Jak to s novými názvy a názvoslovími bývá, evokují, jak se k nějakému čerstvému fenoménu či problému lidé staví a jestli už se alespoň trochu shodli na tom, o co že to vlastně jde.
Tak je to i s „řeckou krizí“ či „krizí eura“.„Řeckou krizí“ to nazývá ten, kdo si říká, že vlastně tak nějak stačí vyhnat ty „nezodpovědné Řeky“ z eurozóny a zase budeme všichni zpátky ve starém, hezkém, dobrém, pohodlném, prosperujícím světě, kde jsme si tak zvykli žít. Jenže tak to není. „Krize suverénních (rozuměj státních) dluhů“ také není zrovna adekvátní výraz. Nějak nám totiž nevysvětluje, proč se podobně netrápí i jiné než evropské státy, které přece také mají „suverénní“ (státní) dluhy.
„Dluhová krize“ to rovněž není, protože v celkovém součtu má Evropa i eurozóna mnohem menší dluhy než jiní světoví ekonomičtí giganti jako Japonsko či Spojené státy. Takže nakonec jde asi ze všeho nejvíc o „institucionální krizi měnové unie“ (svým způsobem je to dokonce „institucionální krize celé Evropské unie“), protože ústřední problém není gigantická výše dluhů a schodků, ale neschopnost situaci řešit. A svým způsobem jde vlastně o „krizi evropských elit“, protože ty buď nepochopily, nebo nechtějí pochopit, jak je situace vážná.
Skutečné dopady
Ať se to…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
