Trendy•17. 6. 2007•11 minut
Čekání na hodinu pravdy
Genocida v Jugoslávii ukázala, že Evropa se zdráhá přijmout tíživé dědictví, jež jí zanechal sovětský kolos. Několik let jsme si jednoduše netroufli vnímat, že na jihovýchodní hranici Evropy se rýsuje jícen apokalypsy.
![Fotografie: Imre Kertész. - Autor: Profimedia.cz/AFP, www.profimedia.cz](https://respekt.mgwdata.net/7bd809/2009/03/20741560_2007-1138-vobr-28kerteszR252007.jpg)
Imre Kertész(1929) je spisovatel, první maďarsky píšící nositel Nobelovy ceny za literaturu (2002). Žije střídavě v Budapešti a v Berlíně. Jeho nejznámější díla, romány a novely, začala po roce 2002 vycházet i česky: Kaddiš za nenarozené dítě (2003), Člověk bez osudu (2003), Fiasko (2005), Likvidace (2006) a Protokol (2007).
Po hrozných zkouškách uplynulého století nám bylo nakonec dopřáno stát se svědky nečekaného a radostného obratu: mám na mysli nekrvavý rozpad sovětské říše, tu zlomovou, těžko uchopitelnou událost. Odehrála se tak, jak se odehrávají velké přírodní úkazy, jimž přihlížíme s úžasem či hrůzou, aniž bychom je mohli jakkoliv ovlivnit.
Když se celá ta veliká pevnost s duněním zhroutila, všude vzplály ohně radosti a začala bezstarostná oslava. Až když dozněla první euforie, začali jsme myslet na dědictví, hrůzyplnou pozůstalost odumřelého giganta a z té stísněné atmosféry se najednou vynořila evropská myšlenka.
Přesněji, plán na rozšíření evropské měnové a celní unie. Nemluvilo se o ideji. Vlastně jsme byli spíše rádi, že neblahé století idejí skončilo. Zdálo se, že se zmizením poslední totalitní říše zmizela také poslední totalitní ideologie a že státní socialismus, rozvinutý v bludnou víru, nemá v Evropě místo. Tím více však v ní může mít místo měnová a celní unie, ta jasnozřivá a smysluplná myšlenka.
Evropa, co paměť sahá, se upsala…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu