2008-2788-mobr-50herbertzahradnicekR52n.jpg
2008–2788-mobr-50herbertzahradnicekR52n.jpg • Autor: Respekt

2008-2788-vobr-50herbertzahradnicekR52.jpg
Fotografie: Obálka knihy – Autor: Archiv • Autor: Respekt

Polský básník Zbigniew Herbert (1924–1998) a český básník Jan Zahradníček (1905–1960) se sešli v jedné knize Ze země pana Nikoho. Záměr je jasně popsaný v podtitulu: dva středoevropští básníci tváří v tvář totalitě. Osobně by si spolu asi moc nerozuměli, jejich verše ale tvoří silný tandem. A nepříjemné připomenutí svobodného psaní pro ty, kteří se nechali více či méně zapřáhnout do kulturního pluhu, kterým oral čert komunismu.

Nenápadně, tu a tam

Herbert se narodil v ukrajinském Lvově. Jak sám řekl, o Rudé armádě věděl svoje už po týdnu, kdy mohl okupanty ve Lvově roku 1939 sledovat. A po válce? Osvobození? Sféra vlivu je dávno rozdělená. Komunismus nebo fašismus – teror obou vyjde nastejno. Jedni od druhých přebírají a zdokonalují technologii zločinu.

I díky tvrdým lekcím z mládí si Herbert zachoval vzpřímenou páteř a nepodílel se ve stalinistickém období na zotročení polské literatury. V části rozhovoru, který nedávno uveřejnil list Babylon v herbertovské literární příloze, mluví básník jasnou řečí: komunisté nepotřebovali zkorumpovat celý národ, stačilo mít po ruce pár inženýrů lidských duší. Mezi nimi i literáty, kteří nedokázali zůstat stranou. Herbert vypočítává na prstech proč: jednali ze strachu nebo ze zlé víry, mnozí se nechali vést pýchou a další pochopitelně nízkými pohnutkami materiálních výhod. „V Utice/ občané/ se nechtějí bránit/ ve městě vypukla epidemie/ instinktu sebezáchovy/ svatyni svobody/ změnili v bleší trh/ senát se radí o tom/ kterak nebýt senátem/ občané nechtějí se bránit/ chodí do rychlokurzů/ padání na kolena.“

Herbertův volný verš, plný ironie, skepse a přímosti, musel být jeho kolegům od pera zatraceně nepříjemný. Jenže – mohou snad dějiny moru vykládat jen ti, kteří se morem nakazili?

Výbor básní v knize končí autorskou perokresbou smrtky s korunou. Na další stránce začíná Zahradníčkovo Znamení moci. Jeho řeč má meditativnější tón, ale obsah je podobně mrazivý: „Bylo k zalknutí/ Nikoli naráz/ nikoli všichni najednou/ ale nenápadně a tu a tam/ tak jak zněl příkaz dne/ nepozorovaně se rozkládat/ poslední zbytky minulosti se vytrácely.“ Nicota, zlo, lidé s prázdnem v očích, štvanice uvnitř malströmu.

Věřící Zahradníček nešetří obrazy z Apokalypsy. Bývalý redaktor katolické revue Akord píše poemu už v roce 1950. To, co tušil hned po válce, propuká naplno. Bestie zase triumfuje, jen se z nacistických uniforem převlékla do pláště „dobra pro všechny“. Vzdorují jen jednotlivci, mezi nimi i brýlatý invalida. Zahradníček ve dvou letech spadl z půdy a poranil si páteř a hrudník. Zvyklý na pohrdání a posměch, z mládí i na myšlenky na smrt, posilován po třicítce pevnou vírou v boží přítomnost i ve zdivočelém světě, píše Znamení moci jako otevřenou, za nic se neschovávající obžalobu barbarství a tyranie.

Však také už v roce 1951 dostává třináct let v komunistickém koncentráku. Krátce po propuštění v roce 1960 mu selhává srdce, vysílené drsnými vězeňskými podmínkami. „Ukazuje se smýšlení mnohých/ Ale protože nemají vlastních tváří/ nosí je na kabátech/ to své smýšlení/ na kterém nezáleží už zbla/ tak jako na jejich tlachání/ bohaprázdném, liduprázdném.“

Autor je obchodník s knihami.

ZBIGNIEW HERBERT, JAN ZAHRADNÍČEK: ZE ZEMĚ PANA NIKOHO

Dokořán, 128 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte