Kultura Knihy

MARINA CVETAJEVOVÁ

Spisovatelský a lidský osud Mariny Cvetajevové

Obálka knihy
Obálka knihy • Autor: Garamond
Poslední dopis Mariny Cvetajevové zněl: „Prosím, abyste mne přijali na umývání nádobí do nově otevřené jídelny Literárního fondu.“ Několik dní poté, 31. srpna 1941, se největší ruská básnířka 20. století oběsila. Stalo se to v městečku Jelabuga v Tatarstánu. Cvetajevová tam utekla se svým synem z Moskvy, když Hitler napadl Sovětský svaz. Bylo jí 48 let a byla vyčerpaná. A zřejmě u ní převládl pocit, že synovi prospěje víc mrtvá než živá.

Reklama
Reklama

Ačkoli je Marina Cvetajevová díky svému pražskému pobytu pevně spjata s českou literární krajinou, je kniha Marie RazumovskéMarina Cvetajevová prvním podrobným životopisem, který vychází v češtině. Dá se číst i jako román o Rusku a 20. století.

Zrozena k velikosti
Vološin jí prý jednou řekl: „Marino, sama sobě škodíš nadbytkem. Máš v sobě materiál na deset básníků, a každý z nich by byl neobyčejný.“ Hudba a poezie, hlavně Puškin, to byly nejsilnější vlivy Marinina dětství. Mladší sestra popisuje její vášnivou povahu: „Žárlivost, že by někdo jiný (a obzvlášť já, jí podobná) mohl milovat stromy, louky, jaro tak jako ona.“ Brzká matčina smrt znamenala rozpad rodiny, už v šestnácti letech se Marina cítila dospělá a také se tak chovala. V sedmnácti vydala první sbírku básní a provdala se za o málo staršího Sergeje Efrona. Pak přišel okamžik slávy: jako měl Petrohrad „svou“ Achmatovovou, tak chtěla Moskva „svou“ Cvetajevovou.

V letech 1914–1916 byla Marina na nejlepší cestě stát se opěvovanou moskevskou múzou, své rané básně předčítala před plnými sály. Zachoval se její „portrét“ od básníka Antokoľského: „Statná žena s širokými rameny a daleko od sebe posazenýma šedozelenýma očima. Rusé vlasy má nakrátko zastřižené, vysoké čelo schovává pod ofinou… Okřídlenost a lehkost vycházela z celého jejího vzezření. Byla plná puškinovské ,vnitřní svobody‘ – v neustálém snažení, bdělosti, smělosti. Doopravdy milovala nikoli sebe, nýbrž svou řeč, své slovo, svou práci.“ Ale nastala revoluce a občanská válka. Sergej Efron narukoval k bílým, Marina se ocitla s dvěma dcerkami ve vyhladovělé Moskvě. Přišla o peníze po otci, neměla práci. Mladší dcerka zemřela, starší Alja přežila i s matkou jen díky solidaritě přátel. Objevili se i první nepřátelé: Vladimir Majakovskij nebo kritik Brjusov. Čím byla Marina v básních víc sama sebou, tím víc se rozcházela s dobou, v níž, jak napsala, je „duch osamělý a nemůže dýchat“.

Počátkem roku 1922 se jí podařilo odjet s dcerou do Berlína, kde se dozvěděla, že Efron, kterého měla za mrtvého, žije v Praze. V Mokropsech a později Všenorech pak rodina prožila klidné tři roky. Marina napsala vrcholná díla (Poému konce a Poému hory) a porodila syna. Čechy byly pro Rusy přívětivým útočištěm, Masarykova vláda je lákala příslibem práce. Šlo o strategický plán. Masaryk nevěřil, že se vláda rudých udrží, a chtěl si zavázat ruskou elitu, která jednou měla v zemi převzít moc. Také Cvetajevová pobírala české stipendium, přesto se v roce 1925 s manželem, dcerkou a synem rozhodli přestěhovat do Francie.

Paříž byla hlavním městem ruské emigrace. Rusové tu měli svoje spolky a tiskoviny, které spisovatelům nabízely pravidelnou spolupráci. Společenským centrem byly kavárny na Montparnassu a salony bohatších emigrantů. Cvetajevová do nich nezapadla. Psala jinak, než bylo v módě, a starala se o děti. Stěžovala si: „Když jsou všichni nakrmení, všechno je uklizené – ležím, takhle, prázdná, bez jediného verše!“ Efron stěží sháněl práci, domácnost se potýkala s bídou a Marinino psaní bylo hlavním zdrojem příjmu.

Sama, prostovlasá
Evropa se politicky radikalizovala a totéž se dělo v rodině Efronových. Sergej a Alja se stali komunisty. Z dokumentů, které Razumovsky sebrala, navíc vyplývá, že Efron byl nejméně od počátku 30. let agentem Čeky – byl členem komanda, které na příkaz z Moskvy zabíjelo nepohodlné emigranty. Marina neuvěřila, že je manžel vinen, ale podezření ji zlomilo a emigrantská Paříž se před ní uzavřela: „M. I. Cvetajevovou jsem viděla naposledy 31. října 1937 na pohřbu knížete S. M. Volkonského,“ píše kronikářka ruské emigrace Nina Berberová.„Po bohoslužbě jsem vyšla na ulici. Cvetajevová stála na chodníku sama a dívala se na nás očima plnýma slz, zestárlá, téměř šedivá, prostovlasá, s rukama na prsou. Stála tam, jako by měla mor, nikdo k ní nešel.“

V červnu 1939 se Cvetajevová se synem vrátili do Sovětského svazu. Efron byl tou dobou zřejmě už po smrti, dceru Alju, která do Moskvy odjela o dva roky dříve, zatkli v srpnu. Po návratu zažila Cvetajevová málo světlých chvil. Potřebovala blízkost lidí, lásku – a té kvapem ubývalo. Jediné, co se dá knize Marii Razumovské vytknout, je, že posledními roky Marinina života prolétla zběžně. Přitom právě odtud vedla přímá cesta k osamělé smrti v Jelabuze.

MARIA RAZUMOVSKY: MARINA CVETAJEVOVÁ
PŘELOŽILA TEREZA JAVORNICKÁ, VERŠE JANA ŠTROBLOVÁ, GARAMOND, 300 STRAN

Ukázka z knihy - .pdf

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte