Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Za vším hledejte Gorbačova


64_brown_R26_2011_s.jpg
64_brown_R26_2011_s.jpg
Stačilo málo a komunismus mohl v Sovětském svazu a možná i v jeho satelitech přežívat dodnes. Unikátní shoda okolností, štěstí a především vůle jednoho muže však změnily svět. I to je jedna z mnoha zajímavých interpretací v knize britského historika Archieho Browna Vzestup a pád komunismu.

 

Pro ložní prádlo

Na českém knižním trhu se objevila řada dobrých knih na toto téma, ať už jde o Komunismus Richarda Pipese, Útěk od praporů Karla Durmana či Soudruzi Roberta Service. Výjimečnost Brownovy knihy spočívá v tom, že pokrývá celou historii komunismu – od ideových předchůdců (například J. Wycliffa, J. Balla či T. Mora) až po současnost – a sleduje přijetí této ideologie ve všech koutech planety. Čtenář se dostane nejen do Sovětského svazu, Číny či Československa, ale může sledovat i reakce v západních zemích, kde se komunismu nikdy nedařilo.

Brownova práce je ze všech jmenovaných knih nejobsáhlejší, čítá 904 stran. Přitom ani na chvíli nenudí. Vypráví se tu poutavě, autor faktické a všeobecné informace výborně kombinuje s detaily, jež vybudí představivost a odhalí i „lidský“ rozměr komunistické éry. Příkladem je zmínka o československém prezidentovi Novotném, který sehrál důležitou roli při politických procesech v padesátých letech – mimo jiné pomohl na popraviště Vladimíru Clementisovi. Brown tu dokládá, že jakmile se mu to podařilo, vyrazil spolu s manželkou do jeho bytu pro Clementisův čajový servis a ložní prádlo, jež si dříve při přátelské návštěvě vyhlédli.

A když už se pohybujeme na území české historie, možná mnohé překvapí, že Brown dochází na základě studia archivů k závěrům, že Československo mělo po roce 1945 možnost volby. „Není pravděpodobné, že by Sovětský svaz zemi koncem 40. let minulého století vojensky obsadil, kdyby čeští politici, včetně českých komunistů, odolali politickému a psychologickému nátlaku Moskvy, aby vytvořili režim sovětského typu.“ Sovětský svaz byl totiž po válce vyčerpán a bál se dalšího nejistého konfliktu.

Jak už bylo řečeno, Brown sleduje i reakce západních společností na komunismus. Například ve Velké Británii byly ještě na začátku 20. století životní podmínky dělníků tak hrozivé, že by se zdálo, že právě tam komunismus najde živnou půdu. Dlouholetá demokratická tradice ale evidentně pronikla do krve většině britské společnosti. Třeba v roce 1933 vedli britští komunisté kampaň proti kapitalistickým státům, protože se v nich prý nedostává svobody. Vrcholný orgán britských odborů na to však zareagoval obhajobou: „Stát zatím nemá pravomoc střílet občany bez soudu. Lidé také nemizí v rukách tajné policie a ani kritika vlády není považována za zločin… Instituce svobodného občanství a existence demokratických organizací představují naši nejsilnější obranu.“

Zato v kontinentální Evropě se demokracie kvůli utopickému snu pošlapávala snadněji. Zejména v 30. letech pomáhala šíření komunistických idejí hrozba nacismu či občanská válka ve Španělsku. Svět ignoroval varování v podobě soudních procesů, cenzury či absence lidských práv. Mnozí chtěli věřit ideální představě komunistického ráje. Brown popisuje velmi důkladně příběhy lidí, kteří se nechali oklamat, a vysvětluje proč. Stejně tak ale vypisuje počty obětí a způsob perzekuce v Sovětském svazu, která neměla do toho času obdoby. Dalšímu rozšíření komunismu pochopitelně pomohla druhá světová válka, po níž sovětská vojska zůstala v Evropě. Nebýt této síly, komunismus by jen těžko zapouštěl kořeny. Stalin se ovšem rozhodl uzmout si svou válečnou kořist a získal celou východní Evropu. Jediná komunistická země, která se rozhodla pro jistou nezávislost na Moskvě, byla Jugoslávie. Brown tu popisuje různé podoby nátlaku, jež Stalin zkoušel, mimo jiné i pokusy o vraždu Tita.

 

Zmeškaný konec

Z knihy je patrné (dokládá to i rozhovor na str. 109), že Archie Brown má dvě srdeční témata – jedním je rok 1968 v Československu a druhým Michail Gorbačov. Obojí totiž spolu souvisí – podle britského historika Gorbačov v mnohém navázal na pražské jaro. Poutavě popisuje, jak Gorbačov brzy po převzetí moci poznává, že Sovětský svaz nemůže přežít, pokud nepřistoupí k ekonomickým reformám. Ty se však nemohou podařit, pokud je nedoprovodí i reformy politické. Díky konstelaci vnitřní, ale i vnější (americkým prezidentem byl R. Reagan, s nímž si Gorbačov rozuměl) mohl spustit proces, který záhy nabyl překvapivou rychlost. Už v polovině osmdesátých let Gorbačov představitelům satelitních států oznámil, že nebude zasahovat do jejich vládnutí, a to ani vojensky, pokud by došlo k převratu. Komunisté z východní Evropy byli jeho slovy tak překvapeni, že jim je musel zopakovat.

Důvěrná informace se o pár let později stává veřejnou. Gorbačov 28. června 1988 na 19. všesvazové konferenci strany prohlásil: „V této situaci patří prosazování sociálního řádu, způsobu života nebo politiky zvenčí — a to jakýmikoli prostředky, vůbec nemluvě o vojenských prostředcích — do nebezpečného arzenálu minulosti.“ To samé zopakoval i v prosinci téhož roku v OSN. Brown připomíná, že tato pasáž projevu překvapivě zapadla, protože veškerá pozornost se věnovala tomu, že Gorbačov oznámil omezení počtu vojáků v Evropě. Studená válka tedy skončila, ale tisk si toho nevšiml.

V letech 1988 a 1989 demokratizační cesta v Sovětském svazu v mnohém předběhla i satelitní země. V létě 1989 například časopis Novyj mir přemýšlel o vydání do té doby zakázaného Solženicyna. Ideologové strany to zpochybnili, ovšem jen do chvíle, kdy přímo Gorbačov řekl, že rozhodnutí záleží jen na svazu spisovatelů. A podobně to bylo s politickými reformami. Lidé si v roce 1989 mohli poprvé volit své poslance. Systém sice byl stále nepluralitní, ale šlo o zásadní průlom. Poslanci například otevřeně debatovali o politické situaci, složení vlády a dalších nutných reformách a jejich jednání v přímém přenosu sledovala televize. Nakonec se sice vysílání přerušilo a vysílaly se jen sestřihy, nikoli však z důvodu cenzury. Přenos však sledovalo kolem sto milionů lidí, což vedlo k poklesu pracovního nasazení.

 

Všechno mohlo být jinak

Jakmile se ukázalo, že Sovětský svaz se zaobírá výhradně sám sebou a odmítá zasahovat jinde, začal se komunismus hroutit i ve východní Evropě. Nikoli sám o sobě, jak zdůrazňuje Brown – v případě Československa například díky Chartě 77, která dokázala po listopadových událostech 1989 převzít iniciativu. Brown také v závěru vyvrací teorie, že nebyla jiná cesta než pád komunismu. Kdyby se Gorbačov vědomě nerozhodl systém politicky reformovat, mohl pomocí represí přežívat dodnes. Tím spíše, že později radikálně stoupla cena ruských surovin, jako je plyn, čímž by režim získal pro své udržení finanční prostředky.

 

ARCHIE BROWN: VZESTUP A PÁD KOMUNISMU

Přeložil Ondřej Svatoň, Jota, 904 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2006
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte