Pretty Woman

Už bezmála třináct let „šlapu“ jako streetworker ulici a pomáhám klukům i holkám, kteří si na živobytí vydělávají prodejem vlastního těla. Před pár dny mi zatelefonovala jedna z „dam“ ulice, která je ještě v provozu – říkám „dáma“, protože je jí už více než padesát let. Odjakživa pracovala na ulici, už v době, kdy za to byl paragraf. Zpočátku vydělávala pro svoje děti, dnes pracuje pro vnoučata. „László, mám životní prosbu, můžeš mi zavolat zpátky?“ prosila mě. Když mi takto klienti volají, vždy přemítám, co se děje, který doktor nám pomůže, co budeme dělat… Ale když jsem jí zavolal zpátky, zeptala se mě: „Nemohl bys mi jít jako svědek na svatbu? Zítra.“

Samozřejmě jsem souhlasil. Pro mne to byla obrovská pocta a osobní čest, protože Anča patří pod organizaci, která se stará o holky ulice, a přesto o svědectví svatby požádala mne. Známe se patnáct let z dob, kdy jsem vedl v organizaci Rozkoš bez rizika sekci mužů. Pak, když jsem byl nucen odejít a starat se o vlastní klientelu sám, jsme se stále v terénu potkávali.

Souhlasil jsem, že jí svatbu odsvědčím, a přitom jsem nemohl nepřemýšlet, kdo by mohl být ženich. Došel jsem k tomu, že jím může být jedině zákazník. A měl jsem pravdu. Její muž je Turek, který se po přestěhování do Německa stal manažerem jedné firmy pro oblast střední Evropy. Když zakládali centrálu v Praze, přesídlil před několika lety sem a pocítil potřebu tady mít ženu. Ale takovou, která by ho neomezovala v práci. Tak si ji zaplatil. Čtyři roky „na ni“ chodil – říkám na ni, protože v této profesi to nic jiného neznamená – a pak dospěli k tomu, proč by za ní docházel, když se mohou vzít.

Svatba připadla na čtvrtek. Pravidelně v tento den chodím do Domu Šance, kde se starám o „děti ulice“, převážně o kluky, ale často i o holky, protože pokud jsou komerčně zneužívaní, nerozlišuji, kdo je kluk a kdo je holka, problém nezná pohlaví, takže přijít může každý. Dvakrát v týdnu jim věnuji svůj den, kdy si povídáme, probíráme jejich problémy. Přichází jich za mnou pravidelně třicet až padesát. Někdy na mne doslova stojí frontu. Dříve jsem za nimi chodil do terénu, téměř každý den, na nádraží, do parků, všude tam, kde se scházeli. Dnes, když je terén „rozbitý“ represivními opatřeními, která je vytlačila ze stálých míst, jako holky z Perlovky, nemá smysl je hledat, takže „šlapat“ terén chodím tak dvakrát třikrát do měsíce, jinak docházejí za mnou.

Protentokrát jsem ale musel požádat asistenta, aby mne zastoupil. Místo do Domu Šance jsem pospíchal do ulice Ve Smečkách, kde máme centrum První pomoc v nouzi. Nabídl jsem Anče, aby se tu připravila. Přišla v deset, upravovala se, převlékala se do svatebních šatů, obouvala do bot, kulmovala si tu vlasy… a pak chtěla znát můj názor. Řekl jsem jí, že je krásná. Vypadala jako lesní víla. Byl jsem tomu rád.

Když jsem tohle zázemí před více než deseti lety vydobýval, nepomyslel bych na to, že odtud jednou budu někoho z nich vypravovat na svatbu. Když se mě lidé ptají, zda ve své práci vidím smysl, musím jim říci, že takto nad tím nikdy nepřemýšlím. Tak jako se nepozastavujeme nad tím, že každý den zapadá slunce, že strom kvete a plodí ovoce, nemohu se ani já pozastavovat nad tím, co dělám. Schopnost pomáhat mi byla daná. Snad jen, že si každé ráno připomínám, že se znovu vydávám do „slzavého údolí“ – tak nazývám svět, ve kterém se moji klienti pohybují.

Obřad na Staroměstské radnici začínal ve dvanáct. Nebylo nás moc, svatební pár, dva svědci a dokumentaristka Helena Třeštíková s kameramanem a zvukařem, kteří o Anče natáčejí dokument. Po obřadu jsme šli do pizzerie vedle staroměstského orloje, kde si mohl každý objednat, co chtěl.

Ten den jsem už mezi klienty nešel. Chtěl jsem nechat v sobě doznít prožitek svatby. Když jsem se v dalším týdnu mezi klienty vrátil a oni se mne ptali, kde jsem byl, musel jsem jim říci, že jsem zažil Pretty Woman naší reality. Holka ulice, která do té chvíle počítala každý desetník, se ocitla vedle muže, s nímž nebude muset hledět na peníze. Pro „děti ulice“ to je obrovská zpráva. Všichni v životě sníme podobný sen, pohádku se šťastným koncem, ale v jejich realitě se splnění takového snu rovná téměř zázraku. A ten se pro ně v osudu Anči uskutečnil.

LÁSZLÓ SÜMEGH