Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Domov v zemi nepřítele

Smíření, demokracie, lidská práva – takové byly cíle, když OSN před osmi lety zřídila protektorát v Kosovu. Dnes lze říci, že všechny tyto snahy ztroskotaly. Kosovo se zřejmě rozpadá – a nebylo by překvapení, kdyby se tím roztočilo další kolo v krvavém boji o politické uspořádání na Balkáně.

2007-805-mobr-17A.gif
2007–805-mobr-17A.gif • Autor: Respekt

2007-805-vobr-17A.jpg
Fotografie: Až budu velký, zabiju souseda. Nebo on mě. Albánský chlapec před ruinami srbského kostela, Kosovo 2007 – Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt

Smíření, demokracie, lidská práva – takové byly cíle, když OSN před osmi lety zřídila protektorát v Kosovu. Dnes lze říci, že všechny tyto snahy ztroskotaly. Kosovo se zřejmě rozpadá – a nebylo by překvapení, kdyby se tím roztočilo další kolo v krvavém boji o politické uspořádání na Balkáně.

Dneska jsou holubi obzvlášť neklidní. Jako by cítili, že kvůli cizím novinářům je Tomislavova nálada ještě horší než obvykle. Hekticky pobíhají mezi lavičkami, perou se o drobky, občas některý vyděšeně vzlétne. „Byli jsme takovou bohatou zemí, našimi surovinami bychom mohli zásobovat celou Evropu,“ říká Tomislav a vztekle hází drobky na zem. „Teď tady sedíme a krmíme holuby. Hanba Americe!“

Nadávky na adresu Spojených států uslyšíme od Tomislava Beriče ještě mnohokrát. Tento 73letý muž v čepici, vatované bundě a s tmavými slunečními brýlemi sedí na jedné z laviček kolem kašny v srdci města Kosovska Mitrovica, kde si společně s hrstkou vrstevníků krátí čas. Obzvlášť pohodlné to náměstíčko mezi špinavě šedivými obytnými bloky a hlavní třídou zrovna není. Přesto sem Tomislav a ostatní přicházejí každý den. Odtud se totiž nabízí dobrý výhled na most klenoucí se kousek odtud přes řeku Ibar. Kolem mostu se tak či onak točí většina myšlenek přítomných mužů. Se samopaly a pistolemi na něm hlídkují policisté s vojáky. Na okraji silnice jsou připraveny k okamžitému použití ocelové barikády a role ostnatého drátu. Kdo chce most přejít, musí mít připravené doklady. Ale jít na druhou stranu – to by Tomislava a ostatní nikdy nenapadlo. Stejně jako si nepřejí, aby někdo „odtamtud“ přešel na jejich stranu. Na druhé straně totiž bydlí Albánci. A s „těmi“ už muži u kašny nechtějí mít nic společného.

„Já jsem se tam naproti dokonce narodil,“ vypráví Tomislav. „Sem na sever jsem se přestěhoval jenom proto, že mi tu firma dala byt.“ Zlaté časy to byly, tenkrát než Kosovo zachvátil ten „virus“. Jinak než jako nakažlivou nemoc si totiž Tomislav to, co se za posledních třicet let v Kosovu odehrálo, nechce a nedokáže vysvětlit. „Albánci přece všechno měli, měli práci a dobrý život,“ říká. „A pak jim Američané nasadili do hlavy ten virus a najednou si usmysleli, že potřebují samostatnost.“ To, že Albánci v srbském Kosovu snad nebyli tak šťastní, jak si dnes namlouvá – to považuje Tomislav za vyloučené. Stejně jako si nedokáže představit, že by on sám žil v onom samostatném státě jménem Kosovo, který Albánci už mnoho let žádají a o kterém se na půdě Rady bezpečnosti OSN v posledních týdnech začalo skutečně jednat. „Oddělit Kosovo od Srbska, ne, to nejde,“ říká Tomislav. „To je, jako by mi někdo vzal ženu.“ Ostatní muži něco mumlají. Náš tlumočník říká: „Souhlasí.“

Já nic, to Albánci

Sebelítost, víra v protisrbské spiknutí a všeobecné přesvědčení, že za všechno mohou Spojené státy – způsob, jakým Tomislav a ostatní muži u kašny v Kosovské Mitrovici reflektují vlastní situaci, je typickým příkladem světa myšlenek, ve kterém žije většina ze 130 000 kosovských Srbů. Od té doby, co NATO pod vedením USA bombardováním vybraných cílů tehdejšího Miloševičova režimu ukončilo občanskou válku mezi srbskými a albánskými obyvateli Kosova a podřídilo tento jihosrbský region mezinárodní správě OSN, uplynulo již osm let. Přesto si většina Srbů dodnes nechce nebo nemůže přiznat svůj značný díl viny na tom, že mezinárodní společenství zřejmě už brzy Kosovo od Srbska oddělí a uzná malou provincii za samostatný stát. Brutální rozehnání, kterými srbská vláda reagovala na masové demonstrace, v nichž albánská většinová populace Kosova žádala od začátku 80. let na Bělehradu samostatnost, a etnické čistky, kterými srbská armáda nakonec potlačovala odboj Kosovské osvobozenecké armády (UCK) – to jsou podle mnoha Srbů lživé pohádky, které si vymyslela západní média. V létě roku 1998 uteklo ze svých – srbskou armádou zapálených – domů zhruba 300 000 Albánců. A že by nikdo ze Srbů neviděl obrovské zástupy žen, malých dětí a starých lidí táhnoucí se horskou krajinou až k hranici s Albánií, je sotva uvěřitelné. Přesto si Srbové i tyto všeobecně známé obrazy vysvětlují po svém: „Albánci nikdy neutekli před Srby, ale jen před bombami NATO,“ je slyšet i v Kosovské Mitrovici. Laciné výmluvy? Anebo skutečně už splývají vzpomínky na neustálé napětí, násilí a vzájemnou pomstu, které z Mitrovice učinily symbol celého kosovského konfliktu, do jedné nerozlišitelné směsice obrazů, pocitů a myšlenek?

Neztrácet v nejnovější historii Kosovské Mitrovice přehled skutečně není jednoduché. Zásahu NATO proti Miloševičovi využila srbská armáda v roce 1999 k tomu, aby vyhnala z kosovské části na severním břehu Ibaru téměř všechny Albánce. V roce 2004 tuto etnickou čistku víceméně „dokončily“ různé srbské gangy, které (v reakci na útoky albánských mladíků) zbývající albánské obyvatelstvo na severu zmlátily, vyhnaly, a dokonce pozabíjely, dříve než vojáci z KFOR se značným zpožděním dostali situaci zase pod kontrolu.

To však dnes většinu Srbů v Mitrovici vůbec nezajímá. Jediné, o čem se s cizími novináři chtějí neustále bavit, je to, co jim v posledních letech provedli Albánci: jak zničili srbské domy na jihu města, jak čas od času házejí granáty přes řeku a jak v březnu 2004 využili neštěstí, při kterém se albánské děti utopily v Ibaru, k tomu, aby v celém Kosovu zapálili srbské domy, kostely a kláštery.

Tenkrát tisíce vyhnaných Srbů utekly právě do Mitrovice. A proto dnes (kromě pár enkláv na jihu a západě Kosova) představuje toto město a jeho severní zázemí největší sídliště kosovských Srbů. Život 20 tisíc srbských Mitrovičanů je však poznamenaný bídou a beznadějí. A jediná šance, jak tuto bezvýchodnou situaci vyřešit, spočívá právě ve smíření s Albánci.

Otázka proto zní: Jak je možné, že celá etnická skupina zůstala i v době internetu zcela viditelně imunní vůči jakékoli formě sebekritiky? Proč jsou kosovští Srbové rezistentní vůči všem pokusům mezinárodního společenství přivést je k otevřenému, demokratickému a nekonfliktnímu soužití s albánským obyvatelstvem? Co drží při životě tento hermeticky uzavřený systém myšlení a argumentace, na kterém troskotají dokonce návrhy řešení vycházející Srbům značně vstříc, jako například plán finského zmocněnce OSN Marttiho Athisaariho (viz box na str. 20)? A jak může za takových předpokladů vypadat budoucnost nešťastného regionu? Odpovídat na všechny tyto otázky jenom poukazem na „nevyléčitelný“ srbský nacionalismus je příliš jednoduché. A proto jsme se vydali na cestu do bizarního a skličujícího světa srbského Kosova – do světa plného symbolů, strachu, samopalů, výčitek a ostnatého drátu.

Potřebujeme genocidu

„Nazdar, co je nového s Pavlem Nedvědem?“ Saša (20) sedí se svými přáteli Vladimírem a Vladimírem v nafukovací sportovní hale na jednom z kopců v okolí Kosovské Mitrovice. Tři studenti práv chodí sem nahoru několikrát týdně. Občas si zahrají fotbal, většinou však jako dnes jen sedí v džínách a sportovních bundách před televizí v malé vrátnici vedle haly a sledují, co se děje v různých fotbalových ligách Evropy. „Stane se Liberec mistrem i letos?“ ptá se jeden z Vladimírů se znaleckým úšklebkem. „Nebo ho zase vystřídá Sparta?“

Pro Sašu a jeho přátele je svět fotbalu jednou z mála možností, jak alespoň na chvíli opustit tristní život v Mitrovici. Mladým lidem totiž město nemá moc co nabídnout. Mitrovica v mnohém připomíná Ústí nad Labem či Berlín 80. let: za jugoslávských časů bylo město mezi zalesněnými kopci jedním z nejdůležitějších průmyslových center jižního Srbska. Již z dálky jsou vidět vysoké komíny hornického gigantu Trepča, kde více než 15 000 dělníků po desetiletí těžilo olovo, poté zpracovávané do baterií.

O významu, který městu připisovali vládci všech historických epoch, svědčí okolní kopce: na jednom zchátralý hrad z dob středověkého srbského království, vedle pravoslavný chrám a ještě jinde obrovský betonový pomník horníkům. O minulé slávě však alespoň srbská část města může už jenom snít. Zatímco v albánské, jižní části, ve které bydlí zhruba 95 000 lidí, rostou vícepatrové obytné a obchodní budovy a ulice lemují butiky, občerstvení s kebabem, klenotnictví a nápadně mnoho obchodů se svatebními šaty, severní, srbská část působí jako pozůstatek z komunistických dob. Stále tu stojí ponuré šedohnědé oprýskané činžáky z 50. let. Na balkonech schne nejen prádlo, ale také dřevo na zimu na topení. Normálních obchodů je málo. Většina věcí od chleba po léky se nakupuje v četných plechových a dřevěných kioscích, které zdobí hlavní ulici jako stánky na vánočních trzích. Módní oblečení nebo kino tady hledáte marně. Ale peníze na lístek Saša a dva Vladimírové stejně nemají.

„Já jsem sem přišel teprve v roce 2004,“ vypráví Saša. „Albánci nám ve Vučitrnu, asi 20 kilometrů odtud, zapálili dům. Mohli jsme si vzít jen pár věcí a peníze a pak jsme autem ujeli sem.“ Teď žije se svými rodiči, bratrem a dědečkem ve dvoupokojovém bytě. Se sociálními dávkami od srbské vlády v Bělehradě musí vystačit celá rodina. „150 eur je samozřejmě příliš málo,“ říká Saša. Chce proto co nejrychleji začít vydělávat vlastní peníze. Být advokátem, to by bylo ono. Ale kdo si v Mitrovici může dovolit advokáta? Od té doby, co OSN kvůli škodám na životním prostředí zavřela závod Trepča, se míra nezaměstnanosti v regionu pohybuje mezi 45 až 70 procenty. Většina lidí žije jako Sašova rodina z bídných sociálních dávek. „Buď nás Rusko zachrání před samostatným Kosovem,“ říká mladý muž, „anebo odtud zmizím do Srbska.“ Smíření s Albánci je pro Sašu nemyslitelné. Kontakt s albánskými dětmi ani dříve nikdy neměl. A proč Albánci vůbec usilují o vlastní stát – to Sašu moc nezajímá: „Nevím, co vlastně chtějí,“ říká. „Asi jim prostě jde o jednu velkou Albánii. Nejlepší by bylo všechny Albánce pozabíjet.“

Budoucí advokát, který řešení konfliktu vidí v genocidě – ze středoevropského pohledu to není žádná novinka, přesto Sašův návrh překvapuje. Nejsou to koneckonců právě studenti, kteří všude na světě bojují za společenský pokrok a překonání ideové či ideologické zatvrzelosti? Nejsou univerzity i v těch nejhorších režimech úkrytem duchovní svobody?

Mluvit? Jen s povolením

To, že univerzita v Kosovské Mitrovici není zcela obvyklá, je poznat hned podle jejího jména: na všech budovách si tu člověk přečte, že se ocitl na „Univerzitě Priština“. Zdánlivě chybný název města však není žádný omyl. Desítka fakult, na kterých dnes v Mitrovici studuje přes 9300 studentů, je součástí univerzity, která v roce 1970 zahájila provoz v kosovském hlavním městě Prištině. Poté co srbská vláda začala počátkem 90. let původně dvojjazyčnou univerzitu „posrbšťovat“ a narazila při tom na bouřlivý odpor albánských studentů, se škola v roce 1998 rozdělila na srbskou a albánskou část. O rok později neznámí pachatelé zavraždili tři srbské pracovníky univerzity, což dalo podnět k přestěhování srbských fakult do Mitrovice. A na novém místě zřejmě školu masivními dotacemi podpořil Bělehrad.

Jak budova s přednáškovými sály, tak koleje září čerstvou bílou omítkou. Mezi nimi čeká velké hřiště s basketbalovými koši na sportuchtivé akademiky. Ve zbrusu novém studentském klubu jsou k dispozici moderní počítače. V suterénu je posilovna. V porovnání s nudou ve městě tedy univerzitní kampus nabízí svým obyvatelům poměrně dost možností, jak trávit volný čas, setkávat se, pobavit se, diskutovat. Místem, kde vznikají revoluční myšlenky, však mitrovická univerzita přesto není.

„Žádné rozhovory tady,“ zakročí vrátný, jakmile v přednáškové budově oslovíme mladou dívku. Vrátíme se tedy na nádvoří. I tam ale podezřívavý vrátný zabraňuje veškerým pokusům o kontakt se studenty. „Pokud tady chcete s někým mluvit, potřebujete písemné povolení pana ředitele,“ říká. A bez ověření pana direktora nesmíme též ani na krok do zářivě čisté koleje.

Jsme tedy nuceni podrobit se perlustraci v rozlehlé, srbskými vlajkami a státním znakem ozdobené kanceláři Veljka Jakovljeviče, všemocného ředitele tzv. studentského centra, který jako jediný rozhoduje nejen o tom, co se v kampusu smí a co ne, ale který též přesně ví, co si jeho svěřenci myslí: „Studenti vřele souhlasí s tím, aby tady do budoucna studovalo více cizinců,“ říká pan ředitel a vypráví o tom, jak se univerzita nedávno zapojila do programu výměny studentů v rámci EU. Zároveň ale, upozorňuje nás Veljko Jakovljeviče, zdejším studentům velmi záleží na korektním pojmenování jejich vlasti: „Oficiální název Kosova je Kosovo a Metohija,“ informuje pan ředitel. „Jméno Metohija je řecké a znamená: Země ortodoxní církve. Naši studenti si přejí, aby se na dodatek Metohija nezapomínalo.“ Pak nám pan ředitel důrazně přikáže, abychom jeho slova nijak nezkreslili – a propouští nás na aranžovaný rozhovor s vybranými studenty.

Žádné ženy, ale znak

Pokoj, v kterém spolu bydlí Aleks a Sinica, moc neodpovídá tomu, co očekáváme od typického studentského příbytku. V přísném pořádku tu stojí dvě postele, skříň, dva psací stoly – nějakou osobnější notu člověk hledá marně. Místo plakátů hezkých hereček nebo fotografií blízkých či přítelkyň visí na stěně jenom obrázek srbského státního znaku. „Co tady děláme večer? No, tak různě – ono stejně není moc volného času,“ říká rozpačitě Aleks a vypráví o sportovních akcích, které tu prý studenti občas organizují. Obyvatelé koleje pocházejí z celého Kosova, říkají nám naši ředitelem pozvaní debatéři, a je prý mezi nimi údajně i několik Albánců. Bylo by tedy možné, aby srbský student chodil na albánskou univerzitu v Prištině? „Univerzita Priština, to jsme přece my. Jinou Univerzitu Priština neznám,“ odsekne na to jeden z našeho kroužku. Chodí studenti třeba v doprovodu svých albánských spolužáků na jižní stranu řeky? „Ne, nevím ani, jak to tam vypadá,“ říká Aleks, jako by se jednalo o zásluhu. A pak se nás úplně vážně zeptá: „Proč, proboha, s námi ti Albánci nechtějí spolupracovat?“

Jen nekritizovat nic „našeho“, svalit veškerou vinu na Albánce a papouškovat, co předepíše Bělehrad – v této směsi kontroly, strachu a praní mozků zobrazuje univerzita v malém, jak funguje celý sever Kosova. Nejpozději od nástupu Vojislava Koštunici do funkce srbského premiéra (2004) se faktická vláda v Mitrovici a okolí ocitla v rukou skupiny mužů, které nikdo nevolil ani nejmenoval. Díky velmi složité ekonomické situaci většiny obyvatel se tzv. Srbské národní radě (SNR) bez velké námahy daří vést Srby k nacionálnímu zaslepení a nenávisti vůči albánským spoluobčanům. Centrála, která tuto manipulaci mas organizuje, nemá sídlo v úřadě či v kanceláři politické strany. Je tam, kde by ji člověk nikdy nečekal. V nemocnici.

Peníze za nenávist

„Dobar dan. Dáte si kafíčko?“ Milan Ivanović na první pohled ani v nejmenším nevypadá jako člověk, který ostatní svádí k nesmiřitelnému nacionalismu. Vysoký, štíhlý, usmívající se ředitel nemocnice ve tmavomodrém obleku nás vítá ve své kanceláři. Na psacím stole malá srbská vlajka, na zdech srbské ortodoxní ikony a mapa Kosova s označením sídlišť různých etnických skupin. Ivanović mluví klidně, jako člověk, který si je svou věcí velmi jistý. A jistý si tento asi 50letý muž skutečně může být. Protože Srbská národní rada, které Ivanović už čtyři roky předsedá, má plnou podporu z Bělehradu.

„Naše národní rada není politická strana, ale občanské hnutí,“ vysvětluje Ivanović. „Založili jsme ji v roce 1998 ve snaze povzbudit Srby, aby zůstali v Kosovu a postavili se násilí ze strany Albánců.“ V tomto cíli se SNR dodnes naprosto shoduje s plány srbské vlády. Za posledních patnáct let totiž Srbsko v důsledku konfliktů v téměř všech republikách bývalé Jugoslávie muselo strávit obrovský příliv utečenců. Pro uprchlé krajany však v Srbsku není dost bytů, nemluvě o pracovních místech, takže Bělehrad samozřejmě nemá o další přistěhovalce zájem.

Srbská vláda se proto snaží Srby na severu Kosova přesvědčit, aby zůstali, kde jsou: zhruba 75 milionů eur pumpuje dle odhadů OSN každoročně bělehradská vláda do severního Kosova, aby zabránila další vlně nechtěných imigrantů. OSN ani instituce kosovské samosprávy v Prištině nemají nad těmito finančními transfery žádnou kontrolu. Peníze přitom nechodí jen na údržbu a provoz kosovské univerzity, srbských škol či nemocnice. Velkou část subvencí tvoří i vysoké příplatky vyplácené lidem ve veřejných službách. Zdravotní sestra nebo učitelka si proto v Mitrovici přijde na mnohem víc peněz, než kolik vydělává její kolegyně v Bělehradě. A o tom, kdo se dostane k „srbským“ penězům a kdo ne, rozhoduje právě Srbská národní rada: „Naši členové sedí za různé partaje v obecních radách tady v okolí Mitrovice,“ vysvětluje Ivanović. „Tam se starají o to, aby našli ostatním členům práci nebo byt.“ Kdo díky SNR sehnal práci s příplatkem, ten je ochoten udělat téměř cokoli, aby si místo udržel. A to nejmenší přitom je opakovat, co mu agitátoři národní rady řeknou.

Srbové všech zemí, spojte se!

„V únoru jsme organizovali demonstraci proti Athisaariho plánu,“ říká Ivanović hrdě. „Přišlo 12 000 lidí.“ Nějak mimořádně pozoruhodné však toto vysoké číslo není: jen samotná nemocnice v Mitrovici zaměstnává 1450 osob, které půjdou samozřejmě protestovat, když jim to jejich dobře platící zaměstnavatel naznačí. Proto, aby lidé nezapomněli na to, jaký postoj je v konfliktu o Kosovo ten „správný“, pověsila SNR na největší křižovatce v centru města dva velké transparenty: „Ve jménu Boha a spravedlnosti – nenechte naši posvátnou zemi Albáncům,“ říká jeden v anglickém jazyce. „Rusko, pomoc!“ stojí azbukou na plakátu vedle.

Ekonomická závislost však občas sama o sobě nestačí. Tím druhým nástrojem, kterým SNR neustále popichuje srbské obyvatelstvo proti smíření s Albánci, je strach. „Jakmile se Kosovo stane samostatným státem, Albánci rozpoutají etnickou čistku,“ říká Milan Ivanović i nám. „Plán finského zmocněnce Athisaariho je ve skutečnosti americký plán. Nejnovější dějiny přece ukázaly, že když dostanou Albánci možnost, vezmou nám všechno.“

Důvod, proč se Ivanović a jeho lidé tak usilovně snaží zabránit opětovnému sblížení mezi Srby a Albánci, je jednoduchý: Bělehrad o to nemá zájem.

Podle zprávy publikované v roce 2005 uznávanou nevládní organizací International Crisis Group se Srbsko už smířilo s představou, že Kosovo jako celek je asi neodvratně ztraceno. Obranná čára, kterou chce však Bělehrad udržet za každou cenu, je právě řeka Ibar. „Srbská vláda se v Mitrovici snaží udržet současnou situaci a zároveň připravit základy možného rozdělení,“ píše se ve zmíněné zprávě. Srbsko prý už před časem celý region kolem Mitrovice zapojilo do své telefonní sítě. Vlastní vodovodní síť a nová silnice spojující Mitrovici se srbskou hranicí mají kosovským Srbům zaručit alespoň částečnou nezávislost na jejich albánských spoluobčanech. „Terénní práce“ SNR očividně spočívá v tom, odradit místní Srby od všeho, co by nějak přispělo k budování společného kosovského státu. A proto SNR za posledních sedm let nejen přiměla Srby k bojkotu veškerých kosovských voleb. Podle zdroje v mezinárodní policii UNMIK také každý Srb, který třeba jako policista nebo úředník vstoupí do služeb zdejší administrativy, čelí obrovskému tlaku ze strany srbských agitátorů.

Proč je pro Bělehrad tak důležité odtržení severního Kosova? Podle studie International Crisis Group chce srbská vláda vytvořit z Kosova precedentní případ. Stále totiž přes všechny dosavadní bouře a přesuny platí mezi republikami bývalé Jugoslávie hranice stanovené ústavou z roku 1974. Pokud by se podařilo tyto hranice v Kosovu zrušit, mohl by se Bělehrad snažit o připojení nejen Republiky srbské v Bosně, ale také Srby osídleného území v Makedonii, jakmile ztroskotá tamní mírový proces. V těchto dalekosáhlých plánech hraje Milan Ivanović a jeho SNR malou, ale velmi důležitou roli. A jeho strategie, jak kosovské Srby den co den očkovat novou dávkou nenávisti a strachu, zatím funguje. Úplně sama se však SNR o tento „úspěch“ nezasloužila. Značnou pomoc jí poskytují jak srbská média, tak Albánci samotní.

Domov bez střechy

Z malého šedozeleného vlaku vystupuje na malém vesnickém nádraží ve Svinjari jen hrstka lidí. Většina z nich jsou Srbové, kteří byli z této vsi vzdálené asi deset kilometrů na jih od Mitrovice vyhnáni během nepokojů v roce 2004. Mezi nimi je i starší muž v šedivém saku a s čepicí na hlavě: „Pojďte, něco vám ukážu,“ říká přátelsky Živojin Simić v chladném jarním ránu.

Cesta vede přes louku k silnici, na které jako perly na šňůře stojí čtvercové domky s bílou nebo žlutou omítkou. Na druhé straně silnice je malý hřbitov a za ním na táhlém svahu ční z louky neuspořádaně postavené velké domy, jejichž majitelé vesměs od jakékoli omítky upustili. „Tam nahoře bydlí Albánci,“ říká Živojin. A přestože je to k domům pořádný kus cesty, je cítit, že z jejich obyvatel má Živojin strach.

„Celý život jsem trávil ve Svinjari,“ říká Živojin a vede nás na svůj pozemek. „Měli jsme tady statek, zvířata, pole a kus lesa. Tady jsme vychovali své děti a vnoučata, všichni moji příbuzní jsou pohřbení tady na hřbitově.“ Dnes je zničen nejen rodinný hrob, ale především Živojinův dům. V roce 2004, během březnových nepokojů, jako všude v Kosovu Albánci i ve Svinjari zapálili domy svých srbských sousedů. Od té doby žije Živojin se svou manželkou Darinou v Zvečani u Mitrovice, v malém domečku, který tu srbská vláda původně postavila pro uprchlíky z Bosny a Chorvatska. Domek není špatný a do sousedství se přestěhovalo i několik starých sousedů ze Svinjare. Přesto se Živojinovi stýská po domově. A stále čeká na to, že OSN konečně splní, co slibovala.

Umožnit návrat domů všem uprchlíkům bylo od počátku jedním z hlavních cílů mezinárodní správy Kosova. V prosinci 2003 přijala OSN a kosovská samospráva „osm standardů“, jejichž realizace by měla být předpokladem veškerých jednání o budoucím statusu Kosova. V standardech se hodně mluvilo o soužití různých etnik, o demokracii a stejných právech pro všechny obyvatele Kosova. Velký důraz se přitom kladl na návrat všech Albánců a Srbů, kteří v průběhu posledních patnácti let museli utéct ze svých domů. Stejně jako všude jinde proto investovaly OSN a Evropská unie velké částky i ve Svinjari, aby se nově vybudovaly domy uprchlíků – a tak dostal v místech svého vypáleného statku nový dům i Živojin. Ale vrátit se do Svinjare bydlet nebo jenom tam přespat, to by si Živojin netroufl. Protože strach z útoku albánských sousedů je stále příliš veliký.

„Není to tak, že by mi Albánci v posledních letech skutečně něco udělali,“ říká Živojin. Několik nadávek od dětí na ulici – víc toho nebylo. Ale stejně jako všichni Srbové čte Živojin o těch hrozných věcech v novinách. Jak Albánci jen číhají na příležitost, aby mohli Srbům něco provést. Jak se vloupávají do srbských domů a kradou vše, na co přijdou. „Pohádky,“ říká tomu i samotný srbský policista ve Svinjari. „Vloupání nemají žádné etnické pozadí, jsou to i Bosňané a Romové, kteří prostě chtějí určité věci.“ Živojin tomu však úplně uvěřit nechce. Nejsou to totiž jen hororové pohádky v médiích, co jemu a jeho ženě Darince brání v návratu do Svinjare.

„Podívejte se na tohle.“ Živojin stojí před svým novým svinjarským domem a ukazuje nahoru. Mezi zdí a střechou se rozevírá široká mezera, kterou sviští studený jarní vítr. Místo kamenné podlahy vítá hosta hrbolatá jílová plocha. Okno nelze otevřít. Ze střechy už padají první tašky. Je těžké uvěřit, že albánská stavební firma, která tento dům na základě mezinárodní zakázky postavila, nechtěla tímto způsobem poslat budoucímu majiteli nepřehlédnutelný vzkaz. A tak Živojin raději jezdí za svou zeleninou do Svinjare každé ráno vlakem – a odpoledne zase zpět. „Vlak je pro nás jediná možnost, jak se sem bezpečně dostat,“ říká s rezignovaným úsměvem. „Ve vagonech jsou totiž policisté, kteří nás chrání před možnými útoky.“

Život za ostnatým drátem

To Ljubiša Todorović v nějakou ochranu pro případ nouze na rozdíl od Živojina ani nedoufá. S manželkou Milankou a třemi malými dcerkami žije Ljubiša v Goraždevači, čistě srbské vesnici s 1200 obyvateli úplně na západě Kosova. Ljubiša se tu narodil, po válce v roce 1999 utekl do Srbska, kde se seznámil s Milankou. Nenašel tu však práci ani byt, a tak se v roce 2002 oba vrátili. Teď sedí na balkoně domu, ve kterém bydlel už Ljubišův otec. Je odtud krásný výhled na celou vesnici obklopenou kvetoucími sady, skrz které vede prašná cesta do dáli ke sněhem pokrytým vrcholkům pohoří Prokletije. Bez nadsázky by se Goraždevać mohl označit za idylické místo. Kdyby tam nebyl ten ostnatý drát. V hustých spirálách leží na barikádě z pytlů písku kus od maskovací fólie, která zahrazuje vjezd do vesnice. Voják slovinské jednotky KFOR s pistolí u pasu kontroluje každé auto, které chce vjet do vesnice nebo ji opustit. Jeden pohled do vnitřku auta. O. k. Obyvatelé Goraždevače jsou pod ochranou mezinárodních sil. Dokud neopustí svou malou vesnici.

„Jsme tu hluboce v albánském teritoriu,“ vysvětluje nám Ljubiša a odhrnuje si své husté, tmavé vlasy z čela. „Okolo jsou jen albánské osady.“ Pohybovat se bez ochrany mimo hranice vesnice je pro obyvatele Goraždevače nemyslitelné od chvíle, co 13. srpna 2003 někdo zastřelil dvě místní děti koupající se v blízké řece. Pachatel či pachatelé nebyli dodnes dopadeni, ale všichni vesničané jsou si jisti, že se jednalo o Albánce. Od té doby obec vybudovala pomník zavražděným dětem a nové koupaliště za školou. Ale takto jednoduše nelze vyřešit všechny problémy, které s sebou nese všední život v Goraždevači.

Například nakupování je pokaždé značné drama. „Máme dva malé minimarkety přímo ve vsi, ale když je potřeba koupit oblečení, nábytek nebo někdo musí k doktorovi, tak nezbývá než jet do Mitrovice,“ říká Ljubiša. Dvakrát do měsíce vyráží muži s malou dodávkou na 85 kilometrů dlouhou trasu do metropole kosovských Srbů. Do března 2005 je eskortovala ochranná jednotka KFOR. Dnes jezdí sami – a pokaždé si oddechnou, když se vrátí domů živí a zdraví.

„Ne že by na nás snad někdo hromadně útočil,“ říká Ljubiša. „Občas pár mládenců hodí kámen a tak.“ Ale stejně jako pro Živojina ze Svinjare, ani pro Ljubišu není rozhodující, co skutečně zažil, ale to, co by se teoreticky mohlo stát. A stejně jako Živojin, i Ljubiša s rozhořčením a obavami vnímá to, co u „těch Albánců“ během jízdy do Mitrovice vidí.

Strach z poruchy auta

První atak jsou už cedule stojící na začátku každé obce. Ve dvou jazycích, nahoře albánsky, dole srbsky, je na nich jméno vesnice. Tedy – mělo by být. Ale u mnoha, velmi mnoha dědin, kterými Ljubiša a jiní na cestě do Mitrovice projíždějí, jsou srbská jména zamazána černým sprejem.

Ještě méně povzbudivé jsou pomníky. V Kosovu je jen málo albánských vesnic, v jejichž centru na hlavní silnici nestojí pomník padlým bojovníkům UCK. Většinou se jedná o vysoké černé nebo šedé mramorové kvádry, do nichž jsou kromě jmen a dat vyryty i obrázky zabitých vojáků. S kulomety a divoce odhodlanými výrazy zírají uniformovaní bojovníci dolů z monumentu. Vedle obligátního moře umělých květin vlají na památnících vždy jedna nebo dvě vlajky s černým orlem na červeném pozadí – prapory Albánie.

Albánské zbožňování „hrdinů“ nebo „mučedníků“ UCK, kteří bojovali mezi lety 1996 až 1999 v krvavé bitvě se srbskou armádou, místy nezná hranice ani kritiku. „Tito bojovníci se vždycky scházeli u nás doma,“ vypráví asi 16letý albánský mladík u jednoho zvlášť monstrózního monumentu. „Doufám, že brzo vypukne další válka, protože v té minulé jsem byl ještě příliš mladý – a rád bych také zabil nějakého Srba.“

Do jaké míry jsou tato silná slova míněna vážně, je těžké posoudit. Ze srbského hlediska na tom ale ani moc nezáleží. K pocitu ohrožení stačí Srbům samotné památníky UCK. Tahle tajná armáda se – viděno srbským pohledem – podílela na násilném zničení Srbska a během bombardování NATO 1999 otevřeně spolupracovala s USA a ostatními „nepřáteli státu“. Navíc Srbové (a nejen oni) obviňují UCK ze strašných zločinů na srbském civilním obyvatelstvu.

Od letošního března se tehdejší velitel UCK a premiér Kosova Ramush Haradinaj odpovídá před mezinárodním tribunálem v Haagu – žaloba jej viní z odpovědnosti za pronásledování, znásilnění, mučení a vraždy mnoha nealbánských civilistů během 90. let. Proto se nelze moc divit, že muži z Goraždevače mají cestou do Mitrovice nejistý pocit: „Největší strach mám z poruchy auta,“ říká Ljubiša. „Nechci si ani představovat, co by se mohlo stát, kdybychom zůstali stát někde na krajnici, vydáni jim všanc.“ Co přesně by pak „oni“ udělali, samozřejmě nikdo neví. Ale že by ho někdo ochránil před případnými hroznými činy Albánců, tomu Ljubiša už prostě nevěří. „OSN nám v těch svých standardech slíbila svobodu pohybu,“ říká a v hlase zaznívá obrovské zklamání. „A teď? Řekla byste, že tohle je volný pohyb?“

Kosovo se rozpadá

Zakročit proti sprejerům, pomníkům, podvodným stavebním firmám a být čtyřiadvacet hodin denně schopen doprovázet do bezpečí každé jednotlivé srbské auto – Ljubiša i Živojin samozřejmě vědí, že čekat tohle od OSN by bylo naprosto nerealistické.

Přesto zklamání z dohledu mezinárodní komunity a strach, že by se jízlivosti Albánců mohly proměnit v něco mnohem horšího, jsou důležitým důvodem, proč Milan Ivanović a ostatní agitátoři ze Srbské národní rady sklízejí u kosovských Srbů úspěch. SNR řízená a financovaná z Bělehradu se snaží udusit všechny snahy o smíření mezi Srby a Albánci a o budování demokratického Kosova. Mezinárodní společenství nemá účinnou možnost, jak se postavit této strategii na odpor. A proto všechno nasvědčuje tomu, že budoucnost Kosova leží v tom rozdělení regionu, o které vláda v Bělehradě usiluje už delší dobu. Po osmi letech bezvýsledných pokusů a snah se zdá, že mezinárodnímu společenství chybí síla a vůle nadále proti Bělehradu bojovat. „Přišli jsme sem s mylnou důvěrou, že dokážeme v Kosovu oživit fungující soužití několika etnik,“ říká spolupracovník mezinárodní správy v Mitrovici, který si nepřál být jmenován. „Ale taková společnost tady vlastně nikdy neexistovala.“

Kosovska Mitrovica


Jak se vyrábí válka

Jugoslávský komunistický vůdce Josip Tito úmyslně oslabil srbské postavení v jugoslávské federaci mimo jiné tím, že v roce 1974 udělil Kosovu autonomii. Po Titově smrti v roce 1980 vzplanul srbský nacionalismus; policie brutálně potlačila albánské protesty proti ekonomické diskriminaci regionu bělehradskou vládou a v roce 1989 srbský prezident Slobodan Milošević autonomii Kosova zrušil. Následovala masivní srbizace místní správy, škol a zdravotního systému. Když albánská „pasivní rezistence“ nepřinesla ani po dlouhých letech žádné viditelné ústupky ze srbské strany, vznikla Kosovská osvobozenecká armáda UCK a v letech 1996–99 vedla se srbskou armádou občanskou válku. Během ní došlo na obou stranách k terorizování civilistů a srbská armáda vyhnala z domova několik set tisíc Albánců. Po krachu všech pokusů o smíření odmítnutých Miloševičem zahájilo NATO pod vedením USA bombardování Srbska. Po ústupu srbské armády z Kosova je provincie od roku 1999 pod správou OSN. Plán zmocněnce OSN Marttiho Athisaariho počítá s „podmíněnou samostatností“ Kosova i s „dohledem“ EU. V případě porušení práv menšin kosovskými institucemi by Unie mohla dotyčné zákony či opatření rušit.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte