Mám rád svoji práci, takže mi nevadí pondělní rána. Tohle pondělí vypadá od probuzení až do odchodu z bytu stejně jako všechna ostatní, ale dobře vím, že bude jiné. V pátek jsem přišel o práci.
O víkendu jsem pomáhal kamarádům ze studia LAVMI s výběrovým řízením na kampaň pro TOP 09. Zítra v šest večer prezentujeme, máme tedy dva dny a jednu noc. Nic moc. U ranního čaje procházíme dosavadní nápady a rozdělujeme si úkoly. Babeta ukazuje první grafické návrhy, musíme ještě zlepšit čitelnost podtitulku. Ale jinak to vypadá výborně. Ne nadarmo je Babeta mezi 100 ikonami českého designu.
Zvoní telefon a volá jeden z klientů DDB. Mám mu prý vysvětlit, co se to v agentuře děje. Snažím se být maximálně diplomatický, protože jsme se při mém odchodu domluvili, že si navzájem nebudeme dělat negativní PR. Je to balancování na hraně nože, vážím každé slovo. Když pokládám telefon, mám radost z obrovské podpory, ale zároveň doufám, že se tohle nebude opakovat celý den. Musíme makat.
Honza mezitím sestavuje seznam věcí, které musíme na prezentaci vyrobit. Některé nápady chceme předvést v reálné podobě, ne jenom jako skici. Procházím naši navrhovanou mediální strategii a píšu si na papír, jaké formáty musíme vyrobit. Seznam je strašidelně dlouhý, tohle nestihneme ve třech lidech za 36 hodin.
Teprve teď naplno cítím ten rozdíl mezi řízením týmu kreativců ve velké nadnárodní agentuře a skutečným tvořením úplně všeho v tomhle kompaktním týmu. Až si najdu novou práci, domluvím se s Babetou a s Honzou a budu do LAVMI posílat rozmazlené kreativce na stáž nazvanou „Vítejte v realitě“.
Můj rostoucí stres v minutě rozptýlí Honza, předvádí svůj Tapet Rap. Vůbec se nedivím, že návštěvníky Pecha Kucha Night před pár dny totálně nadchl. Všichni ve studiu jsou mrtví smíchy. Ještě veselejší by bylo, kdyby si ty úžasné Babetiny tapety vylepilo v obýváku víc lidí…
Ondřej dodělal první montáž úvodního billboardu celé kampaně. Vypadá výborně. Diskutujeme, jestli chceme prezentaci otevřít zrovna tímhle vizuálem, který je dost na hraně. Je to tendr, musíme do toho jít po hlavě. Do studia přichází Lenka Vychodilová a Monika Načeva, dají si s Honzou krátkou zkoušku a za chvíli všichni tři odjíždějí do Varů na představení.
Musím vypadnout na oběd. Po cestě zpátky do čtu SMS od známých, reagují na mého padáka. Nejvtipnější je bratránek: DDB lost DB…
Babeta s Ondřejem jedou jako perfektně namazané stroje, sotva je stíhám. Daniela ručně vyřezává samolepky (ty nás fakt baví!) a mezitím nás všechny dopuje pomelem. Dávám dohromady osnovu prezentace, dopisuju strategickou část a spoustu malých textařských dodělávek. V pět přichází Olda, který nám pomůže s on-linem. Má spoustu skvělých připomínek, které mi připomínají, kolik se toho o on-line komunikaci musím ještě doučit. Teď na to budu mít pár týdnů nebo měsíců čas.
Je večer, Babeta mi předává klíč od studia a odchází. Kolem deváté končím s Oldou, jen nad on-line částí kampaně bychom mohli sedět ještě dva dny, ale deadline je neúprosný. Vytáhnu Evu na rychlou večeři a pět minut před jedenáctou střídám ve studiu Radia 1 Strýčka Míšu. Začíná moje pondělní radost – jazzový Blue Train.
Jako otevírák hraje Dizzy Gillespie, Bang Bang!. Z patnácti desek, které jsem bez přemýšlení vytáhl doma z krabice, si v hlavě sestavuju následující mix. Tahle improvizace mě na Blue Trainu baví nejvíc, všechno se rodí až ve studiu. Volá posluchač, jak se jmenuje ten Chet Baker. Exitus. Vážně jsem to neřekl? Po vysílání bude playlist na webu Radia 1, díky, taky dobrou.
Končím skladbou z nové desky Pata Methenyho Orchestrion, nahrál ji celou úplně sám. Ne kvůli krizi, splnil si dávný sen. Deset minut po půlnoci jedu tramvají domů. Potřebuju ještě chvíli dělat na TOP 09, ale mozek stávkuje. Padám do postele. Na to, že jsem nezaměstnaný, to byl celkem busy day…
Autor je bývalý kreativní ředitel DDB.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
