Československo 1989: Muž v ilegalitě
Československo 1989 • Autor: Tomki Němec

Pokořil komunistický režim a musel za to zaplatit. Pomsta normalizátorů se však zvrtla: pronásledovaný bojovník odpověděl nečekaným protiútokem. Prostě zmizel.

 

Po celý den obezřetně obcházel policejní hlídky, vyskakoval za jízdy z vlaku, trmácel se přes lesy a pole, hodiny se trpělivě krčil v příkopu a nakonec se stovky metrů plazil po břiše. To vše kvůli tomu, aby se nakonec v jednu hodinu ráno dostal ke zdi venkovského hřbitůvku a mohl přes zeď hodit trnovou korunu vlastnoručně vyrobenou v křovinách těsně u cíle. Psal se 19. leden 1989 a policisté, kteří předtím v kordonech obšancovali celé střední Čechy, patrolovali na nádražích i polních cestách, zatýkali a mlátili všechny podezřelé, museli hlásit nesplněný úkol. To svázané trní totiž prolomilo tabu. Vzdalo hold studentu Janu Palachovi, který se právě před dvaceti lety upálil v Praze na protest proti okupaci Československa.


Mužem, který zesměšnil masivní komunistické manévry a pronikl až k přísně střeženému hrobu ve Všetatech, byl Stanislav Devátý. Svým husarským kouskem se tento čerstvě jmenovaný mluvčí Charty 77 a budoucí spoluautor Několika vět naráz proslavil. Režim mu za to pokoření v následujících měsících přichystal horké chvíle.

Bili nás a honili
Jak už bylo naznačeno, Stanislav Devátý patřil v roce 1989 mezi ostřílené disidenty a jeho riskantní způsob boje mu vynesl jistou proslulost již před cestou k Palachovu hrobu. Devátý u výslechů s vyšetřovateli vůbec nemluvil a na nic včetně výhrůžek nereagoval, při každém zatýkání si lehal na zem a nechával plně v rukou policie, jak situaci vyřeší. Často přitom „nespolupracujícího“ Devátého mlátili pěstmi či pendreky a kopali do něj až do bezvědomí. To všechno ovšem nikoli v přítmí nějaké uzavřené vyšetřovny, ale na ulici či v budově soudu, před zraky veřejnosti.

A to pro komunistický režim rozhodně nebyla dobrá vizitka: vztekle mlátit nevinného a bezbranného člověka jenom proto, že si dovolil přijít ze solidarity za přítelem k soudnímu přelíčení. „Možná šlo o život, já to ale tehdy tak nebral. Prostě jsem se kdysi rozhodl, že vůči komunistickému režimu neudělám dobrovolně ani ten nejmenší vstřícný krok,“ vzpomíná dnes Devátý na dobu, kdy uváděl do všednodenní praxe myšlenky svého velkého vzoru – Mahátmy Gándhího, jehož idea pasivního odporu coby metody boje ho od mládí fascinovala.

Určujícím zážitkem Devátého rebelie byly tanky sovětské okupační armády v jeho rodném Zlíně. „Pro mě jako sedmnáctiletého kluka to byl strašný šok,“ říká o srpnu 1968. „Naši komunističtí bratři nás klidně stříleli a přejížděli tanky.“ Ještě horší šok zažil o rok později na demonstracích k srpnovému výročí okupace, kterých se už sám zúčastnil. A tehdy se prý rozhodl: udělat všechno pro to, aby komunistický režim jednou nenásilným způsobem skončil. V uzavřené komunitě tehdejšího maloměsta začal rozmnožovat nejdříve letáky, později knihy a časopisy, organizoval nejen diskuse, ale třeba sportovní zápasy. „Byla to taková parta kamarádů, něco na způsob pražského undergroundu, jednu dobu se nás dokázalo sejít i několik desítek. Byli jsme úplně mimo oficiální struktury a mezi sebou pěstovali to, co nám tehdejší společnost nenabízela: přátelství, slušnost a vzájemnou solidaritu.“ Za tenhle život „mimo struktury“ ovšem platili obvyklou totalitní šikanou – policejním dozorem, výslechy, domovními prohlídkami.

Později pak už jako signatář Charty 77 založil Devátý ve Zlíně Spolek přátel USA, chodil do hor a pašoval přes hranice do Polska knihy, dokumenty Charty 77 a informace o režimních nezákonnostech, stal se členem proslulého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. A protože uvnitř Charty probíhala vnitřní generační diskuse o daleko větší otevřenosti a záběru i mimo okruh „pražských intelektuálů“, stal se jako poměrně mladý člověk bez nějaké politické ambice, navíc pocházející z okresního města, v roce 1988 jedním z jejích tří mluvčích.

Nechci od vás ani jídlo
Být mluvčím Charty 77 ovšem vyžadovalo stát se disidentem takřka na „plný úvazek“. Devátý pracoval na dokumentech, v nichž Charta mapovala stav československé společnosti. Monitoroval desítky případů policejní šikany, vyhazovů z práce (což byla mimořádně vážná věc v zemi, kde jediným zaměstnavatelem byl stát), výslechů, zadržení, uvěznění či brutálního násilí. Nosil petice třeba na sovětskou ambasádu, účastnil se pravidelně prvních protestních demonstrací, setkával se se zahraničními návštěvníky, kteří se přijeli přesvědčit, jak režim dodržuje lidská práva.

Už pár dnů po nástupu do funkce mluvčího jej za policejní asistence vyhodili z práce z Agrokombinátu Slušovice, kde pracoval jako elektrotechnik při prvních komunistických pokusech vyrábět počítače. Policie jej z podniku vyváděla tak snaživě a ostře, že technik Devátý upadl při tom zákroku do bezvědomí. A i když jeho kolegové okamžitě sepsali protestní petici, na nátlak vedení podniku ji nakonec stáhli. „Přesto bylo vidět, že se něco začíná dít – ani tuhle nedotaženou kolegiální vzpouru by si ještě před pár lety nikdo nedovolil,“ vzpomíná Devátý. A nastupující změnu pak stvrdil další unikát: technik zažaloval kvůli vyhazovu svého zaměstnavatele za nezákonnou zvůli – a spor nakonec vyhrál! Slušovický kombinát jej musel přijmout zpět.

Šestnáctého března 1989 obvinila policie Stanislava Devátého z pobuřování a byl vzat do vazby. A tehdy začal tušit, že jde asi opravdu do tuhého. Rozhodl se proto pro krajní prostředek odporu – hladovku. Tu pak držel po celou dobu věznění – celých třicet dní. „Nejhorší je první týden, pak si tělo zvykne,“ říká suše Devátý.

Pak ho komunisté znovu uvěznili: aby se nemohl účastnit plánované opoziční demonstrace na 1. máje. Tehdy držel hladovku devatenáct dní. A dalších jedenáct dní pak po zatčení počátkem srpna. To už začalo jít skutečně o život. Stanislav Devátý nejenže odmítal přijímat potravu, ale přestal dokonce pít. Vězeň pak nejenže rychle ztrácel na váze, ale dokonce hrozil totální kolaps celého organismu. A jeho stav byl tak vážný, že svolané konzilium doporučilo okamžité ukončení vazby a převezení do civilní nemocnice. Trestní stíhání však pokračovalo a koncem srpna dostal Stanislav Devátý dvacet měsíců kriminálu za „pobuřování“ (tak režim překřtil jeho snahu účastnit se protirežimních demonstrací, spoluautorství petice Několik vět a veřejnou výzvu k „občanské neposlušnosti“). Stanislav Devátý se proti rozsudku odvolal, k odvolacímu soudu se ale nikdy nedostavil.

Prostě to stálo za to
Sedmnáctého září 1989 totiž jako vůbec první zdejší normalizační disident vstoupil do ilegality. Chtěl si tím zachránit nejen svobodu, ale i zdraví a možná i život. Využil kontakty s kolegy z polské Solidarity, kteří už v té době měli díky tamnímu výjimečnému stavu s pobytem v ilegalitě dlouhou a dobrodružnou zkušenost.

Tajně překročil hranice, kde ho jeho přátelé naložili do automobilu a po noční třicetikilometrové honičce s polskými pohraničníky se nakonec dokázali ukrýt nejdříve v lese a pak v příhraniční vesničce Londek. Po dvou dnech marného pátrání polských hraničářů byl pak pod novým jménem Miroslaw Kalita a se zbrusu novými dokumenty odvezen do Vratislavi. Tam si ještě nechal narůst plnovous a začal nosit brýle. „O tom, jak dlouho v Polsku budu a co se dál bude dít, jsem žádnou představu neměl: prostě jsem byl šťastný, že nejsem v kriminále,“ vysvětluje Devátý.

Jenže i když v té době už mělo Polsko za sebou prvního nekomunistického premiéra vzešlého ze Solidarity Tadeusze Mazowieckého, zatím nebylo zdaleka vyhráno: polští komunisté totiž měli v nové vládě dva ministry – obrany a vnitra. V čele toho posledního stál ještě po celý následující rok jeden z otců výjimečného stavu generál Czesław Kiszczak. Obezřetnost proto byla stále namístě: Stanislav Devátý nevycházel z tajného bytu, učil se hlavně polsky a v rámci konspirace dokonce třikrát změnil svou adresu. „Čeští estébáci zuřivě hledali a ti polští dokonce mé přátele ze Solidarity vyslýchali. Později jsem se dozvěděl, že mi byli na stopě, dávali o tom do Čech zprávu. Dokonce už opravdu připravovali mé vydání do Česka,“ vzpomíná Stanislav Devátý. K tomu už však nedošlo: 17. listopadu se jako mávnutím proutku začal komunistický režim hroutit. „Koukal jsem na televizi a byl jsem z toho úplně šílený. Když lidé volali ,Kde je Devátý?‘, na celé kolo jsem křičel ,Tady, tady‘. Nemohl jsem se dočkat návratu, mí přátelé ale radili opatrnost,“ říká. Do Prahy se proto vrátil až desátého prosince.

Krátce nato nezávislý soud veškerá dosavadní obvinění vůči Devátému zrušil. „Nikdy jsem po těch fízlech, kteří mě tak otravovali, nepátral, ani žádnou nenávist necítím. Nakonec je to přece vítězný příběh a oproti padesátým letům se nám zase až tak moc nestalo. A za to, že padl komunismus, těch pár kopanců stálo,“ říká Devátý.

A jak dnes žijí ostatní aktéři příběhu? Jediný, kdo byl za tehdejší nezákonnosti koncem devadesátých let soudně potrestán, byl zástupce náčelníka zlínských estébáků Vlastimil Daněk. Policista Stanislav Zelinka, který vedl po tři měsíce v roce 1989 Devátého vyšetřovací spis, slouží v současnosti u kriminálky ve Zlíně: ke zlínským tajným byl prý tehdy vyslán jako „normální“ policista na tříměsíční stáž, žádným estébákem nikdy nebyl. Soudce Václav Petrásek, který Devátého tehdy odsoudil, má soukromou advokátní praxi ve Zlíně, stejně jako komunistický prokurátor Pavel Omelka. Oba se dnes už o Devátém odmítají bavit.


Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte