Hlad jako zbraň

Syrový film výtvarníka Steva McQueena o hladovce Bobbyho Sandse

Lze pochopit, proč se režisér filmu Hlad Steve McQueen brání tomu, aby byl jeho ceněný debut řazen do škatulky životopisných snímků. Popisuje sice poslední týdny života Bobbyho Sandse, vůdce skupiny hladovkářů z řad IRA, který v roce 1981 dovedl s devíti dalšími muži do důsledného konce protest proti podmínkám panujícím v britské věznici Maze. Ale až na pár faktografických údajů na začátku a na konci filmu se vyhýbá kontextu severoirského konfliktu a Sandsově roli v něm. Nedozvíme se ani tu základní informaci, za co se irský mladík do vězení dostal. V oproštěnosti od historických reálií je tak Hlad protipólem takových snímků, jako je Baader Meinhof Komplex, v němž se tvůrci pokusili složit obrázek o vůdcích Frakce Rudé armády s až dokumentaristickou objektivitou.

Malé rituály

Stevovi McQueenovi nejde o to postavit Sandsovi a jeho druhům pomník nebo je naopak ze soklu shodit. Neřeší, zda to byli bojovníci za svobodu, nebo teroristé. Zajímá ho obecně chování člověka v mezní situaci, podobné reakci zvířete zahnaného do kouta. Situace protestujících vězňů, vystavených bachařské brutalitě, vykazuje paralely s kauzami nedůstojného zacházení s obviněnými ve věznicích na Guantánamu nebo v Abú Ghraíbu. V nesmírně působivé první půlhodině ukazuje Hlad…