Československo 1989: Napišme to přestavbově
Československo 1989: Napišme to přestavbově • Autor: Tomki Němec

Byl to zvláštní paradox: téměř nic se v nich nedalo číst, přesto byly noviny za komunistů téměř pravidelně vyprodané. Do poslední chvíle držely svoji pozici hlásné trouby zdejšího okupačního režimu a nic na tom neměnily ani pokusy o malé revolty vyznavačů větší svobody slova. Takže jaké to bylo být novinářem v posledním roce totality?

 

Na vlastní oči to vidělo několik tisíc lidí, další desítky a stovky tisíc se o tom dozvěděly během několika hodin či dnů z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Pro oficiální československá média ta událost však přesto neexistovala.


Slavná americká písničkářka Joan Baezová během svého vystoupení na festivalu Bratislavská lyra v červnu 1989 věnovala jednu z písní Chartě 77, přivítala v sále Václava Havla a jeho přátele a na pódium pozvala písničkáře Ivana Hoffmana, který zahrál protirežimní protestsong. Agenti Státní bezpečnosti, kteří vystoupení hlídali, zareagovali se zpožděním a až během zpěvaččina koncertu dvakrát odpojili zvuk. Oficiální média (v tehdejším jazyce „veřejné sdělovací prostředky“) však o tehdy významné revoltě zprávu nepřinesla.

Zamlčet konání populárního festivalu nešlo, nicméně většina médií se pro jistotu vůbec nezmínila o koncertu jeho největší hvězdy, jiná ji jmenovala jen ve výčtu mezi ostatními. A až na samu hranici dobové odvahy zašel týdeník Mladý svět, který napsal: „…hlavní hvězda večera, netrpělivě očekávaná americká zpěvačka Joan Baezová, ve svém vystoupení nejenom hrála na kytaru a zpívala, ale k obecnému překvapení i nemálo mluvila. Později dokonce pozvala na jeviště místního písničkáře s kytarou.“

Dejme šanci
Úryvek z Mladého světa dnes musí vyvolávat svojí opatrností pobavení, tak ovšem tehdy povolená média fungovala: na jednom pólu byla cynická propaganda ve službách komunistů (Rudé právo), na druhém pólu pokus o novinařinu, kde místo jasných slov byly v nejlepším případě opatrné dvojsmysly a náznaky (Mladý svět). Nad obsahem už nevládli konkrétní cenzoři, kteří by jako za Rakouska-Uherska začerňovali nevhodný obsah. Cenzory si byli sami novináři, kteří velmi dobře věděli, co si mohou dovolit. Jinak by jako novináři tehdy pracovat nemohli.

„Bylo mi naprosto jasné, že nemohu ve svých textech zajít příliš daleko, dovolit si nějaký otevřený protest. Hrála jsem si jenom s náznaky,“ vzpomíná Radka Kvačková, dříve Svobodné slovo, dnes Lidové noviny. „Jednou jsem třeba napsala fejetonek o tom, že v Tatrách zastřelili medvěda. A zakončila ho větou, že lidé prostě střílejí na ty, koho se bojí. Ale neprošlo to. Vedoucí mi oznámil, že má čtyři děti a nedávno si koupil chalupu a nehodlá kvůli takovým drobnostem riskovat, že ho vyhodí. A článek putoval do koše.“

Obdobnou zkušenost měl i Jan Pokorný v Československém rozhlase. „Když se připravovala zpráva o projevu nějakého stranického tajemníka, tak kolem redaktora stáli čtyři lidi z vedení rozhlasu. Ale během běžných relací na nás nikdo přímo nedohlížel. Jenže jsme si stejně nic nedovolili. Autocenzura vymezovala mantinely celkem jasně,“ říká dnes Pokorný. „Byli jsme smíření s osudem. Snažili jsme se práci dělat v mezích možností profesionálně a zábavně, ale vůbec jsme netušili, že může přijít nějaká velká změna. Pukat ledy jsme ještě v průběhu roku ‘89 rozhodně neslyšeli.“

Kromě hry s dvojsmysly se v některých médiích prosazovaly i vážnější pokusy o „normální“ žurnalistiku. Zejména Mladý svět reportoval o tématech do té doby opomíjených a režimu nepříjemných – ekologii, narkomanii, AIDS, šikanu. Mladá fronta se pokoušela o objektivnější zpravodajství, když například při referování o masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu přinesla i odhady počtu obětí podle agentury AP nebo japonské agentury Kjodo, zatímco Rudé právo přetiskovalo výhradně zprávy oficiálních čínských zdrojů.

Typický je v tomto ohledu i komentář Davida Vondráčka z Mladého světa o diskusním klubu pořádaném na podzim 1989 studenty Filozofické fakulty na Karlově univerzitě. Autor tady šel na samu hranu možného, aniž ovšem řekl cokoli konkrétního. Byl to další z řady šifrovaných vzkazů části poučených čtenářů. Na svoji dobu byl diskusní klub mimořádnou akcí – několik pokračování navštívili nejenom studenti, svazáčtí funkcionáři (a v pozadí i agenti StB), ale i disidenti.

Objevili se tu například Petr Uhl, Rudolf Battěk nebo Jan Urban. A Vladimír Mlynář během jedné z diskusí mezi možnými východisky ze současné krize zmínil i možnost útoku na stranické sekretariáty a použití pouličních kandelábrů. David Vondráček tehdy v Mladém světě napsal, že diskuse měla mimořádně vysokou kulturu a že obavy z „neoficiálních skupin“ na takových akcích jsou liché. A končil zvoláním, které sice příliš neladilo s Mlynářovým návrhem, spíš ale kvůli dobovému jazyku než samotnému obsahu slov: „Dejme šanci socialismu přestavbovému, s tržními vztahy a rozvinutým pluralismem názorů.“ 

(Poznámka pro mladé čtenáře: přestavbový socialismus byl plán komunistů, jak si dál udržet monopol moci a přitom povolit trochu svobody a trochu podnikání.)

Závist a zášť
Ovšem představovat si média v posledním roce totality jako prostor pro víceméně úspěšné pokusy o posun k normálnější žurnalistice by bylo samozřejmě naivní. Oficiální propaganda rozhodně ještě zbraně neskládala. Naopak, dokázala se přizpůsobovat době. Stále méně se sice nesla v duchu tvrdé obrany komunistické ideologie, jejíž dopad nepochybně slábl, útočila však na povahové rysy „obyčejného českého člověka“ – na závist a obavy před čímkoli neznámým a cizím, ohrožujícím navyklé stereotypy a klid.

Dokonalou ukázkou je v tomto ohledu „zpravodajství“ o Palachově týdnu. Podstatnými charakteristikami jeho iniciátorů z „nezákonných struktur“ bylo podle propagandy nejen to, že chtějí rozvrátit režim, ale také že jsou ze Západu placeni na tehdejší dobu ohromujícími částkami v hodnotách tisíců tuzexových bonů, dolarů a liber. Jezdí v mercedesech a kvůli svým ziskům a popularitě jsou ochotni vystavit lidi jakýmkoli rizikům. A především je naprosto nezajímá „život a problémy obyčejných lidí“.

„Tisícům pracujících, které se přes Václavské náměstí a přilehlé ulice vracely ze zaměstnání, znemožnilo včasný návrat domů provokační vystoupení určené pro kamery západních televizních společností,“ zhodnotilo Rudé právo třetí den lednových demonstrací. A poskytlo slovo prodavači z lahůdkářství na Václavském náměstí, který si postěžoval, že prodejna je na náměstí jediná a normální lidé si teď ani nemohou koupit mléko. Navíc, když se demonstranti v obchodě skrývají před policisty, ohrožují zboží a zařízení. „Vadí nám to v práci,“ dodával prodavač. „Přitom jsme závislí na tržbě, podle plnění plánu jsou, nebo nejsou prémie. Měl by být už klid a pořádek.“

Mladá fronta přinesla neméně naléhavé svědectví zaměstnance obchodního domu Družba uprostřed Václavského náměstí. „Byl jsem v pondělí odpoledne domluven s manželkou, že za mnou přijde i s dvouletým klukem a půjdeme vybírat obroučky na brýle,“ popisuje muž. „Vůbec se na Václavské náměstí nedostali. Uvědomují si protistátní živly, které mají plnou pusu lidských práv, že nás svými provokacemi v našich právech vlastně omezují?“

I v případě Palachova týdne mnoho lidí i přes částečné informační embargo oficiálních médií vědělo alespoň přibližně, co se na náměstí odehrává. A že údaje o počtu demonstrantů a popis policejních zásahů budou zřejmě jiné. Nicméně clona propagandy velice účinně bránila v tom, aby si mohli vytvořit obrázek o motivaci disidentů, nebo s nimi dokonce sympatizovat.

Dědictví
Jaký měla média v těchto konturách na konci totality vůbec vliv? Alespoň částečnou pomoc může poskytnout dobový průzkum veřejného mínění na téma důvěryhodnosti médií, který v roce 1989 prezentoval Ústav pro průzkum veřejného mínění. Deník Mladá fronta z něj přinesl například tyto údaje: informace v médiích považovalo za dostatečně konkrétní sedm procent a za včasné šest procent respondentů. Za rozhodně přesvědčivé označila informace v médiích tři procenta lidí a za spíše přesvědčivé 33 procent.

I studie režimem kontrolovaného akademického ústavu dotazujícího se lidí, kteří měli často strach odpovídat otevřeně, tedy ukázala, že důvěra v média rozhodně nebyla vysoká. Připočteme-li k tomu skutečnost, že stále více lidí sledovalo zahraniční televize (například polskou 22 procent, německou a rakouskou dokonce 27 procent) a poslouchalo „diverzní“ rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, je zřejmé, že režimní mediální propaganda byla v posledním roce svého trvání na pokraji sil.

Podle publicisty a mediálního odborníka Karla Hvížďaly se česká média ze své totalitní deformace nevzpamatovala dodnes. A za stále „nenormální“ považuje Hvížďala i jejich publikum. „Média byla víceméně stejná, lidé neměli důvod učit se porovnávat informace, vytvářet si obraz světa na základě konfrontace různých zdrojů. A neměli ani mnoho důvodů mezi kvalitou médií zásadně rozlišovat,“ vysvětluje. „A to se projevuje dodnes. České publikum není náročné na kvalitní žurnalistiku a znamená to, že příliš nerozlišuje mezi bulvárem a popnovinami a má malý zájem o skutečně seriózní listy.“

Podobný osud postihl podle Hvížďaly i generaci novinářů, která do médií vstoupila ve druhé polovině osmdesátých let. „Byli to často lidé velmi talentovaní, s velkou chutí začít znovu a pořádně, byli vtipní, ironičtí, ale také velmi cyničtí. A především – neměli základy skutečného řemesla,“ tvrdí Hvížďala. Na druhou stranu je však nutné dodat, že někteří z nich dnes patří k předním novinářům a také – například citovaný Jan Pokorný – k nejvlivnějším osobnostem současných médií.


Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte