54_R05_2010_n.jpg
54_R05_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Příběh ženy, která v umění našla to, čeho se jí nedostalo v osobním životě

Tahle knížka se dá číst dvěma způsoby. Buď jako podrobný materiál k dějinám české fotografie minulého století (má přes tisíc stran), nebo jako osobní příběh ženy, která na ně měla zásadní vliv. Zůstaneme-li u druhé možnosti, pak je třeba říct, že obří svazek Dvě tváře vydaný Torstem je kontrolovanou poctou Anny Fárové vlastnímu dílu, nikoli kritickým pohledem na život a dílo téhle výjimečné postavy naší kultury. Čtenář tedy s její subjektivní verzí, shrnutou do podoby všech dostupných autorčiných odborných textů doplněných o autobiografické vzpomínky, může souhlasit, ale taky nemusí. Ovšem jedno je jisté: její důsledná touha a schopnost dotahovat i zdánlivě nemožné věci do konce ho bude fascinovat.

54_R05_2010_s.jpg
54_R05_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Proti otcům a matkám
Klíčová je v tomto ohledu poslední část knihy, editovaný přepis rozhovoru, který s Annou Fárovou vedl její přítel a majitel Torstu Viktor Stoilov. Oddíl pojmenovaný A pásly by se tam ovce tvoří zhruba třetinu knihy a vyškrtáním Stoilovových otázek z něj vznikl rekapitulační monolog Fárové, který přeskakuje z jedné dekády do druhé, z jednoho tématu k jinému. Na první pohled zarážející přitom není nesoudržnost toku vyprávění, ale chladný odstup, který si jednaosmdesátiletá „první dáma fotografie“ od sebe udržuje. Nestěžuje si ani se nerozplývá, výčet všech křivd i radostí, jež se jí přihodily (obojího bylo požehnaně), za sebou klade, aniž by projevila větší emoce. Při popisu některých událostí je ale přece jen cítit, že leccos Fárovou i přes zdánlivou vyrovnanost bolí dodnes. A pokud se čtenář nechá vést právě touto linií, přestane se mu jevit jako až nepříjemně vzorová postava ze školních čítanek.

Fárová toho stihla hodně: vybudovala první sbírku fotografie v Československu, publikovala první fotografické monografie na světě, uspořádala pozůstalost Josefa Sudka, pomáhala formovat tvorbu osobností, jakou byl třeba Josef Koudelka, napsala desítky knih a katalogů, stovky odborných studií, uspořádala nepočítaně výstav; to vše v době, která ničemu z výše napsanému nepřála. Odpověď na otázku, kde na to Fárová brala energii, nabízejí Dvě tváře. Prostě se zatvrdila. Ten motiv se jak neodstřihnutá pupeční šňůra táhne celou knihou.

Fárová sice pochází z vysněně prvorepublikově idylických poměrů (matka francouzská profesorka, otec československý diplomat, oba s kontakty na kulturní elity 30. let), ovšem už jako malé dítě se musela vyrovnat s rozvodem a ztrátou rodičů. V knize odkrývá, že si „připadala jako mrtvá“, nepohlazená, odložená k výchově u tetiček, s nemožností obrátit se na nejbližší během dospívání, kdy měli rodiče jediné přání, aby nechala vytouženého studia dějin umění, stala se sekretářkou a postavila se na vlastní nohy – což ovšem moc nešlo, protože prošla těžkou obrnou a načas ochrnula na půl těla.

Brzký a záhy sebedestruktivní vztah s výtvarníkem Liborem Fárou (život s ním byl kvůli jeho alkoholickým excesům „nesnesitelný“) byl proto logickým krokem. Protože umělec, obklopený kulturní společností pohybující se v 50. letech na hranici undergroundu, byl pilířem „proti všem těm otcům a matkám, tetám a všem, kteří si mě házeli jako míč. Byla jsem jejich rukojmím a předmětem všech jejich vydírání, pomstychtivosti a různých jejich vztahů-nevztahů.“ Jako rukojmí se nicméně Fárová musela cítit i v manželství, ovšem rukojmím vlastním: soužití s Fárou udržovala po třicet let až do rozvodu ani ne tak kvůli svým dvěma dcerám, ale hlavně kvůli sobě, protože nerozpadající se vztah si jako malá do hlavy zakódovala jako kýžený ideál.

Fotky jako děti
Z původně nejisté Fárové se díky jejímu muži a přátelům postupně stává emancipovaná odbornice na fotografii, bez které se v následujících dekádách v oboru moc věcí neobejde. Mohou za to i její kontakty s hvězdami mezinárodní scény, mezi nimiž září postava francouzského fotografa Henriho Cartier-Bressona. I tak se ale nedokáže vymanit z předepsaných vzorců chování. Ve vyprávění například jen tak mimochodem pronese, že jí matka během svého poúnorového vyhoštění do Francie vracela do Československa její dopisy s vyznačenými chybami ve francouzštině.

Není divu, že Fárová svou odbornou práci celý život vnímá jako službu. Vazba na autory, kteří se jí dostali do rukou, totiž není odtažitě profesionální, ale osobní: stávají se pro ni rodinou, kterou sama nepoznala. Nikdy proto nepsala komisní texty z perspektivy vnějšího pohledu na fotografickou scénu, ale naopak vřelé komplimenty, které si formovala během dlouholetých přátelství. Pozice Fárové situovaná uvnitř uměleckého dění pak možná vede i k typickému jevu, se kterým se čtenář setká v první části Dvou tváří věnované jejím odborným statím. Totiž opakování – leckdy doslovnému – původních tezí o autorech v novějších recenzích či katalogových úvodech.

Fárová zkrátka fotografy vnímá jako lidi, s jejichž pracemi, a většinou i s nimi samými, leccos příjemného zažila, takže nemá důvod, aby se na ně dívala jinak než před lety. Výjimku potvrzující pravidlo zastupuje Koudelka, na kterého změnila odborný názor poté, co si její letitý přítel uspořádal klíčovou výstavu bez její pomoci. Čili až poté, co na něj změnila názor osobní. V době podpisu Charty 77 je už zralou osobností, kterou respektuje okolí i ona sama. Na tomto jediném místě dává ve vzpomínkách najevo svou hořkost: z chování kolegů, kteří ji po vyhazovu z Uměleckoprůmyslového muzea rychle a rádi nahradili. Přitom znovu přiznává, že opuštění léta budované fotografické sbírky pro ni bylo těžké hlavně proto, že fotografie nebrala jako standardní materiál k práci, „vnímala je jako své děti“.

Ze staré školy
Anna Fárová je ze staré školy. Do svých textů nepromítala filozofii či komunikační teorie nahlížející fotografii do hloubky samotného média ani moc nesledovala nové proudy přicházející k nám postupně ze Západu. Čtenář první části Dvou tváří vyhrazené pro autorčiny kritiky a medailony si tak může časem připadat, že čte vlastně stále totéž, opakující se teze bude přeskakovat a říkat si, že tenhle oddíl je jako celek určen nejspíš jen tomu, kdo chce psát o Fárové diplomovou práci. Nicméně v okamžiku, kdy se kvůli vyhnání z oficiální scény Fárová na nějakou dobu ocitá v kotli nejprogresivnějších tendencí, nastává i v jejím teoretickém díle posun.

V 80. letech se nenápadně pomocí výstav v divadlech či legendární přehlídky v rozpadajícím se klášteře v Plasích podílí na formování nové generace postmoderních fotografů. A je to naposledy, kdy si s autory vytváří pevné pouto, které je v jejích kritikách dobře vidět, a ty se tak ve Dvou tvářích stávají stejně pozoruhodnou četbou jako její závěrečné vzpomínky.

Po revoluci se ještě krátce ocitne ve středu dění, kdy usiluje o vybudování muzea fotografie, pak se ale Fárová stáhne do jihočeských Slavonic, kde vybuduje svému mrtvému muži pomník v podobě Fárova domu. Dnes pomáhá s vydáváním Sudkových fotografických cyklů v Torstu a stará se o Fárův dům, kde pořádá výstavy. I tyhle věci bere Anna Fárová jako přirozenou službu, kterou musí dotáhnout do konce. A je nabíledni, že tomuto projevu oné staré školy nelze nic vytknout, ten se dá jen ctít.

ANNA FÁROVÁ: DVĚ TVÁŘE
Torst, 1160 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1783

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte