2008-521-mobr-46AR102008nahled.jpg
2008–521-mobr-46AR102008nahled.jpg • Autor: Respekt

2008-521-vobr-46AR102008.jpg
Fotografie: Zdědíme nemovitosti – a nejen je. (Eva Kantůrková na spisovatelské schůzi, listopad 1989) – Autor: ČTK, www.ctk.cz • Autor: ČTK

Nepíše a nemluví se o tom. Obec spisovatelů má nového předsedu, básníka Vladimíra Křivánka. Naprosté ticho, které změnu v čele organizace doprovází, věrně odráží stávající poměry v obci. Nebylo tomu tak vždycky. Ještě v letech 2003–2004 o ní bylo slyšet zvláště v souvislosti s kampaní Jedno procento na kulturu. Pak se stala předsedkyní Křivánkova předchůdkyně Eva Kantůrková a obec se ponořila do spánku. Svou činnost omezila na pořádání konferencí, čtení, účast na komisích a udělování cen. Jenže teď je v dohlednu definitivní konec. Ne blažené dřímoty, ale obce jako takové.

Majetek, který zdědila po totalitním Svazu spisovatelů a který jí od roku 1989 zajišťuje existenci, se totiž rozplývá. V této chvíli zbývají peníze jen zhruba na tři roky. Zkušený funkcionář ví, kdy pustit veslo, a Kantůrková proto na konci minulého roku rezignovala. Nový předseda Křivánek se domnívá, že obec lze zachránit, jen je třeba v ní toho hodně změnit. Ale proč by vlastně neměla zaniknout? Potřebují ji vůbec čeští spisovatelé? A postrádala by ji česká společnost?

Účastníci zájezdu

Obec spisovatelů se od svého vzniku snažila rozejít s minulostí. Ale zdá se, jako by s nemovitostmi zdědila po svém předchůdci i něco z jeho ducha. Nejde zdaleka jen o důsledně centralizovanou organizační strukturu.

Nejdiskutovanější aktivitou obce pod vedením Evy Kantůrkové byla nešťastná „družba“ s čínským svazem spisovatelů. Na výtky některých členů, kteří si nepřáli, aby se jejich jménem jednalo s čínskými aparátčíky ve chvíli, když jsou v této zemi lidé za pouhé projevení svobodného názoru zavíráni do vězení, tehdejší předsedkyně odpovídala, že jde pouze o její soukromou aktivitu.

Jenže když na miliardovém čínském trhu propagovala svou vlastní knihu, vystupovala i jménem obce: podepsala například memorandum o výměně deseti českých a čínských literárních děl, díky kterému se do čínštiny překládají také knihy Kantůrkové věrných souputníků Jana Cimického nebo Romana Ráže. Účastníkem zájezdu do Číny byl také Michal Viewegh. Respektu dnes upřímně řekl, že se mu tím jeho členství v obci „zhodnotilo“.

Vladimír Křivánek se k období předsednictví své předchůdkyně nechce vyjadřovat. Nicméně zdůrazňuje, že organizace by měla být naprosto „apolitická“. V jeho podání to znamená, že pod střechou obce by se měly spojit dříve rozdělené proudy české literatury: ineditní, exilová a oficiální. Lze si ale představit spolek, který by účinně zastupoval zájmy například Petra Placáka a normalizačního kádru typu Jana Cimického? Křivánek říká: „Spisovatelé by si měli uvědomit, že všichni plujeme na jedné lodi.“ Tu loď ovšem v poslední době několik pasažérů opustilo.

Kde jsou ti mladí?

Není žádným tajemstvím, že se v uplynulých třech letech v obci objevil nevídaný úkaz: její členové dosud jen vymírali (věkový průměr je nad 60 let), ale teď z ní najednou začali i vystupovat: Ivan Wernisch, Karel Šiktanc, Jana Červenková nebo Alexandra Berková. Na členství rezignoval i literární kritik a první předseda obce Milan Jungmann. Důvodem nebyla jenom čínská anabáze Kantůrkové, ale také neochota organizace změnit něco na svém ztrátovém hospodaření.

Nový předseda plánuje setkání s členy, kteří obec opustili, chce je totiž zapojit do připravované reformy. Rád by také získal významná jména současné literatury, která dnes v organizaci chybějí. Na co je ale nalákat? „Doba je individualistická, mladí mají představu, že jim obec k ničemu není,“ myslí si Křivánek.

Respekt se na to některých spisovatelů zeptal. Petře Hůlové, Miloši Urbanovi nebo Petru Borkovcovi nikdo členství nikdy nenabídl. Petr Placák je členem od roku 1989, ale nepamatuje si, že by do obce vědomě vstupoval: „Vysvětluji si to tím, že mě tam v té hektické době někdo agilní zapsal.“ K myšlence profesní organizace se ale nikdo z nich nestaví přezíravě. „Takové sdružení, pokud funguje, může mít objektivně velkou roli a smysl,“ říká Hůlová. A Petr Placák: „Spisovatelé mají své zájmy jako každý jiný. Živí se psaním, a jejich bytostným zájmem by tedy mělo být, aby psané slovo nebylo závislé na stávající mocenské, ideologické či komerční poptávce.“

Ztracená prestiž

V sekretariátu obce v Železné ulici na Starém Městě v Praze Vladimír Křivánek vzdychá: „Prestiž spisovatelů a literatury u nás upadá.“ Česká literatura je skutečně společností vnímána jako ne příliš atraktivní popelka, ale nenapomáhá tomuto stavu věcí i sama obec? Pro ilustraci se podívejme, jak fungují obdobné spolky v zahraničí.

Ve Francii má literatura tradičně privilegované místo. Zatímco v Česku dosud nebyly naformulovány ani základní cíle kulturní politiky na již probíhající rok, francouzské ministerstvo kultury zpracovává svou strategii „knižní politiky“ na rok 2010. Literaturu má na starosti Centrum knihy, což je veřejný úřad pod patronátem ministerstva kultury, peníze na svou činnost (stipendia, granty, podpora literárních akcí, nakladatelů a knihkupců, knižní veletrh) získává ze zdaněných zisků z prodeje knih a poplatků z kopírovacích zařízení. Nemá charakter profesní organizace, ale spolupracuje s regionálními pobočkami, které takovou funkci mají.

Důležitou úlohu má i spolek spisovatelů v Americe. V tamní Národní unii spisovatelů se nikdo neptá, zda píšete návody na použití holicích strojků nebo básně, jednoduše zaplatíte příspěvek a jste členem. Organizace vám pak pomáhá shánět práci, uzavírat smlouvy, najít nejvýhodnější důchodové a zdravotní pojištění, vyřídit daně nebo prezentovat knihu. Tlačí na média a lobbuje v Kongresu za zákony, které mohou nezávislým spisovatelům ulehčit život. Společenskou váhu přitom nečerpá z prestiže svých členů, ale z podpory spřátelené Unie pracovníků automobilového průmyslu.

Podobně pragmatickou roli by u nás – jako jediná celorepubliková organizace spisovatelů (kromě PEN klubu, který má jiné cíle) – měla hrát právě obec. Mohla by usilovat o snížení nebo zrušení DPH na knihy, daňové úlevy pro spisovatele, prosazovat literaturu do veřejnoprávních médií, prezentovat autory v zahraničí, starat se o grantovou politiku, zprostředkovávat stipendia. To jsou jen některá z aktuálních témat, která se nabízejí. Jenomže takhle současná obec nefunguje

Čeká se na mluvčí

Šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík chtěl už před lety spolu s Luborem Kasalem, Pavlem Janouškem a také současným předsedou Vladimírem Křivánkem dát obci nový směr a vytvořit z ní důležitou společenskou sílu. Na valné hromadě v roce 2005 však jejich plán neprošel. Dnes se Balaštík označuje za „spícího“ člena a říká: „Teprve až dojdou peníze, zjistí se, jestli mají spisovatelé vůbec spontánní potřebu se sdružovat a vystupovat společně, nebo je existence spisovatelské organizace jen reliktem minulosti.“

Šéfredaktor Tvaru Lubor Kasal s ním souhlasí: „Obec musí přestat fungovat jako socialistická organizace. Dnes by měla smysl jen jako reprezentant určité skupiny vůči státním institucím, ale podívejte se, kdo v dnešní obci je. Mělo by to celé vzniknout znovu.“ Vladimír Křivánek však o možnosti, že by mohla organizace zaniknout, nechce ani spekulovat. Svůj hlavní úkol naopak vidí v hledání sponzorů a získání vyšších státních dotací, které by prodloužily její existenci.

Podobné spolky bývají užitečné i pro lidi, kteří se chtějí zviditelnit. Divadlo, film a tanec si u nás už mluvčí našly, literatura na ty své dosud čeká. Možná i proto, že každý takový odvážlivec by se nejdřív musel vypořádat s Obcí spisovatelů – dřímající sedmisethlavou saní, zamilovanou do literatury.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte