Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Boj o vlasy

Knižním dějinám českých hippies by slušelo víc otázek

57_vlasy_R39_2010_301.jpg
57_vlasy_R39_2010_301.jpg • Autor: Respekt

57_vlasy_R39_2010.jpg
57_vlasy_R39_2010.jpg
Nebyl jsem opilej ani zdrogovanej, najednou u mě zarazil sedan, vyskákali z něj policajti – a občanku. Já ji měl v pořádku, strčili mě ale do vozu a odvezli na Karlák. Bylo jich deset a já se s nimi pral. Pak mi klečeli na zádech, mašinkou mě vzali dohola a odvezli do blázince.“ Tak dnes vzpomíná básník Jindřich Tockstein na první polovinu 60. let, kdy k problémům se zákonem stačilo mít pár centimetrů vlasů navíc a poslouchat hudbu zvanou „bigbít“. Dlouhými vlasy a krátkými sukněmi se tehdy v Československu zabýval celý statní aparát. Zrození životního stylu, kterým se mladí lidé v komunistické zemi přihlásili ke svobodě, a reakci moci na něj popisuje nová kniha antropologa a novináře Filipa Pospíšila a historika Petra Blažka přiléhavě nazvaná Vraťte nám vlasy.

 

Pronikání nevkusu

Mít před půl stoletím dlouhé vlasy a oddávat se decibelům rock‛n‛rollu chtělo opravdovou odvahu a odhodlání. Vyznavačům hrozilo nejen společenské vyloučení či rozchod s rodinou, ale také veřejné ponižování a vězení. Právě v detailním mapování reakce komunistické moci tkví největší přínos Pospíšilovy a Blažkovy knihy.

Sotva se v polovině 60. let móda nestříhaných vlasů mezi mladými lidmi rozšířila, v tisku se objevily první denunciační články, ve kterých se „vlasatci“ líčili nejen jako špinavá, opilá, práce se štítící individua s „nižším stupněm inteligence“, ale také jako nositelé pohlavních chorob. Jejich dívky pak jako prostitutky. V roce 1966 vyhlásil Ústřední výbor KSČ celostátní kampaň proti „pronikání nevkusu do úpravy účesů u chlapců a mladých mužů“. A to už do hry vstoupila policie: v rámci akce nazvané Vlasatci začalo násilné stříhání vlasů z důvodu „odhmyzení“, nařizovala se ponižující venerologická vyšetření, i u dívek, padla také první obvinění z výtržnictví a příživnictví. Obce pak začaly vydávat vyhlášky zakazující vstup „mániček“ na své území svojí dikcí připomínající protiromská opatření první republiky a protektorátu.

Podobně se k vlasatým studentům stavěli na školách. Celkem bylo nějakým způsobem postiženo kolem čtyř tisíc mladých lidí v zemi. Našly se ovšem i hlasy na jejich obranu: za „máničky“ a jejich právo nosit dlouhé vlasy se v dobovém tisku postavil třeba spisovatel Jan Beneš, Eda Kriseová, psychiatrička Hana Markupová a v cenzurovaném rozhlasovém vystoupení také herec Miroslav Horníček. Nakonec v centru Prahy v září 1966 demonstrovali i samotné „máničky“ s hesly jako „Vraťte nám vlasy“, „Pryč s holiči“ či „Komunisté jsou volové“ – následovalo pak jen další jejich stíhání za výtržnictví.

Kniha se zmiňuje i o poměrně bizarním dobovém detailu – vzniku oficiálního „klubu hippies“ s členskými legitimacemi. Komunistický režim tyhle poslušné vlasatce toleroval, a oni ke spokojenosti pohlavárů dokonce s hesly proti válce ve Vietnamu defilovali před dubčekovskou tribunou v roce 1968 na Prvního máje.

 

Poprvé – ale proč?

Navzdory vytrvalé perzekuci představovala pro mnoho lidí tehdejší doba zásadní zlom. „Česká vlasatá léta 1965–1968 byla asi nejdůležitější v mém životě,“ píše v úvodní předmluvě tehdy sedmnáctiletý písničkář Jaroslav Hutka. „Dá se říci, že jsem našel sám sebe ve společnosti. Tím, kým jsem se tehdy stal, jsem dosud.“

V knize vedle dobových dokumentů najdeme mnoho syrových osobních vzpomínek dalších pamětníků, kupodivu velmi málo se v nich ale dočteme o motivech, které je tehdy vedly k tomu nechat se kvůli dlouhým vlasům zatýkat a mlátit. Jaroslav Hutka píše o „odporu proti tupé společnosti“ a inspiraci americkými beatniky a muzikanty, kteří se stali pro jeho generaci vzorem. Zajímavé by ovšem bylo dozvědět se víc o tom, jak mladí lidé onu tupou společnost vnímali. Vždyť své dětství prožili v atmosféře totálního rozvratu právě těch hodnot, kterými je později Západ přitahoval. Měli nějaké povědomí o popravách, zatýkání a znárodňování, či se v jejich generačním odporu promítlo právě mlčení jejich zlomených rodičů?

Na Západě stvořil hnutí hippies odpor ke konzumnímu způsobu života generace rodičů, co fungovalo jako hybatel v socialistickém táboře, ale z knihy úplně jasně nevyplývá. Měla starší generace vůbec nějaké ideály? Anebo jí je místní vlasáči vlastně pomáhali po zmaru 50. let nově formulovat tím, že prolamovali všudypřítomný strach? Z četby vyplývá, že v případě Československa šlo vlastně o první nesmělý pohyb směrem od ideálu „šťastného“ budovatele socialismu: mladí lidé s dlouhými vlasy netoužili po kariéře v komunisty vykolíkovaném světě ani po dialogu s mocí a zvolili si veskrze vlastní pravidla života. Sháněli desky s prvními nahrávkami rockové hudby, poslouchali zahraniční vysílání rádia Luxembourg, získávali první zkušenosti s drogami pojídáním prášků typu fenmetrazinu, ale také se pokoušeli napodobovat západní mírové hnutí vyhýbáním se vojenské službě díky pobytům na psychiatrii. Šlo o jakousi razantní demonstraci osvobozujícího pocitu odlišnosti.

Při práci na své knize Petr Blažek a Filip Pospíšil vycházeli především z archivních dokumentů a novinových článků, které doplnili texty sociologů. Přímá svědectví někdejších mániček autoři čerpají hlavně z již publikovaných knih a rozhovorů, výpovědi rodičů nebo vrstevníků, jejichž vlasy zůstaly krátké, chybějí úplně, což se ukazuje jako hlavní slabina knihy. Mnoho odpovědí, které by čtenář rád znal, v ní nenajde, protože autoři se zkrátka téměř nikoho osobně neptali.

 

Skutečný vzdor

V roce 1968 k zásadní proměně ve vztahu mániček a režimu nedošlo. Tvrdohlavým mládencům jen začaly růst vlasy nové a Veřejná bezpečnost začala být tímto „biologickým“ koloběhem posléze unavená, a navíc měla v tu dobu vážnější starosti. Autoři rokem okupace svoji práci uzavírají, což je trochu škoda. Právě malý výhled do normalizace by mohl ukázat přerod vlasů coby abstraktního symbolu „svobody a lásky“ do něčeho drsně reálného a přitom veskrze pozitivního. V 70. a 80. letech se rámec života mladých lidí s dlouhými vlasy ani přes „láskyplné“ pražské jaro vůbec neměnil a neměnilo se ani společenské nazírání na ně. Přesto, jak Filip Pospíšil naznačuje, k jistému posunu uvnitř „bezprizorního světa“ mániček došlo: díky teoretikovi umění Ivanu Jirousovi a dalším intelektuálům a jejich „výchovné“ podpoře „odlišných“ mladých lidí z okraje společnosti se zrodil fenomén zvaný underground. Mladí se začali věnovat umělecké tvorbě a svojí aktivitou se stali zajímavými i pro jistou intelektuální skupinku rodičovské generace. Taková marginálie jako dlouhé vlasy začala mít podtext skutečného politického vzdoru.

I přes jisté nedostatky se kniha Filipa Pospíšila a Petra Blažka předsevzatý úkol naplnila, tedy popsat svět mániček a jejich trýznitelů, povedla: nejsilnější je pak v popisu trapných represí a absurdního světa policejních svodek a příkazů. Čtenář, který tehdejší podivnou dobu nezažil, si o ní poměrně výmluvnou představu rozhodně udělá. 

 

PETR BLAŽEK, FILIP POSPÍŠIL: VRAŤTE NÁM VLASY!
Academia, 592 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte