Česko ještě nestálo před tak důležitými krajskými a senátními volbami. Výsledky mohou být výbušné, a to hned v několika směrech – pokud jde o stabilitu vlády, budoucnost jednotlivých stran a politických špiček. Takže jestli máte chuť na změnu nebo naopak chcete vyjádřit spokojenost, tohle je vaše chvíle.
Fondy změní kraje
V posledních letech proběhl nenápadný, ale zásadní proces, kdy se z banálních územních celků vytvořily emancipované regiony. Přitom v roce 2000, kdy kraje vznikly, jim nechtěl nikdo přiznat byť minimální vliv. Například člen vlády Pavel Rychetský tehdy říkal, že stát musí kontrolovat krajský majetek, aby měl jistotu, že ho tamní politici „abych tak řekl, hned nerozprodají“. Václav Klaus dokonce tvrdil, že vznik krajů „zřejmě směřuje k likvidaci českého státu“.
Katastrofické scénáře se nenaplnily – kraje jsou stále silnější, Česko je nicméně jednotné a v klidu dál prohrává mistrovství ve fotbale.
S velkou pravděpodobností nyní proběhne další fáze emancipace regionů. Urychlí ji blízká budoucnost, kdy do českých krajů zamíří miliardy z evropských fondů. Tyto prostředky prohloubí rozdíly mezi jednotlivými kraji, protože bude záležet i na invenci místních politiků.
Změny však mohou přinést nejen peníze. Poprvé se zdá, že zdejší kraje se budou lišit i politicky, stylem vládnutí a prioritami. ODS se s velkou pravděpodobností nepodaří obhájit čtyři roky starý úspěch, kdy získala třináct hejtmanů ze čtrnácti.
V řadě regionů se tak k moci poprvé dostane sociální demokracie. A Jiří Paroubek už ohlásil, že jsou mu pro místní koalice přednější komunisté než občanští demokraté. To je důležitá zpráva.
Růžovo-rudé kraje by nepochybně sáhly k silnějšímu paternalismu, například rušení vládních reforem zespodu – když to nejde v parlamentu, tak je zničí v praxi. Jedna varianta za všechny – lidé už nebudou muset platit zdravotnické poplatky a bude je za ně hradit kraj. To je plán ČSSD. Zní to dobře, ale ve skutečnosti vznikne zvláštní situace: po finanční stránce vše zůstane při starém, protože poplatky stejně zaplatíme z daní, ale jelikož to nebude vidět, vznikne pocit, že obyvatelé mají být svým reprezentantům vděčni za úlevy a starostlivou péči.
Nezdá se, že by levicové vlády oproti pravicovým znamenaly nějakou větší péči o kvalitu života (budování závislosti na institucích sem řadit nelze). Je to dobře vidět v přístupu k životnímu prostředí, protože všichni kandidáti slibují stavět, stavět, stavět – především silnice a dálnice. Někdy se zdá, že lidé nebudou volit politiky, ale tuny betonu a asfaltu.
Důležitá je i jiná rovina. Pokud Paroubek splní svou představu, tak se poprvé od roku 1989 budou komunisté podílet na správě této země. Paroubek si tak může zadělat na vážnější problém při volbách do sněmovny. Veřejnost bude totiž mít praktický důkaz, že ČSSD to s vnímáním komunistů coby regulérních partnerů myslí vážně.
Sociální demokraté se vůbec tak trochu zahnali do kouta. Vzhledem k tomu, že krajské volby pojali jako povstání proti modrému zlu a slibují vše „zadarmo“ (znovu – ve skutečnosti „za naše“), lze si skutečně jen těžko představit, že po volbách v krajích usednou s ODS. Aby mohli splnit všechny své sliby, museli by získat 51 procent hlasů.
Jak si povede koalice
ODS je v psychologické nevýhodě. Obhajuje mimořádný úspěch z minula, přitom je v nepříliš populární vládě a ještě řeší vážné vnitřní spory.
Hejtmani si už dnes chytře vytvořili alibi, že když se ODS nebude dařit ve volbách, tak za to může vláda a zejména Topolánek. Jako kdyby za nic nenesli odpovědnost. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Kdyby ti tak mimořádně populární politici z regionů (jako třeba Tošenovský či Zahradník) bojovali za reformy a vysvětlovali jejich potřebu, tak dnes ODS mohla být v lepších číslech. Oni však pohodlně mlčí.
Skutečnost je taková, že zatímco pád několika hejtmanů z ODS této zemi nějak fatálně neuškodí, konec Topolánka v čele vlády by problém byl. V tuto chvíli k němu není alternativa, protože se zdá, že v ODS nedorostl zástupce, který by měl nějakou jinou než mocenskou a osobně kariérní vizi. Je pravděpodobné, že zisk méně než pěti hejtmanů s Topolánkovou pozicí zatřese. Nemusí znamenat pád (svrhnout premiéra není snadné), ale rozhodně ho oslabí.
Pro zelené zase bude důležité sledovat, jestli se jim daří zapouštět kořeny i v nižších patrech politiky. Letošní volby však nebudou tak úplně přesným zrcadlem popularity zelených. Bylo by totiž překvapivé, kdyby se na jejich preferencích neprojevil tak zásadní a jen nedávno ukončený vnitřní spor. Dá se očekávat, že voliči si budou chtít chvíli počkat, aby věděli, jací dnes vlastně zelení jsou.
V KDU-ČSL je prý už připravený menší převrat – pakliže volby dopadnou špatně, bude záhy volební sjezd. A na něm se zřejmě Cyril Svoboda pokusí převzít vedení strany. Představitelé lidovců naznačují, že došlo k „revolučnímu“ smíření Svobody s Miroslavem Kalouskem, protože si oba uvědomují, že tady už jde o samotnou existenci partaje.
Chvíle Senátu
Už výše uvedená fakta naznačují, že jít volit letos skutečně stojí za to. A to ještě nebyla řeč o senátních volbách, které jsou neméně zajímavé. Jak známo, ODS drží v horní komoře parlamentu většinu, pokud letos získá méně než devět křesel, přijde o ni.
Upřímně, to by nebylo na škodu, protože žádná strana nemá mít plnou kontrolu nad částí parlamentu. Po delší době by neškodil úspěch menších stran a nezávislých senátorů, kteří by do horní komory parlamentu přinesli větší pestrost a nové myšlenky. Poslední dva roky, co je v modré barvě, Senát však působí téměř jako zbytečná instituce.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
