Séguéla, okresní město vzdálené 500 kilometrů severně od Abidžanu, největšího města Pobřeží slonoviny. Probouzím se v pět hodin ráno. Společně s německou kolegyní Norou se účastním mise Evropské unie v roli krátkodobého pozorovatele prvního kola prezidentských voleb v Pobřeží slonoviny. Po několikadenním průzkumu terénu máme za úkol odpozorovat 14 volebních místností prefektury Kani. Naší první zastávkou je vesnice Diarabana. V Diarabaně, kde pozorujeme průběh voleb již 40 minut před otevřením volební místnosti, probíhá téměř vše regulérně. Pokračujeme směrem do města Kani a dál na sever až do vesnice Fadiadougou. Hliněná cesta protíná typickou flóru západoafrické savany, vesnice se slaměnými střechami mají pohádkový nádech připomínající filmové kulisy.
Volby jsou překvapivě dobře zorganizovány, masivní účast voličů je z pohledu Evropana ohromující. Vesměs jsme vítáni s otevřenou náručí, zdá se, že četná setkání s místními lidmi z předchozích dnů pomohla ke zvýšení důvěryhodnosti mise. Samotné pozorování probíhá následovně: vcházím do volební místnosti, představuji se předsedovi volební komise a žádám o svolení zůstat několik minut ve volební místnosti, kterou je někde jen chatrč narychlo spletená z rákosí. Vyplňuji formulář pozorovatele voleb a nakonec se doptávám předsedy na materiál, který je předepsaný pro řádný průběh voleb: nesnímatelný inkoust, obálky, hologramy apod.
Okolo 13. hodiny jsme opět v Kani, máme odpozorováno již většinu místností, a tak přijímáme pozvání na oběd od bangladéšského velitele místní jednotky modrých přileb OSN. Obědváme uprostřed strohých kasáren vynikající indickou kuchyni a upřesňujeme veliteli naši další trasu, která vede polní cestou do nedaleké Gbédéguély. Vesnice má bukolický nádech s muži dřímajícími pod košatým stromem. Nora vstupuje do volební místnosti a já čekám v autě s otevřenými dveřmi, do kterých zničehonic nakročí starší muž a dožaduje se pozornosti. Vysvětluji, z jakého důvodu jsem se ocitl v jeho vísce, a naslouchám zmatenému toku jeho kostrbaté francouzštiny. Mezitím auto obklopí další tři podivní chlápci a já si uvědomuji, že je to poprvé, kdy jsme zaparkovali auto čelem ke zdi, a nikoli směrem k ústupové cestě. Docházím k závěru, že je lepší vyklidit prostor. Telefonuji Noře. Po několika minutách propadám panice a vybíhám jí na pomoc do volební místnosti. Blahosklonně se na mě usmívá a na můj vyčítavý pohled odpovídá, že není zdvořilé ukončit řeč uprostřed rozhovoru s předsedou komise… Ibrahim mezitím přistavil auto k evakuaci. Rychle nasedáme a uklidňuji se až v Kani, kde dokončujeme naše pozorování. Od 17. hodiny zde pozorujeme i veřejné sčítání hlasů. Po půlnoci již známe výsledky všech 26 volebních okrsků prefektury.
V jednu hodinu se vracíme do Séguély. Nora dřímá na zadním sedadle. Na prvním check-pointu nás zastavuje přiopilý mladík v pochybné uniformě a se samopalem, kterým míří na pneumatiky automobilu. Kdosi se pokouší otevřít dveře zavazadlového prostoru. Vybavuji si v rychlosti zásady doporučeného chování v modelové situaci. Mladíka však mé trpělivé vysvětlování příliš nebere a znovu a znovu se ptá, co tu kujeme za pikle. Požaduje po nás opuštění vozidla. Jeho příkaz takticky přeslechnu. Opakuji donekonečna účel naší mise, a když už se zdá, že o místě našeho noclehu je dnes rozhodnuto, mávne samopalem a nařídí odklidit hřebíkovou zábranu na silnici. Trpělivost růže přináší… Otáčím se na Noru, která se celá třese. Marně hledám v jejím rozrušeném výrazu stopy po blahosklonném úsměvu.
PAVEL HRNČÍŘ, diplomat, autor knih pro děti
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
