Kultura Knihy

Hry

"Bernard-Marie Koltés? To je jeden z nejzajímavějších, ale i nejtěžších a nejtajemnějších dramatiků vůbec, protože klade divadelníkům velké překážky a většina se jeho děl bojí.

2007-1346-vobr-21koltesR292007.jpg
2007–1346-vobr-21koltesR292007.jpg • Autor: Respekt

Na pomoc divadelníkům přichází svazek dramatikových her

Reklama
Reklama

"Bernard-Marie Koltés? To je jeden z nejzajímavějších, ale i nejtěžších a nejtajemnějších dramatiků vůbec, protože klade divadelníkům velké překážky a většina se jeho děl bojí. Nepochybuji, že právem,“ povzdechl si jednou polský režisér Krystian Lupa, když hodnotil význam současných autorů pro divadlo. Právě obtížnost her francouzského dramatika Bernarda-Marie Koltése (1948–1989) dodnes zabraňuje jeho větší proslulosti v českém divadelním prostředí. A to i přes skutečnost, že minimálně polovina jeho důležitých děl již byla na našich scénách uvedena, některá – jako Roberto Zucco a Boj černocha se psy – dokonce vícekrát.

Divadelní ústav nyní vydal reprezentativní a obsáhlý svazek jeho klíčových her v edici, která si klade nemalý cíl: vydávat téměř všechna díla světových dramatiků. Koltés se tak ocitl ve společnosti Ibsena, Strindberga, Horvátha, Bernharda nebo Stopparda a nezbývá než doufat, že výtečně přeložená kniha (Jobertová, Jamek, Lázňovský, Císař, Lukešová) vzbudí náležitý zájem předních českých scén a režisérů.

Ve Francii byl jeho dvorním režisérem Patrice Chéreau, v Německu jej inscenoval Peter Stein a v Polsku například Krzysztof Warlikowski, tedy vyzrálí a zkušení divadelníci. U nás vedli boj s dramatikovou provokativností a náročností zatím nejúspěšněji studenti DAMU. Filip Nuckolls, který uvedl brutální portrét masového vraha s názvem Roberto Zucco, a Katharina Schmitt inscenující Západní přístav v chladných obrazech bezradných a zavrhnutých postav v opuštěném hangáru. Oba v mladické touze a odvaze vyzrálým Koltésovým hrám vdechli uvěřitelný život.

Vzpomínka na antiku

Bernarda-Marie Koltése a jeho dílo lze bez nadsázky řadit do okruhu francouzských prokletých básníků. Důvodem není smutný fakt, že byl (společně s Michelem Foucaultem a Hervém Guibertem) jednou z prvních obětí AIDS z řad homosexuálních literátů, nebo to, že už jako mladý utekl z finančně dobře situované rodiny, aby mohl cestovat po surových a opomíjených místech světa. Jeho poetika se totiž vyznačuje vysokou a až estétskou jazykovou stylizací, která ve své metaforické košatosti odpovídá spíš racinovskému nebo shakespearovskému jazyku než hovorovým, výrazově strohým dílům současné vlny coolness.

Naznačují to už netypické a metaforické názvy her: Tu noc těsně před lesy, V samotě bavlníkových polí, Boj černocha se psy či Návrat do pouště. Estetika náležející vysoké divadelní kultuře a francouzské tradici „divadla slova“ přitom není u Koltése důkazem jeho vzdělanosti, jako spíše součástí subverze a velmi komplikované provokace.

Troufnout si na puntičkáře

Jako mladý literát procestoval USA, Sovětský svaz, ale hlavně Afriku, která mu způsobila šok zcela proměňující pohled na život. Pod dojmem silné zkušenosti, kdy viděl důsledky bezohledného kolonialismu a rasistické nadřazenosti, nejenže se ve svých dílech postavil na stranu utiskovaných, ale i zcela proměnil svůj jazyk. Zážitek v Koltésovi vyvolal nenávist k pyšné postkoloniální Francii a pod jeho vahou se v jeho tvorbě vyhrotilo i zobrazování brutality, absence lásky a až tragické bezradnosti západního člověka.

Koltés začal používat složité jazykové prostředky a klasicistní formu dramatu. „Síla a obsáhlost toho, o čem píše, připomíná starodávná díla. Zajímají jej převážné prvotní konflikty a jeho slova mají váhu starých Řeků. Pro mne je velkým tragikem současnosti,“ srovnával režisér Warlikowski autora s antickou dramatickou kulturou.

I přes jisté prvky humoru a ironie je celé jeho dramatické dílo bytostně skeptické. Většina jeho postav jsou existence ztracené v nepřehledných a proměnlivých strukturách světa. Identitu každé z nich zakládá spíše její jazyk než autorova hluboká deskripce její psychiky, což ještě samo o sobě není důvodem složitosti inscenování. Takové postupy jsou vlastní nejen Koltésovi, ale i třeba Beckettovi, Bernhardovi a Jelinekové: výrazná statičnost hry, upřednostňování textu nad herecký projev, ignorování psychologie postav, kterou nahrazuje verbální skořápka.

Koltésovi hrdinové tak připomínají pochroumaná torza skutečných lidí, torza s bezdůvodně (Zucco) nebo společensky (bělochy týraní Afričané) deformovanou emocionalitou: lásku nahrazují sexem, svět je pro ně prostorem koupě a prodeje všeho myslitelného a místem plným různých nebezpečí. Koltés tak pochopitelně svými texty kladl velké překážky nejen společnosti, ale hlavně divadelníkům. Není zkrátka jednoduché si na jeho tvorbu troufnout.

V době, kdy se s textem nakládá velmi volně a hlavním proudem je divadlo tzv. postdramatické, působí Bernard-Marie Koltés jako puntičkářský klasik s ohromnou imaginací. Každý z režisérů, kterému se podařilo ovládnout jeho dlouhé a významově spletité monology, byl ale odměněn metaforickou, rytmicky pestře akcentovanou inscenací, jejíž nadčasovost pravděpodobně ještě dlouho nevyprchá. Tedy aspoň do té doby, kdy člověk přestane být tragickým stvořením.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.


Bernard-Marie Koltés: Hry, Divadelní ústav, 273 stran.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte