Kultura Knihy

NA ČEM SI STOJÍM

Na čem si stojí neurolog Oliver Sacks

48_sacks_R31_2009_s.jpg
48_sacks_R31_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Když se u nás počátkem devadesátých let objevila první knížka amerického neurologa, psychologa a spisovatele Olivera Sackse (1933), nevzbudila zvláštní pozornost. V době, kdy se intenzivně splácely čtenářské dluhy vůči literatuře dříve zakázané, nepůsobila v ideologickém ani politickém smyslu nijak převratně. Zdálo se, že by klidně mohla vyjít i za předchozího režimu. Pravda, autor občas uznale zmiňoval zlopověstného Freuda, častěji se však odvolával na sovětského neuropsychologa A. R. Luriju, jehož autorita byla kádrově nezpochybnitelná. Muselo uběhnout patnáct let, aby se reedice českých překladů esejistických knih Muž, který si pletl manželku s kloboukem a Antropoložka na Marsu stala malou senzací.

Reklama
Reklama

Čtenář se mezitím více obeznámil s díly novodobých průkopníků propojování mystiky s vědou, od Junga přes Learyho a Castanedu po Grofa. Po desetiletích diktatury „vědeckého světového názoru“ to byla užitečná lekce, leckoho ovšem přiměla, aby začal znovu oceňovat exaktnější východiska. Oliver Sacks je především lékař, který se zabývá konkrétními pacienty. Stejně jako jiní lékaři vyšetřuje u každého jedince anamnézu onemocnění, popisuje jeho příznaky i průběh a pokouší se určit diagnózu. V jeho oboru se ovšem stav tělesných orgánů promítá do duševních procesů. Maličko pochroumaný mozek stačí zavinit, aby se v jediné bytosti setkala hluboká demence s projevy geniality, což prý z hlediska statistiky není až tak výjimečné.

Lidé, o nichž Sacks píše, se svým cítěním, vnímáním, myšlením i konáním vymykají tomu, co společnost pokládá za normální. Jejich případy pojednává v prvé řadě z hlediska medicíny, tedy v zásadě přírodovědecky, avšak zkušenost, kterou tak zachycuje, je svým způsobem rovněž mystická. Vychází totiž z „jiného světa“ neuropsychické poruchy, jehož zákonitosti si dokážeme jen obtížně představit. Jako věřící člověk by se Sacks nejspíš nebránil teologickému výkladu, jako lékař však zůstává v gravitačním poli vědy. Nevzdává se kritického přístupu. I církev ostatně pečlivě zkoumá, zda úkazy, o nichž se hovoří jako o zázracích, nemají přirozené vysvětlení.

Eseje jako chorobopisy
Vcítit se do podivně posunutých světů, v nichž žijí jeho pacienti, usnadňuje Sacksovi důkladná obeznámenost s literaturou, uměním a filozofií. Sám nezapře beletristické ambice, nejde mu však jen o to, blýsknout se múzičností. Zdá se spíš, že právě v krásné literatuře, kulturní historii a estetice našel vhodné nástroje, kterými může jedinečné odborné poznatky adekvátně uchopit. Jeho eseje mají ráz chorobopisů, ale dají se číst i jako povídky s tajemstvím. V hlubší rovině se pak jedná o filozofická exempla, polemizující s karteziánským oddělováním hmoty a ducha, tedy s pilířem moderní racionality.

Eseje ve výše zmíněných dvou knihách představují vrcholné ukázky svérázného literárního tvaru, který Sacks ušil na míru sledované problematice. Kniha Na čem si stojím vznikla dříve a autor v ní svůj styl teprve hledá. Výchozím podnětem se mu stala osobní zkušenost, kdy se po zranění v norských horách ocitl v postavení pacienta. Zápletka knihy je podobně jako u pozdějších esejů neurologická. Při přetržení svalstva na jedné noze došlo k narušení nervů. Noha jako by se stala cizím předmětem. Autor tak na vlastní kůži poznal pravý opak známých fantomových pocitů, kdy se bolest v končetině ozývá i po její amputaci. Noha mu sice zůstala, ale několik týdnů ji vůbec necítil, natož aby ji mohl ovládat.

Literární lékařství
Jeho vyprávění je zpočátku strhující, postupně se však rozmělňuje. Problém tkví v předsevzetí věnovat této jedinečné zkušenosti s „odcizením“ části těla celou knihu. To by možná svedl svým moderně těkavým, imaginativním stylem na pomezí fikce a faktu Philip Roth, avšak Sacks je vypravěčem staromilským. Když začne „básnit“, ovane čtenáře duch
19. století. Na to podstatné, co říká, by mu stačilo nějakých padesát stránek, zbývající dvě třetiny textu působí jako výplň z nepodstatných odboček – z opakovaného, čím dál obšírnějšího líčení niterných stavů, z evokací vzpomínek, snů či bludů, z podrobného zaznamenávání banálních příhod v nemocničním prostředí. Snaha prezentovat se jako zdatný literát je právě tady slabinou. Pozdější eseje ukazují, že si to Sacks uvědomil. Jejich rozsah se řídí vydatností látky a málokdy přesáhne čtyřicet stran.

Ve vztahu mezi medicínou a literaturou lze vypozorovat nepoměr. Mnoho z nejúctyhodnějších světových i českých spisovatelů prošlo lékařským vzděláním (jen namátkou: Schiller, Čechov, Céline, u nás třeba Vančura), ti však své příběhy jen zřídka zasazují přímo do lékařského prostředí. Nemocniční motivy daleko intenzivněji obhospodařují řemeslní literáti, kteří se dřív živili „lékařskými romány“ na úrovni rodokapsů a v současnosti na stejné téma sepisují nekonečné televizní seriály. Proč tomu tak je, na to by asi nejlépe odpověděla anketa mezi zasvěcenými. Co se týče Olivera Sackse, zdá se být výjimkou, u níž se oba přístupy funkčně propojily. Z nepochybné lékařské erudice dokáže vytěžit – zejména ve vrcholných esejích – pravé beletristické senzace.

PŘEČTĚTE SI UKÁZKU (v pdf).

OLIVER SACKS: NA ČEM SI STOJÍM
Přeložil Dušan Zbavitel, Dybbuk, 175 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte