V poslední době se mi sešlo pár pozoruhodných příhod. Seznámil jsem se s člověkem z neziskovky věnující se běžencům a vůbec cizincům, kteří potřebují pomoc se v Čechách integrovat. Dozvěděl jsem se, že těch organizací je pár desítek. Měl jsem radost, že existují lidé, kteří si uvědomují potřebu pomáhat slabším, a dokonce i těm, co pochází odjinud. Pak se mi stalo, že mě sousedka oslovila v samoobsluze. S úsměvem se mě ptala, koho pozvu na večeři a co uvařím. Myslel jsem si, že si mě s někým spletla. Mluvila ale o projektu Rodina od vedle, který spočívá ve vzájemném poznávání sousedů, a to cizinců a domorodců.
Třetí příhoda byla, že mě kontaktovala novinářka Respektu, jestli bych nechtěl občas něco napsat. Měl jsem důvod: jsem cizinec, a dokonce velice kuriózní, protože pradědeček byl jedné národnosti, dědeček druhé, máma a táta třetí a syn je čtvrté, jiné národnosti. Takže bych měl mít Jiné oči. Považuji za velké štěstí být cizincem. Na druhé straně je to občas velice náročné „povolání“. My cizinci s nadsázkou máme něco od Camusova Meursaulta (úzkost, apatii, někteří i ten zločin). Občas se nám zdá být vše cizí, nicotné a žijeme často příliš nad věcí.
Poslouchám často řeči o tom, jak jsou v Praze lidi xenofobní. Něco na tom bude, ale zase vím, že je to občas jen takový tematický blábol, protože ti, co proti tomu řeční, často pro tu věc pramálo dělají. Ten problém je individuální, vůbec není napříč celou společností. Mám dojem, že v tomto ohledu se hodně změnilo k lepšímu. Ale může se dělat víc? Tato rubrika je příklad. Pokud myslíme vážně integraci menšin, tak jediné, co je dokáže opravdu integrovat v dnešním světě, jsou média. Cizinci by měli mít třeba i svůj vlastní televizní pořad.
Nedávno jsem oslavil 19. výročí svého cizinectví, a protože migrují nejen lidi, ale i předměty, tak jsem to oslavil návštěvou jednoho takového předmětu: ďábelsky proslulého Codex Gigas. Nahoře v trezoru nás uvítal chlap, který mluvil jako policajt, což mi přišlo vzhledem k hodnotě exponátu logické. Vítání začalo otázkou, zda jsme všichni Češi, ale neozval jsem se, protože už se počítám spíše mezi domácí. Během prohlídky nás hlídač požádal, abychom se nedotýkali skříňky, a to z hygienických důvodů, protože tam chodí i spousta cizinců, a on sám neví s jakými infekcemi. Napadlo mě, že by nebylo špatné, kdyby se někdo začal věnovat také integraci duševně chudých domorodců. Na jeho vepřo knedlo zelo opravdu nemám chuť.
Autor je chilský spisovatel, žije a podniká v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
