Bylo to tak trochu jako s francouzskými fotbalisty na mistrovství světa v Jižní Africe. Zatímco však týmu složenému z potomků přistěhovalců bylo nedostatečné nasazení pro Francii vyčítáno po velkém neúspěchu, francouzská spisovatelka senegalského původu Marie Ndiaye to od Sarkozyho administrativy schytala poté, co obdržela prestižní cenu bratří Goncourtů. Už dříve – dlouho před vyhošťováním Romů – se totiž vyjádřila, že Sarkozyho vizi Francie považuje za ohyzdnou. Proč dávat vrcholná francouzská ocenění těm, kteří neprojevují dostatečnou úctu k Francii? ptal se pak prezidentův spolupracovník Éric Raoult v dopise ministrovi kultury.
Český překlad knihy Tři mocné ženy, za niž Ndiaye ocenění obdržela, poskytuje odpověď: Třeba proto, že spisovatel nereprezentuje stát, v němž žije, ale život, do nějž byl postaven.
Ten titul je možná trochu nešťastný: ženy, jejichž příběhy Ndiaye vypráví především, nejsou ve skutečnosti mocné, ale spíš vnitřně silné a odolné. Moc je vnější atribut, možnost vnucovat druhým svou vizi světa, a této možnosti se postavám Marie Ndiaye rozhodně nedostává. Proti moci druhých ovšem staví svou vnitřní integritu, své oblýskané já, i když z něj zbývá téměř už jen jemná, jmenná báze: „Přesto, když bezmyšlenkovitě napnula prsty ke stěně, aby jimi přejela po všech prohlubních a vybouleninách, a těsně předtím, než ji odnesl spánek, projela jí vlna divoké radosti, až se její ztrhané tělo rozechvělo, když si vzpomněla na to, na co se tvářila zapomenout: že je Khady Demba: Khady Demba.“
Senegalská dívka Khady Demba se mihne hned v první ze tří náznakem propojených novel a stává se hlavní postavou té poslední. Poté, co jí umře manžel, ji jeho rodina zapudí a ona se vydává na strastiplnou pouť do Evropy, které ovšem nikdy nedosáhne. Fabule dvou zbývajících příběhů jsou ještě prostší. Po vnější stránce se toho v prózách Marie Ndiaye mnoho neděje, a pokud ano, není tomu věnována až taková pozornost. Všechny postavy sice migrují, ale cesty, na nichž záleží, jsou výhradně ty vnitřní. V prvním příběhu přijíždí Norah zpátky do Senegalu, aby se střetla s otcem, který ji a její setru opustil a jehož život se zhroutil poté, co byl uvězněn jeho jediný syn, do nějž vkládal veškeré naděje. Rudy, mužská hlavní postava centrální novely, se ráno pohádá se ženou, o jejíž lásku tolik stojí, a když poté jede do práce, formou retrospektiv a vnitřních monologů se před čtenářem otevře celý jeho osud – z odborníka na středověkou literaturu se stal prodejce kuchyní, který se „topí v chmurách a uvědomuje si, že je z něj troska“.
Ndiaye je autorkou rozhodujících okamžiků, zajímají ji ty zdánlivě obyčejné chvíle, kdy si člověk náhle uvědomí sama sebe. Tady jsem a jsem to já – ta banální a zároveň neproniknutelná pravda, že na světě není nikdo další, kdo by byl přesně takový. Ndiaye ví, že každý člověk má v sobě božskou jiskru, ale na konci jiskry může být oheň i tma a minulost je plná popela, který se kolem nás při každém kroku vpřed znova a znova rozvíří. Je možné, že titul Tři mocné ženy může leckterého čtenáře odradit. Byla by to však škoda, protože Ndiaye reprezentuje vzácný způsob psaní i po stylové stránce. Sarkozyho administrativa si zřejmě nepovšimla, že Ndiaye je Francouzkou dostatečně na to, aby cítila rytmus řeči, prokazovala vytříbený smysl pro formu a styl, které jsou pro ni vším stejně jako pro Flauberta nebo Prousta.
Autor je spisovatel a redaktor měsíčníku Host.
MARIE NDIAYE: TŘI MOCNÉ ŽENY
Přeložila Ivana Tomková, Jota, 250 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
