou dívkou zastřelenou v srpnu 1969 při protiokupačních demonstracích v Brně (k tomuto zabití tam skutečně došlo) a vezme vinu za její smrt na sebe. Silně autobiografický vypravěč vede o Savonarolově příběhu hovor se svým spisovatelským kolegou (podle všech indicií byl jeho předobrazem reformní komunista Jan Trefulka) a během tohoto dialogu nejen vyrůstá onen příběh z devětašedesátého, nýbrž i rozdílný vztah obou spisovatelů k minulosti, k přítomnosti, k poselství toho příběhu.

Bez velkého trápení

Kratochvilův vypravěčský hédonismus však v Kruhové leči nejednou, a celkově v jeho díle zdaleka nikoli poprvé, stravuje sám sebe. Některé povídky – například Zvířátka a Petrovští, Pošťáci, Spojité nádoby, Košmár, Vánoční sirota – totiž ústí do rozpačitého konce nikoli proto, že bychom nutně u povídky vyžadovali pointu, která dle „zvykového práva“ bývává její tečkou, nýbrž proto, že Kratochvil rozprostře vyprávění do širokého prostoru, nadechne se k poměrně rozlehlému gestu, a pak text náhle zhasne, bez „varování“ skončí. Zůstává rozpačitý dojem, že všechno, ale i nic už bylo řečeno v průběhu povídky. Jako kdyby samotné konstruování prózy, sama ekvilibristika a virtuozita kladení vět byly tu cílem, naplnily autorovu potřebu hrát si a dělat si sepisováním povídek velké potěšení. Na rozdíl od románů, které mu činí – dle vlastních slov – jak potěšení, tak mu jejich psaní přináší velké trápení.

Autor je redaktorem MF DNES.

Jiří Kratochvil: Kruhová leč (Škola povídek)

Druhé město, 274 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte