2008-2831-mobr-17AcbR522008n.jpg
2008–2831-mobr-17AcbR522008n.jpg • Autor: Respekt

2008-2831-vobr-17AcbR522008.jpg
Fotografie: Kdo s nimi má pořád držet krok? – Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt

České děti milují internet. Podle rozsáhlé studie, kterou si od sociologů a psychologů z Univerzity Karlovy objednalo ministerstvo vnitra, na síti pravidelně visí už 91 procent českých dětí ve věku 12–18 let. Trochu nečekaně tak mladí Češi dostihli své vrstevníky v elektronicky nejvyspělejších zemích světa, jako jsou Kanada a Spojené státy. Na webu tráví podobné množství času, věnují se stejným aktivitám – komunikují s přáteli, potkávají se na sociálních sítích typu Facebook, chatují, hrají hry a hledají si informace.

Je tu ovšem také jeden podstatný rozdíl. Západní mládež se odstěhovala na internet v kulisách vzrušené debaty psychologů, pedagogů i rodičů, kteří se už přes deset let přou, co může virtUální svět jejich dětem dát, jak jim pomoci se v něm orientovat a jak je naopak připravit na rizika. U nás se ale tzv. Net Generation rodí ve vší tichosti. Ze srovnání evropské agentury Eurobarometr vyplývá, že čeští rodiče věnují brouzdání svých dětí virtuálním světem minimální pozornost, třetí nejmenší ze všech zemí Evropské unie (viz graf internet bez kontroly). Důvodem je i to, že často s počítačem sami nic neumějí a nevědí, jak v tomto směru své potomky vychovávat. Učitelé na tom nejsou o moc lépe. „Nedostatečná role školy je jedním z hlavních výsledků naší studie,“ říká sociolog Petr Soukup, jeden z autorů šetření. „Děti si třeba stěžovaly, že se ve škole nedozvědí vůbec nic o rizicích, která jim na internetu hrozí.“

Od první třídy

Je toho hodně – od absolutní roztěkanosti a neschopnosti vyznat se v tunách dostupných informací přes závislost na virtuálním světě až po rizika sexuálního zneužívání. Jak se s tím děti a v závěsu za nimi i dospělí v praxi vyrovnávají?

Obkroužená desetipatrovými paneláky působí malá dvoupatrová budova porostlá břečťanem trochu nepatřičně. Nebýt papírové výzdoby v oknech a antukového hřiště, základní školu by tady v Chlupově ulici v pražských Stodůlkách na první pohled hledal jen málokdo.

Žáci sem chodí jen do páté třídy, na druhý stupeň odcházejí na jiné školy. Odpovědi při hodině výpočetní techniky je ale spolehlivě pasují výš. Patnáct dětí rychle přebíhá od svého počítače k učitelskému a předhání se ve znalostech detailních funkcí textových editorů. „S počítači a internetem jsou v kontaktu od první třídy,“ říká jejich učitel Jan Šebrle. A je to znát, třeba když dostanou za úkol vyhledat různá fakta o českých krajích. „Výborně, Kristián už to má, kdo další?“ ozve se za pár minut. „Pomoz ostatním, Kristiáne, na jaké stránce jsi to našel?“ Kristián vygoogloval stránky státní správy. „Dobrý zdroj,“ chválí ho učitel, „přehledný a dá se mu věřit.“

Mě osobně mnohem víc než e-mail potěší normální dopis.Počítač a internet je tu běžnou studijní pomůckou – a to nejen při vyučování. Školní časopis nabízí na webu ke stažení podcast a prvňáci používají Moodle, v Česku asi nejrozšířenější on-line „nástěnku“. Rodiče tu najdou organizační pokyny, žáci materiály k učivu, zajímavé odkazy nebo texty, které s látkou přímo nesouvisejí, výukové hry a možnost, jak být „on-line“ v kontaktu s učitelem i svými spolužáky.

Už od první třídy se malí školáci mohou začít v nepovinném kroužku učit programovat. „Osvojí si algoritmické myšlení, na konci, po pěti letech, už jsou schopní napsat vcelku složitý program, třeba hru,“ popisuje programování pro desetileté žáčky Jan Šebrle.

Není tohle už trochu moc? Vizionáři tvrdí, že rozhodně ne. Škola v Chlupově ulici je pilotní školou Výzkumného ústavu pedagogického, což znamená, že jako první uvádí do praxe záměry teoretiků a výzkumníků, podle nichž samozřejmě internet nabízí učitelům skvělé možnosti.

Vše umožňují nedávné změny, které školám, jak známo, nabízejí možnost vymyslet si část práce podle svého. Ministerstvo stále určuje, co mají žáci umět, ale je už na školách, kdy a především jak je předepsanou látku naučí. V Chlupově ulici na to jdou jinak než memorováním textů z učebnic.

Třeba v rámci předmětu Člověk a jeho svět (který vznikl sloučením prvouky, přírodopisu a vlastivědy) žáci ve skupině vyhledali podrobné informace o krajích České republiky, které následně přednesli a prezentovali třídě. „Smyslem je pochopitelně naučit se základní fakta o českých krajích, ale zároveň se také seznámit a naučit se pracovat s portály, jako je Seznam, Atlas nebo Google,“ vysvětluje Michaela Patočková.

V noci ne

Komu se toto zdá přepjaté, měl by si alespoň letmo připomenout, že dejme tomu ve Velké Británii nebo Finsku jdou mnohem dál. Předmět výpočetní technika tam v rozvrzích nenajdete, zvládnutí a praktické použití je totiž součástí celého studia. Je to úspěšný model: v měření schopnosti pracovat s informačními technologiemi v každodenním životě se umisťují Britové a Finové na prvních příčkách evropských statistik.

Pro nás naopak platí, že soužití nezměrného množství informací na celosvětové síti a učebních plánů není všude stejně přirozené jako v Chlupově ulici a leckde se vůbec nekoná. Ucelený obrázek o tom, jak se žáci českých základních škol s internetem při výuce seznamují, nemá v současné době nikdo. „Také by nás to zajímalo, ale bohužel jsme neměli připravenou příslušnou metodiku, jak tyto skutečnosti zjišťovat a posuzovat,“ říká mluvčí České školní inspekce Libor Vacek s tím, že speciálně na internet by se inspektoři měli zaměřovat už od Nového roku.

„Reformy nejdou hladce, ale jdeme správným směrem,“ doplňuje obrázek Ondřej Neumajer z Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, který se problematice zapojení počítačů do výuky věnuje.

Mnoha učitelům schází nadšení, které vládne v Chlupově ulici. Považují internet za ztrátu času. A kantory trápí ještě jiná věc. Vymyslet pro sedmáky či osmáky v běžných předmětech, jako je biologie či čeština, činnost, díky níž by nejen získali novou znalost v oboru, ale zároveň by je naučila používat internet hlouběji a promyšleněji než zkopírovat první odkaz na wikipedii, vyžaduje nejen čas, ale především zběhlost v prostředí internetu. A ta učitelům chybí. „Poslat e-mail nebo najít program divadla pro mě samozřejmě není žádný problém,“ říká Markéta Chlemková, učitelka chemie na základní škole v malém východočeském městě. Ale tím to končí. „Kdy a kde?“ odpovídá učitelka otázkou na dotaz, zda je možné se mezery doučit. „Po večerech opravujeme písemky a samovzdělávat se po nocích na internetu odmítám,“ dodává s pousmáním. „Chce-li ministerstvo, abychom zapojili do výuky počítače, s radostí to udělám,“ říká Markéta Chlemková. „Ať ale uspořádá školení, díky němuž mi příprava výuky na síti nebude brát čas v hodině i při přípravě. Sama na to přijdu stěží, a když, tak to trvá moc dlouho.“

Dva až tři roky

Počítače to v českém školství neměly snadné nikdy. Slibný rozjezd potopil už před lety totální krach akce Internet do škol (ta měla zajistit plošné připojení, ale díky nevýhodným smlouvám nakonec školy nedostaly nic a zpackaný projekt skončil s mnohamilionovou ztrátou). Dnes podle České školní inspekce prošla více než polovina učitelů základním školením a více než třetina školením pokročilým. Co ale úroveň „pokročilý“ obnáší? „Elektronická pošta, textový editor,“ říká Michaela Patočková ze Základní školy v Chlupově ulici. Tedy něco, s čím nemá většina školáků problém ve dvanácti letech.

To nevypadá na lákavou inspiraci. Ministerstvo školství po několika letech mlčení sice přišlo letos s novou iniciativou (s pomocí peněz z evropských fondů chce rozjet několik projektů, do nichž investuje desítky milionů korun), ale ty se týkají spíš vybavení škol. Vzdělávání učitelů zůstane poněkud opomenuto. „Velké projekty zaměřené pouze na vzdělávání ministerstvo začínat nebude,“ říká ministr školství Ondřej Liška. Kýženého efektu chce dosáhnout „propojováním jednotlivých projektů“. Příklad? Firma, která zajišťuje připojení školy na vysokorychlostní internet nebo vybavení počítačové učebny, zároveň zajistí seminář pro pedagogy, kde by se učitelé měli naučit nové technologie efektivně využívat. První akce tohoto druhu se chystají v polovině příštího roku. „Počítám, že by se valné většiny učitelů měly dotknout v horizontu dvou tří let,“ zamýšlí se nad budoucností vzdělání českých učitelů Ondřej Liška.

Jiný vesmír

Tento ministerský „horizont“ zapíná v mnoha lidech alarm. Internet samozřejmě není jen programování nebo pomůcka při výuce. A pokud něco na webu letí rychlostí, která se i populaci přilepené na monitor vymyká z rukou, je to čas.

Pohled do internetového světa dnešních dětí vyvolává i v celkem mladých populačních ročnících úzkost, jakou museli zažívat naši prarodiče odkojení tanečními orchestry při pohledu na divoké koncerty The Who, Jimiho Hendrixe nebo Rolling Stones. Lidé v produktivním věku jsou dnes většinou schopni pracovat s e-mailem, dokumenty nebo vyhledávat na síti informace, ale internet dnešních teenagerů představuje jiný vesmír. Během několika let se stal zcela nepostradatelným polem jejich společenského života. Zejména v západním světě je permanentní přítomnost na síti, komunikace prostřednictvím chatu, ICQ a dalších kanálů, hraní on-line her a účast v sociálních sítích na serverech, jako je Facebook nebo Myspace, dětmi vnímaná jako zcela nepostradatelná.

Průzkumy ukazují, že dnešní americké děti stráví používáním nějakého elektronického zařízení (počítače, mobilu, televizoru nebo mp3 přehrávače) celkem šest a půl hodiny denně, přičemž část času užívají několik zařízení najednou. Fenomén nazývaný multitasking (volně přeloženo, práce na několika úkolech najednou) ovládl americké domácnosti – poslouchat iPod, zároveň konverzovat prostřednictvím ICQ, odpovídat na e-maily, občas odskočit na svou MySpace stránku, jestli na ní někdo z přátel nezanechal vzkaz, a u toho počítat domácí úkol z matematiky je běžným způsobem, jak dnešní děti tráví čas. „Nejjednodušší způsob je poslat mu e-mail, protože když za ním přijdu do pokoje, nebude mě vnímat,“ popisuje komunikaci se svým synem v dokumentárním filmu americké televize PBS Growing Up Digital otec dospívajícího Grega. Lehce nepřítomný výraz teenagera před obrazovkou, kde právě komunikuje s pětadvaceti internetovými přáteli najednou, potvrzuje, že otec si nedělá legraci.

Americké děti jsou samozřejmě v on-line světě nejdál. Ale aktuální zjištění ukazují, že ty české pravděpodobně míří stejným směrem. Čtvrtina z nich denně chatuje, třetina hraje on-line hry, e-mail a ICQ používají dokonce častěji než zámořští vrstevníci. Jen fenomén sociálních sítí u nás zatím ještě není tak masově populární.

Neudržím pozornost

Debatující svět se zatím neshodne, jaký efekt pro vývoj osobnosti může dětství strávené na síti mít. Mnozí neurologové a psychologové varují, že lidský mozek není pro neustálé těkání mezi několika obrazovkami a displeji vybaven a dítě časem nebude schopné se soustředit. Jiní se obávají, že pobyt ve virtuálním světě je připraví o běžné sociální dovednosti získávané v osobním kontaktu. Někteří američtí učitelé potvrzují, že učit dnešní děti postaru už příliš nelze, protože jednoduše neudrží pozornost. Naopak skvěle se osvědčují multimediální prezentace a interaktivní postupy.

Jiní experti dodávají, že roztěkané vnímání a snadná dostupnost informací nutně vedou k povrchnímu vnímání světa. „Knihy nečtu, na to fakt nemám čas,“ říká ve zmíněném filmu dospívající Greg a pak dodává: „Čtu jen stručné přehledy děje, třeba včera jsem přečetl Romea a Julii za pět minut.“ Claudia Koonzová, profesorka historie na Duke University, doplňuje, že pro její studenty je čím dál těžší porozumět nejednoznačným tématům, například historii vztahů mezi Hutui a Tutsii ve Rwandě. Vyžadují jasné odpovědi, jasné rozdělení na hrdiny a padouchy. „Myslím, že tahle důvěra v jednoduché odpovědi je docela nebezpečná,“ řekla pedagožka před časem magazínu Time.

Nutný půst

Naopak velkým zastáncem pozitivního vlivu internetu na děti je třeba kanadský autor Don Tapscott. Poslední dva roky strávil důkladným výzkumem amerických školáků a dospěl k názoru, že webová generace je výrazně chytřejší, rychlejší a také tolerantnější k odlišnostem než ty předchozí. Internet i počítačové hry totiž vyžadují mnohem aktivnější zapojení uživatelů než televize, která odkojila rodiče dnešních on-line školáků. Webové děti se mnohem živěji zajímají o svět kolem sebe, mají smysl pro sociální spravedlnost, uvažují pružně, milují inovace všeho druhu a práci pojímají jako zábavu.

Ať už sdílíme jeho optimismus nebo ne, v jednom má Tapscott pravdu zcela jistě – svět dnešních dětí nás děsí, protože mu vůbec nerozumíme. Pochopit, proč je pro našeho potomka nade vše důležité pověsit právě teď novou várku svých fotografií na MySpace a nechybět ani chvilku při výměně konverzačních frází mezi spolužáky, opravdu není snadné. Na síť se z reálného života přesunula část sociálních vztahů, vymezování rolí a budování vlastní identity, které se dřív odehrávalo v parku nebo na dětském hřišti.

Neporozumění a úzkost z neznámého pak vede k rozrušeným zkratkovitým reakcím, jakým je v západním světě například tažení proti sexuálním predátorům. Ve snaze ochránit děti před zneužíváním se objevilo už několik pokusů (částečně úspěšných) zakázat přístup na sociální sítě dětem pod určitou věkovou hranici, případně znemožnit připojení ze škol, knihoven a dalších veřejných stanovišť.

Ne že by na internetu zneuživatelé neexistovali. Dokonce už i česká kriminálka zatkla muže, který se seznámil s třináctiletou dívkou na chatu a přesvědčil ji k fotografování aktů se zřejmým cílem ji pohlavně zneužít. Aktuální průzkum pak ukázal, že sexuální obtěžování na síti zažilo více než deset procent školáků. Ale několik studií – naposledy nedávná zpráva objednaná britským premiérem Gordonem Brownem – ukázalo, že internetové děti vykazují značnou protřelost a odolnost vůči takovým nabídkám. Drtivá většina z nich uvádí, že by na rande s někým, koho poznali na síti, nikdy nešla.

Zda mají pravdu skeptikové nebo technooptimisté, se ukáže, až první síťová generace vyroste. Pro jejich současné rodiče je asi nejlepším doporučením přiměřená míra kontroly. Není možné násilím vytrhávat dítě z prostředí, které je pro jeho generaci přirozeným živlem a má svá nesporná pozitiva. Ale zároveň není od věci mu také nabízet alternativy z reálného světa a mladším pak vymezovat pro pobyt na síti jen určitý čas a sledovat, co tam dělají. Předepsat občas svému potomkovi půst, aby si dokázal, že bez ICQ ještě dokáže přežít, může být podle některých psychologů pro jeho zrání rovněž nedocenitelná zkušenost.

Poprvé naživo

Pokoušet se o podobný nadhled jde dokonce i v české škole.

I když spousta věcí je tady jinak. „Bez internetu bych neměla minimálně čtvrtinu vánočních dárků,“ konstatuje žákyně deváté třídy pražské Základní školy Červený vrch. Její spolužačka jí mezitím na monitoru v počítačové učebně ukazuje hodinky, které vybrala pro maminku. „Nemusím být na počítači zrovna každý den, i když ho používám dost často – na psaní e-mailů nebo pro práci do školy. Hry nehraju, to mě vůbec neláká,“ pokračuje. „A někdy mi připadá, že se počítače používají zbytečně moc. Spousta lidí přestává číst knihy, psát dopisy, pracuje s neověřenými informacemi z webu. Mně osobně udělá mnohem větší radost normální klasický dopis než e-mail. Je to něco skutečného. Mám k tomu blíž.“

Podle učitele matematiky a informatiky na Červeném vrchu Petra Naskeho je to, co dívka říká, v mnohém ohledu typické pro současné české děti a teenagery. „Většina na počítači tráví i hodiny denně. V každé třídě je i několik žáků, kteří mají k počítačům z těch či oněch důvodů kritický vztah nebo je prostě nezajímají. Ale i pro ně se internet a obecně používání informačních technologií stalo naprosto běžnou součástí života. Něčím, o čem není třeba příliš přemýšlet,“ vysvětluje učitel. „Přes internet se nakupuje, komunikuje, pracuje. To ale automaticky neznamená, že si zároveň dostatečně uvědomujeme, jaká to má pravidla a jaké důsledky.“

Učitelská kariéra tohoto třicátníka se v podstatě kryje s masivním nástupem internetu. „Když jsem začínal, kolem roku 2000, tak to všem, žákům i mně, připadalo hrozně nové a zajímavé,“ vzpomíná. To je už dnes ale nenávratně pryč. Je to jen pár let, ale dnes považují děti internet za samozřejmost a mají často pocit, že o počítačích vědí všechno. Umějí surfovat, kopírovat CD, stáhnout si hudbu nebo film. Tohle je prostě úplně jiná generace. „Když jsem dostal první computer s hrami, ,pařil‘ jsem skoro nepřetržitě čtyři dny. Myslím, že je to normální. Jenže mě to přešlo poměrně rychle: chodil jsem do skautského oddílu, byl jsem zvyklý patřit do nějaké skupinky dětí, dělat věci, které s počítačem vůbec nesouvisely,“ vzpomíná absolvent matematicko-fyzikální fakulty. „Dnes jsou pro stále víc dětí hranice mezi monitorem a světem mimo něj mnohem méně rozeznatelné. Děti se s virtuální realitou identifikují stále víc. Stále víc hledají místo, kam patří, právě v ní.“

Mladý učitel se na změnu rozestavení pokusil nedávno reagovat zajímavou akcí. Uspořádal ve škole setkání hráčů jedné síťové počítačové hry. „Přijely tehdy děti z různých měst, třeba z Liberce. A byl to pro mě silný zážitek: dosud se znaly jenom ze sítě a najednou tady byly ,naživo‘, řekly si svá skutečná jména a podaly si ruce. Až tady zažily to, co dělá lidi lidmi – že jsou spolu.“

Pořád to samé

Petr Naske jen opět připomíná, že tohle je výraz jednoho ze zásadních problémů, které dnes děti ve vztahu k informačním technologiím prožívají. „Je pro ně stále těžší najít si svoje místo, být v něčem dobrý, výjimečný. Moderní technologie stírají rozdíly – informace jsou dostupnější, problémy se řeší snadněji, práce je efektivnější. Počítače samozřejmě znamenají taky zábavu a společné téma pro komunikaci. To je všechno bezpochyby pozitivní. Ale vystoupit z tohoto pokoje může zároveň přinášet pocit bezradnosti, ztrátu pevné půdy,“ vysvětluje. Během učitelské kariéry se setkal jen se dvěma žáky, u kterých měl obavy ze vznikající závislosti na počítači. „Ale mnoha dětem hrozí, že svět internetu a počítačových her zastíní všechny ostatní typy zábavy a vzdělávání. Musíme jim umět vysvětlit, že život je stále stejný, jen ho teď žijeme vedle všech těch nových technologií.“

V tomto směru jsou prý zásadní dva úkoly: vysvětlovat žákům základy etiky při pohybu na síti a ukazovat jim, jak může být práce s počítačem nejenom zábavná, ale i tvůrčí.

Do programátorského kroužku pro děti z prvního stupně chodí i Ondřej ze čtvrté třídy. Donedávna byl zcela v zajetí jednoduchých her. „Vydržel jsem u toho sedět celý víkend.“ Teď se to přelilo do programování. „Patří k nejlepším. Už radí i ostatním,“ říká Naske. „Nedělám si nejmenší iluze, že z nich vychovávám budoucí programátory. Nicméně tady zažívají možnost úspěchu – když se jim úkol povede, vidí, že počítač je může poslouchat, že jeho prostřednictvím mohou vyřešit nějakou úlohu. Nemusí být pasivní.“

Podobný cíl mají referáty, které učitel zadává. „Chci po nich například, aby našly fotografie tří významných postav z dějin informatiky a tři podstatné teze, které se dějin týkají. Je v tom nutnost z té záplavy informací něco vybrat. Je to důležité, protože dnes jsou žáci zvyklí pro plnění školních úkolů kopírovat celé články z internetu, což pro jejich rozvoj samozřejmě nemá smysl.“

Pokud jde o etiku, začíná Naske s výkladem hned od začátku, ve třetí třídě. „Naučit děti hledat v nějakém internetovém prohlížeči a stáhnout si třeba nějaký obrázek, je záležitost na pět minut. Ale vysvětlit jim, že ne každý soubor si stáhnout smějí, je mnohem složitější.“

V rámci své praxe se Naske setkal už i s několika případy „kyberšikany“. „Děti například pověsily na internet zesměšňující informace o jednom spolužákovi. Umějí udělat webovou stránku, umějí ji použít, je to pro ně hra. Ale nemají jasnou představu o hranicích mezi hrou a tím, že mohou někomu ublížit. Neuvědomují si často dostatečně, že realita sítě je skutečná.“

Doufám, že mi rozumíte

I na Červeném vrchu mají strach, že české školství informatiku podceňuje. „Dennodenně čteme v novinách o tom, že děti příliš propadají počítačům. My učitelé se rozčilujeme nad tím, že žáci používají moderní technologie, aby nás zesměšňovali – natáčejí nás na mobily a zavěšují to na YouTube. Často ale neumíme víc než to zakázat. Přitom bychom potřebovali mnohem víc pracovat na tom, aby děti moderní technologie uměly nejenom běžně používat, ale aby o nich uměly také víc přemýšlet.“

Je to pořád stejná písnička. Každá česká škola si virtuální svět řeší po svém a nikdo přesně neví, co by měl český žák vlastně o světě sítě vědět.

Cestu ke změně vidí Naske v posilování role „metodika informatiky“, který působí na každé škole. Dnes se tito zaměstnanci starají především o provoz sítě, ale v budoucnu by měli být spíš univerzálními průvodci divoce se měnícím světem webu. Naske se tyto ideály pokouší prosadit spolu s kolegy v rámci Jednoty školských informatiků. Navrhuje mimo jiné, aby žáci devátých tříd měli možnost skládat státní srovnávací zkoušky z informatiky: právě to by v praxi znamenalo, že děti v české škole vědí, o čem je řeč.

Tady je nutné zopakovat, že i o pár pater výš se přece jen něco děje. Již zmíněné ministerské projekty sice mohou skončit fiaskem, ale mohou již teď sloužit alespoň jako důkaz, že úřady začínají tušit, že čeští učitelé mají ve vztahu k technologiím velké rezervy. Dluhy jsou všude: nejen v použití webu napříč předměty, ale především v systémovém přesvědčení rodičů a učitelů, že porozumění divokému virtuálnímu bludišti je pro úspěch současné „net generace“ klíčové. Uvidíme, jak dlouho budou muset české děti na tu potřebnou změnu svých dospělých čekat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte