Stejně pozoruhodné jako letošní nečekané povstání Arabů je ticho, které se vznáší nad jednou z dosud nejrušnějších oblastí Blízkého východu. Izrael, země hrdá na to, že je jedinou funkční demokracií na tomto konci světa, se k dění příliš hlasitě nevyjadřuje a důvod je zřejmý. Přestože se Izrael kulturně řadí k Západu, snaha arabských sousedů vymanit se z okovů totalitních vládců jej zneklidňuje. Výčitky na adresu Baracka Obamy, že nechal padnout Husního Mubaraka, nejdůležitějšího spojence Izraele v oblasti, jsou všeobecně známé. V Jeruzalémě se však stejným tónem mluví i o rozkývaném režimu v sousední Sýrii. „Na Asada otce i syna bývalo spolehnutí,“ vysvětloval třeba minulý týden Respektu profesor mezinárodních vztahů na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě Yaacov Bar-Siman-Tov. „Vše, na čem se s námi dokázali dohodnout, skutečně dodržovali.“
Za obzorem
Skutečnost, že v Izraeli jen těžko hledáte někoho, kdo by nad demokratizačním procesem v arabských zemích skákal radostí, však není jediným symptomem, který dnešní Izrael vzdaluje od jeho kulturních souputníků v Evropě či Spojených státech. Izrael zavedl po otřesných útocích druhé intifády na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě režim, který je sice z bezpečnostního hlediska nepochybně úspěchem, ve skutečnosti ale zemi táhne do pasti izolace a sebeklamu. Izraelcům se vybudováním bezpečnostní bariéry, rozšiřováním osad a zavedením…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
