Myšlenka Blaise Pascala, že „dvojakost člověka je tak zjevná, že někteří vyslovili názor, že máme dvě duše“, je jak ušitá na míru Rudolfovi II. Ve dvacátém století vešel totiž u nás do obecného povědomí hned nadvakrát: v padesátých letech jako „pekařův císař“ a v roce 1997 pak mimořádně úspěšnou výstavou Rudolf II. a Praha, výstavou, jež se tehdy stala celonárodní událostí. Werichovou zásluhou tak oblíbená filmová veselohra předvádí císaře ve zlé karikatuře jako ztělesnění hlouposti, zpupnosti, ješitnosti. Rudolfínská výstava zase naopak jako „mimořádně vzdělaného člověka, opravdovou pozdně renesanční osobnost, jejímž politickým krédem se stala touha po míru a snášenlivosti, odpor ke krutosti a násilí, obdiv k moudrosti, učenosti a umění“, jak píše Květa Podešvová v recenzi na výstavu. Dodejme k tomu, že měl vytříbený umělecký vkus, přímo podivuhodný dar, který v takové míře nevlastnil už žádný z Habsburků, byl mecenášem umění a věd a učinil z Prahy evropské kulturní centrum, jakým pak už nikdy nebyla. Jeho alchymisté nebyli pouhými levobočky chemiků a jeho astronomové se zapsali do světových dějin astronomie. Na druhé straně, v tom svém černém klobouku a vůbec tak nápadně bizarní byl jistě figurkou k pohledání. Mizerný vladař, ještě horší válečník a především ten, kdo znectil zavedená pravidla a nebyl ochotný se oženit a myslet tak na budoucnost habsburské dynastie…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
