2008-1166-mobr-13KosatikupraveneR22200n.jpg
2008–1166-mobr-13KosatikupraveneR22200n.jpg • Autor: Respekt

2008-1166-vobr-13KosatikupraveneR22200.jpg
Fotografie: Pavel Kosatík – Autor: ISIFA • Autor: Respekt

Pavel Kosatík

(1962) je historik. Mezi jeho nejznámější knihy patří Jan Masaryk: pravdivý příběh, „Ústně více“ – Šestatřicátníci či Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978), za kterou získal Cenu Toma Stopparda a Cenu Nadace Český literární fond za nejlepší knihu roku 2001.

Noviny píšou o tom, že redaktoři jednoho deníku, převlečení do bílých plášťů a vydávající se za doktory, vnikli na oddělení několika pražských nemocnic, aniž se jim v tom kdo pokusil zabránit. Rozevřely se jim, jen díky jejich bílým plášťům, chorobopisy pacientů i dveře nemocničních pokojů, jiným slovem personální šlendrián – a my si teď ze všech možných způsobů, jak na něj reagovat, zvolme otázku: jak přimět lidi k normálnímu, nelhostejnému chování bez toho, aby se museli k němu nutit, nebo za něj dokonce trestat?

Hezkým příkladem takového donucování z poslední doby je legislativní iniciativa ministryně Džamily Stehlíkové ve věci zákazu fyzických trestů dětí v rodinách. Lépe než ze sociologických rozborů se odtamtud člověk dozví, jak si doopravdy stojí česká rodina: jejím členům se dnes nevěří do té míry, že se jim a priori bere právo chovat se mezi sebou způsobem, který dovoluje nést odpovědnost.

Co bylo dosud odpovědností otce nebo matky, to teď kdosi jiný sejme z jejich beder, výborně. Ubere jim však také životních situací, které potřebují k tomu, aby se skutečnými otci nebo matkami mohli stát. Dřív zejména křesťané ironicky říkávali: Buď lidé věří v Boha, nebo v policii. V obecném smyslu ta věta říká, že člověk se rozhoduje mezi duchovní autoritou, kterou poznává osobně a uznává dobrovolně, a mezi lidskou institucí, kterou poslouchá spolu s ostatními a která mu dodržování svých norem dává příkazem.

Kdo stojí proti nám

Rozdíl v obou přístupech je jasný. První vede k tomu, aby se člověk svou vírou neustále zabýval, problematizoval ji. Druhý člověku tuto duchovní práci odnímá a slibuje, že ji odvede za něj. Člověk už pak ve svém nitru nebude muset nic dělat, ničím se zabývat, což je zajisté poloha, proti níž mnohá mysl nic nenamítá.

A právě to je, jak naznačuje případ bílých plášťů, naše dnešní situace. Kdyby v těch nemocnicích seděli jiní než k sobě samým lhostejní lidé, nedostali by se přestrojenci metr za bránu.

O mravní lhostejnosti jako o rozšířeném jevu vypovídají koneckonců i reakce na vývoj v populární „kauze“ Barbory Škrlové. Zdá se, že alespoň v médiích se sympatie pomalu, ale jistě překlápějí na stranu útěkářky. I soudcův verdikt říká, že útěkem z brněnského Klokánku nevznikla jeho pracovníkům škoda, a tak prý o trestný čin poškozování cizích práv nejde.

Jenže když se třiatřicetiletá vydává za třináctiletou, poškození cizích práv to je, dokonce nás všech. Jistota totožnosti druhého je jednou z mála jistot, které nám dopřává náš svět. Je důležité vědět, stojí-li proti nám Josef Novák či Josefa Nováková. Kdo si s vlastní totožností před druhými zahrává, vysmívá se tím základním principům, na kterých stojí lidská společnost.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte