Trendy•17. 6. 2007•11 minut
Čekání na hodinu pravdy
Genocida v Jugoslávii ukázala, že Evropa se zdráhá přijmout tíživé dědictví, jež jí zanechal sovětský kolos. Několik let jsme si jednoduše netroufli vnímat, že na jihovýchodní hranici Evropy se rýsuje jícen apokalypsy.
Imre Kertész(1929) je spisovatel, první maďarsky píšící nositel Nobelovy ceny za literaturu (2002). Žije střídavě v Budapešti a v Berlíně. Jeho nejznámější díla, romány a novely, začala po roce 2002 vycházet i česky: Kaddiš za nenarozené dítě (2003), Člověk bez osudu (2003), Fiasko (2005), Likvidace (2006) a Protokol (2007).
Po hrozných zkouškách uplynulého století nám bylo nakonec dopřáno stát se svědky nečekaného a radostného obratu: mám na mysli nekrvavý rozpad sovětské říše, tu zlomovou, těžko uchopitelnou událost. Odehrála se tak, jak se odehrávají velké přírodní úkazy, jimž přihlížíme s úžasem či hrůzou, aniž bychom je mohli jakkoliv ovlivnit.
Když se celá ta veliká pevnost s duněním zhroutila, všude vzplály ohně radosti a začala bezstarostná oslava. Až když dozněla první euforie, začali jsme myslet na dědictví, hrůzyplnou pozůstalost odumřelého giganta a z té stísněné atmosféry se najednou vynořila evropská myšlenka.
Přesněji, plán na rozšíření evropské měnové a celní unie. Nemluvilo se o ideji. Vlastně jsme byli spíše rádi, že neblahé století idejí skončilo. Zdálo se, že se zmizením poslední totalitní říše zmizela také poslední totalitní ideologie a že státní socialismus, rozvinutý v bludnou víru, nemá v Evropě místo. Tím více však v ní může mít místo měnová a celní unie, ta jasnozřivá a smysluplná myšlenka.
Evropa, co paměť sahá, se upsala…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
