81_R22_2011_n.jpg
81_R22_2011_n.jpg

 

81_R22_2011_s.jpg
81_R22_2011_s.jpg
Slyším rádio, muž už cvičí svoji ranní sestavu. Kosice před oknem v ložnici už zase pilně krmí své mladé. Jsme jako ti kosi. Včera odmaturoval náš poslední středoškolák, tak zase ubyla starost. Jak jsou ty naše děti šikovné. Je mi blaze. Ani jsme včera neslavili, syn má mononukleózu a navíc ho bolela záda, to asi z těch nervů.

Někdo z dětí splachuje a slyším maturanta, jak prosí muže, aby ho zavezl k lékaři, hrozně ho bolí záda. Volám ho do ložnice, slyším náraz. Omdlel a po dveřích se sune k zemi. Drží se oběma rukama kliky, dívá se na mne, ale nevidí. Vnímám zelené ruce a bezkrevnou tvář bez grimas. Slyším, jak řvu, a snažíme se s mužem tělo vléci na postel. Syn je dlouhý a hubený, jako skládací metr, vůbec se nám to nedaří. Mám pocit, že mi syn někam mizí, kde ho nemůžu chytit, a tak křičím jako zvíře. Doběhly probuzené starší děti – syn volá záchranku (zapomněla jsem obsluhovat telefon) a odchází je vyhlížet. Dcera připravuje podle instrukcí z dispečinku sladkou vodu a snaží se ji bratrovi vpravit do úst. Muž drží synovy nohy nahoře, začíná vnímat. Pobíhám, už nekřičím. Sbírám potřebné věci do nemocnice, vše je naštěstí v maturitním saku. Nejedou. Syn ještě nemluví, ale pohybuje očima. Nejedou. Muž mi říká, že musí do práce, má dohodnutou schůzku. Držím nohy. Nejedou. Po 20 minutách volám znovu a dozvídám se, že z 11 km vzdáleného města je to k nám daleko. Nekomentuji. Syn je stále zelený, leží jako mimino.

Přijeli. „Tak mladej, co to tu předvádíš? Sedni si!“ rozkazuje záchranář, zřejmě doktor. „Nemůžu, hrozně to bolí!“ „Nelituj se, to zas tak strašný není.“ Sedá si. Hlesnu: „Už měsíc má mononukleózu.“ „Jó, to je nafouknutá bublina, to není žádná nemoc.“ „Včera maturoval.“ „Jó, to je stres, tlak má v pořádku,“ obrací se na sestru. Nemohu jeho stylu uvěřit. Chápu, že potřebuje dostat nemocného do akce, ale zdůvodňování všeho vším mne zaráží. Stydím se, že své dítě nebráním. „Víte, on včera maturoval na zdravotní škole,“ tahám trumf z rukávu. V nastalém tichu se ozvalo hlasité „polk“. „A kde tě to vlastně bolí, co jsi cítil, než jsi omdlel, dáme ti injekci…“ Žasnu. Nejsem v jiném dramatickém kusu? Po anglicku se vytratili. Zůstal zápis s číslem lékaře 353. Nezdálo se mi to. Změny v chování si všimly všechny naše děti. Je mi trapně za ně.

Dělíme se o ošetřování, volám muži, co vše se přihodilo. Na kole daleko nedojel. Po chvíli jízdy ho zradily nohy. Zbylé 4 km jde tedy pěšky. Zjišťuji, že mě nohy brzy neunesou. Musím v práci otevřít, a potom domlouvám uvolnění. Vyšli mi vstříc.

Dcera mne vítá úsměvem. Marod spí a kosata skáčou po dvorku a máma je krmí. Vida. Už jsou opeření a jen krůček k dospělosti.

Uklízím, vařím a jsem ráda, že jsme doma všichni. Domlouvám další léčbu s ochotnou lékařkou, kterou neznám. Před čtvrtou stojím před lékárnou – zavřeno. No jasně, mají do čtyř!! S mužem jedeme do blízkého města, konečně si sdělujeme, že jsme v přízraku smrti absolutně selhali. Jsme pyšní na své děti.

Večer na schodech pozoruji kosici, jak učí své děti, je to zázrak. Jedno kose proskočilo plotem a dva psi si z něj udělali hračku. Zase křičím. Ne, dneska už nic takového! Kose bojuje a jeho máma křičí, povzbuzuje ho. Je statečné, ale už hodně zraněné. Zakazuji si brečet. Je to přece příroda. Cítím s kosicí. Nám to dnes ráno vyšlo „o fous“ lépe. 

Barbora Konopásková, Měšice

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte