Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Eseje

Katyň je víc než Katyň

Polské vlastenectví je formou života, zatímco to ruské je vždy nějak spojeno se státem

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Má první žena, Polka Wieslawa, mi telefonovala půl hodiny po katastrofě. Oddechla si, že její bratr Damjan – kameraman polské televize – je naživu, protože Kaczyński nevzal do letadla novináře.

Potěšil jsem se kvůli Damjanovi. Ale Katyň si vyžádala od Poláků jiné nové oběti. Ze zorného úhlu fatalismu, který bývá ruské duši vlastní a souvisí spíše s pohanským slovanstvím než s pravoslavím, má ta žízeň po krvi příšerný mystický smysl. Jsem spojený s Polskem rodinným svazkem a vždycky, když do této země přijedu, zdá se mi, že vidím na obloze stejný výjev. Jako kdyby nad východní polovinou nebe byla krví napsána velká písmena, která skládají slovo KATYŇ, písmena jsou promáčená krví a krev kape na zem.

Zdivočelá lež
Zdá se mi, že to slovo už dávno zmizelo ze sféry politiky, z války civilizací se převrhlo do jiné dimenze, zdivočelo, jako může zdivočet ovocný strom, proměnilo se, jako kdyby buňky zasažené zhoubným nádorem vytvořily křičící, pro psychologii národa nesnesitelný a s normálním národním životem neslučitelný symbol bolesti, podvodu, utrpení.

Aby tu neutuchající bolest mohli Poláci překonat, bylo potřeba ji neustále posilovat, v permanentním zděšení ze svých lidí, kteří po desetiletí lhali: buď ve jménu (jak si mysleli) zachování Polska, i když ve zrezivělé podobě ruského satelitu, nebo s nekonečným cynismem jen proto, aby si zachovali moc, ze strachu, že budou vyměněni.

Navíc, a to je to hlavní, tady byl veliký a mocný soused, ten, který mnoho Poláků přinutil lhát, protože sám lhal, lhal celému světu a odvolával se na výsledky falešné lékařské komise, k níž se přidal i spisovatel Alexej Tolstoj. A pak Rusko najednou přišlo s polovičatým přiznáním, jako školák, který chodí za školu, přiznalo svůj zločin, ale bez toho, že by chtělo s Poláky sdílet velikost neštěstí. Ze strany Rusů to bylo jaksi pochopitelné, vraždění v Katyni bylo pro ně drobným zločinem v porovnání s představou vyhubení samotného Ruska. Rusové si té drobnosti nevšímali, ani nevěděli, o co v Katyni šlo, a ti, kteří věděli, se přikláněli k idiotskému názoru, že to udělali Němci. Nebo ještě ke zhoubnějšímu názoru: Poláci se v dějinách vůči Rusku provinili až až, takže zavraždění tisíců důstojníků je relativně rozumným trestem za to, jak se dívají na Rusko. Jejich pohled Rusy pohoršoval a Polákům říkali: Máme kulturu, velikou, světovou, Dostojevského, Tolstého! Nepomáhalo to: kultura je kultura, a Rusko je hovno.

Polsko pohrdalo zemí, která ho znásilnila, a Rusko říkalo: Co? Já – znásilnilo? Dalo jsem ti darem východní Prusko (sobě jsem si nechalo jen ubohý flíček Kaliningradu) a celé Slezsko s německým městem Breslau! A Polsko na to: A Lvov? – A Rusko: Co Lvov! – Poláci: A co zrada Varšavského povstání? – A Rusko: Hm, odevzdat moc do rukou těm, kteří námi pohrdají? – Tak šly jedna za druhou nesmiřitelné námitky v malém kruhu současných dějin; po něm tady byl velký kruh s Poláky v Kremlu v sedmnáctém století a dále – s dělením Polska.

Kdo je tady asiat?
Tak jako jsme se v Rusku v posledních staletích báli „asiatství“, které jsme chápali jako ztělesnění mládí, chaosu, krutosti, pohrdavého vztahu k lidskému životu, tak i Polsko s asiatstvím bojovalo, ale počítalo do něj i samotné Rusko. Rusko v asiatství nenacházelo žádný smysl, jeho osvícená část se ho snažila ze sebe setřást, tak jako A. P. Čechov – po kapkách ze sebe setřást otroka.

Ve vztahu k Rusku postupovalo Polsko podobně a kolísalo mezi dvěma možnostmi: buď se pokusí Rusko civilizovat silou – včetně napadení, anebo ho prokleje, udělá nad ním kříž. Říct, že samo Polsko v sobě asiatství nemělo a nemá, by znamenalo obelhávat sebe sama. Opovržlivý vztah Američanů k Polákům („temní sedláci“), strach staré Evropy z polského instalatéra, polské uctívání Západu, zvláště za socialismu – to jsou odrazy svědectví o polském asiatství. Jenže i když Evropa Polsko neuznala za dostatečně evropské, využívala ho proti Rusku jako hrozícímu impériu a utvrzovala Poláky v představě o jejich evropskosti. V každém případě byli Poláci vždy přesvědčeni, že mezi jejich civilizací a Ruskem je propast, i když na některých místech úzká.

A to způsobilo historický skandál, když ruská asiatština v podobě Stalinovy říše triumfovala a rozdrtila Polsko. Poláci už zjevně pozapomněli na svoji nelásku k Němcům, i když se Němci v Polsku chovali odporně a zacházeli s Poláky jako s podlidmi. Polská emigrace do Německa ukázala, že Polákům je německá civilizace příjemná a že jsou ochotni se v ní rozpustit. Rusko však zůstalo nepřátelskou zemí, která Polsko neporazila, protože by byla lepší nebo silnější, ale tím, že pro vítězství dokázala obětovat neomezené množství svých lidí. Jako babizna, která si nepočítá děti a může jich zalehnout, kolik je libo. Jaký div, že s línou lhostejností rozmáčkne potenciální protivníky? Tak jako se člověk ožene ručníkem, když mu do pokoje vletí vosa, ještě dřív, než se vůbec pokusí někoho bodnout. Vletěla, tak tedy může bodnout. To je smysl Katyně.

A proto se kamenem úrazu stala neúměrnost toho, jak obě strany vnímají rozměr té události. Zatímco o Katyni věděl každý Polák, Rusové o ní měli jen velmi přibližnou představu. Pro jedny to byla událost apokalyptických rozměrů, pro jiné v nejlepším případě řadová vojenská tragédie.

Proto se Polákům zdálo ruské pokání slabé a proto se ruské vrchnosti zdály polské nároky příliš velké.

Jiné vlastenectví
Katyň je samozřejmě víc než Katyň. Poláci rozhodně toto neštěstí neprožívají jen jako neštěstí a využívají ho pro své cíle: k vytvoření obrazu nepřítele, pro sebepotvrzení, jehož vrcholem je pocit vlastní výjimečnosti. No, člověk musí – z Ruska – žasnout nad Polskem jako společným polským domovem. Mohou zuřit skandály, vést se spory, ale ten domov je společný. Jeden příklad z rodiny. Wieslawa, která bydlí v Moskvě, dostala za úkol jako tlumočnice pomáhat při identifikací těl obětí. Tíha tohoto úkolu ji ochromila. Chtěl jsem jí dodat sil, řekl jsem jednoduše: „Drž se. Tím pomůžeš své zemi.“ Viděl jsem, jak se vzchopila, jak se jí narovnala ramena. Něco takového můžete sice za podobných okolností říct i dnešnímu Rusovi, ale sotva bude tak reagovat.

Polsko není pro Wieslawu abstraktní symbol, je součástí její osobní existence, Polsko se nachází v ní. To ani není vlastenectví, ale forma života. Ruské vlastenectví tak či onak souvisí s mocí. Může být spolu s mocí, může být proti moci, ale téměř vždy je spojeno se státem. To pravidlo ovšem, tak jako samotná ruština, má mnoho výjimek, přičemž není jasné, co má v Rusku větší význam, zda pravidlo, či výjimka. Teze Poláků, že Rusko je asiatské a že je to říše, při pohledu z Ruska neplatí.

Rusko je divná říše. Možná přímo antiříše. Rusové ve své drtivé většině nejsou jejími pány, nejsou jejími poddanými, ba ani sluhy. Rusové jsou celoimperiální prvek, který se snaží přežít v podmínkách blížících se impériu, jež se však z jejich hlediska jeví jako jednoduše nesnesitelné. Rus celý život přežívá. Nemá sil, aby se zúčastňoval imperiálních her. A Katyň je součástí imperiální hry.

Odtud plyne lhostejnost Rusa ke Katyni, která mu ani nepomáhá, ani nebrání přežít, neexistuje pro něj jako hrozba ani jako opora, tedy jako kdyby vůbec nebyla.

Měl to být vítězný let
Jenže najednou se zjeví na ruském obzoru. Při sedmdesátém výročí Katyně dochází k významnému jevu – ruská moc a polský národ se společně pokloní obětem zločinu. To byl rozhodně krok vpřed. I když ruský premiér to udělal tak, aby neutralizoval polskou pozici – v předvečer výročí Vítězství, a také svévolně interpretoval vraždění v Katyni jako osobní mstu Stalina za ruské zajatce z roku 1920. Zjevně musel najít alespoň něco, co by ho oprávnilo pokleknout – a také našel, a já jsem rád, že to našel. S pravdou to nemá nic společného, ale na ruské půdě z jeho úst zazněla slova o totalitarismu, který znetvořil ruský život. Sotva od něj můžeme žádat víc. Navíc ani Poláci se nechovali k sovětským válečným zajatcům jako andělé: ty bůhví z jakého důvodu zhltla zem…

A co bude s Katyní dál? Žádat seznam katů? Proč ne? Stejně ho ještě nevydají – tady stále vládne bezpečnost, Putinovu Rusku se nechce uvěřit, že zahraniční politika Sovětského svazu byla pro zemi přijatelná a vnitřní ne. Katyň podle všeho přepsali podle mustru pro vnitřní politiku. KGB se nevzdává moci a nevynáší Lenina z mauzolea. Obviňovat politiky, že jsou pokrytci, nemá smysl. Dále. Seznam obětí politických represálií? – K tomu pomalu spějeme. Přiznání genocidy – sotva. Ruská moc opravdu vyšla Polsku vstříc. Kolik mohla.

A v tom okamžiku přijde hrozná tragédie. Sotva však šlo jen o mlhu. Já, například, už dávno nerad létám předpotopními TU-154, bojím se do nich vlézt. Proč měl polský prezident hučící a vibrující tučko? Člověka, když z něj vyleze, bolí hlava. Jenže Poláci z něj nevylezli. Zřítili se podle všeho proto, že se jim nechtělo letět na náhradní letiště, protože přistát v Moskvě nebo Minsku bylo něco politicky nesprávného, ba ponižujícího. Dobrý den, přiletěli jsme! No, ale my vás nečekali! Naše ministerstvo zahraničí se už dlouho divilo vaší návštěvě! Nač jste nám v Moskvě, výkvět polské generality a prezident, když jste byli proti nám v rusko-gruzínské válce? Polekali jste se mlhy? Letíte do Katyně, jasně, tam jsou dějiny. Odleťte zpátky do historie!

Báli se přistát v Moskvě, aby nevyvolali posměch. Jako kdyby přistát v Moskvě znamenalo položit hlavu na špalek. A nač přistávat v Minsku? Ještě je příliš brzy na to, aby polský prezident létal do Minsku!

Bylo to v rovině nevědomého, ale prodralo se to do vědomí. Copak my, Poláci, výkvět národa, nezvládneme smolenskou mlhu? Tím spíše, když nás tam čeká zástup krajanů? To bylo to, co Rusové považují za polskou noblesu. A za noblesu se platí.

A proč letělo tolik toho výkvětu? Nuže proto, že letěli do Katyně jako vítězové. Rusové – jen tak mezi námi – ustoupili. Ustoupili z nepochopitelných důvodů, ale ustoupili. A my letíme oslavit naše vítězství. A připomenout si ho společně s polskou televizí. Stvrdit vítězství! A za vítězství se platí. Jenže komu se platí?

Polsko je v módě
Nemyslím si, že Rusko dnes představuje politický monolit. Spíše bych řekl, že společné pokleknutí představitelů Polska a Ruska bylo výrazem kompromisu uvnitř různých koridorů ruské moci. Jedni by se ušklíbli, kdyby v Moskvě uviděli prezidenta Polska vylekaného smolenskou mlhou, jiní by asi zareagovali lidsky. V každém případě, když se tragédie stala, zvítězil lidský postoj. Každého vyděsí, když jsou lidská těla roztrhaná na kusy. Všichni létáme letadly. Všichni se bojíme.

A je také hrozné říct, že ta tragédie nakonec pomůže Rusům pochopit podstatu Katyně. Od smrti polského prezidenta k postřílení polských důstojníků pracovníky NKVD – to je zpáteční cesta do historie, která bude přístupná mnoha lidem.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

S požehnáním prezidenta Medveděva vysílali na hlavním kanále ruské televize Wajdův film o Katyni, který se do té doby nedostal do ruské distribuce. V rádiu pouštějí polské písně. Tragédie je tématem číslo jedna na ruském internetu, v tomto našem základním smetišti reálné občanské společnosti. Jedni truchlí, jiní nadávají a tvrdí, že nebohý prezident byl nenapravitelný rusofob, v každém případě rating Polska v posledních dnech narostl. Polsko je v ruském prostoru opět vidět. Krvavé slovo KATYŇ, které se naplnilo novou krví, je zřejmě schopno nabýt i v budoucnu významu společného neštěstí. Dá se říct, že tak jako za dřívějších sovětských časů, Polsko je tady opět v módě.

Viktor Jerofejev
je ruský spisovatel, uznávaný i coby editor a literární organizátor. Žije v Moskvě, část dětství strávil v Paříži. Jeho román Ruská krasavice (česky 1992) byl přeložen do více než dvaceti jazyků. V roce 1979 byl jedním z autorů a organizátorů samizdatového sborníku Almanach, který mu vynesl zákaz publikování. Koncem devadesátých let sestavil dnes už slavnou antologii povídek Ruské květy zla.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 16/2010 pod titulkem Katyň je víc než Katyň