Boční světlo

Mluví se o nutnosti vrátit národu paměť. Historický kompromis z roku 1989 zřejmě nepřežije generační výměnu, která právě nastává. Kdo pamatuje prudké polemiky o vypořádání se s komunismem z počátku 90. let, jež ustoupily pragmatismu ekonomické transformace, nediví se zpětnému nárazu. Státní majetek byl rozdělen, u vlády se vystřídaly pravice i levice – z minulosti se znovu může stát politikum. Do politické novořeči, infikované ekonomickými pojmy, se vracejí velká slova.

Mezi nejmódnější patří paměť. Slovo k nám dorazilo se zpožděním z francouzských společenských věd (dohánění je už po dvě století českým osudem, koneckonců při setřásání komunismu jsme opět nestáli vpředu, a stejně tak ani Ústav paměti národa není originálním českým projektem). Historik Pierre Nora postavil paměť do protikladu k historii, která konstruuje obraz minulosti a s vědeckou důkladností přitom vylučuje vše pamětnické jako subjektivní, tedy neověřitelné a nepoužitelné.

Jaké jiné století ovšem volá po paměti – po syrových vzpomínkách očitých svědků – než století totalitních režimů? Ať se historie, která se ochotně stávala služkou diktatur, nad ni nepovyšuje. Paměť je existenciální a stojí proti metodě, která ji předělává k nepoznání.

Pomalu zapomínáme, jak nacisté a po nich komunisté zdiskreditovali a vyprázdnili slovo národ. To usnadňuje politice znovu se ho chopit. Po roce 1989 nepatřilo mezi dobová klíčová slova, jako by neexistovalo. Na Slováky, kteří tehdy dovršovali svou národní emancipaci, jsme hleděli s ironickým úšklebkem. A teď ji znovu objevujeme i my ve zmatených obavách před Evropskou unií a USA. Nic výjimečného se vlastně neděje, jsme svědky návratu starých slov naplňovaných novými obsahy. To politika jim dává obsahy a my bychom ji přitom měli brát za slovo.

Co je paměť? Čím víc se vzdaluje od konkrétního jednotlivce k širšímu společenství, tím se stává abstraktnější a vykonstruovanější. Individuální paměť je soukromou, těžko přístupnou sférou. Ani sám pamětník ji zcela neovládne. Něco nedokáže vyjádřit, aby jiný porozuměl; něco říct nechce a nikdy neřekne. V kolektivní paměti se odráží společná zkušenost rodiny, užšího kruhu přátel, širšího kruhu společenské skupiny – ekonomů, právníků, intelektuálů. Takto vystoupáme až k národu. Co však má být obsahem národní paměti? Kdy jsme vlastně národem? Plně a vědomě se jím stáváme jen ve chvílích intenzivního kolektivního prožitku, v čase historických zlomů a zvratů – 1918, 1938, 1945, 1968, 1989…

Mezi těmito roky jsme národem s výrazně menší intenzitou a soudržností, dělíme se na třídy, skupiny, na „my“ a „oni“. Vymezujeme se vůči těm druhým. Národ existuje v různých stavech či skupenstvích, v tuhé realitě ideologické i v tekuté realitě informační společnosti velmi proměnlivých a manipulovatelných. A pokud někdo chce porozumět jeho paměti, měl by odkrývat všechny vrstvy – každodenní i sváteční, hrdinskou i kolaborantskou, konzumní i duchovní.

To je historický projekt poznání minulosti a týká se veškerých dějin. Naproti tomu vyrovnání se s minulostí je politický projekt a jeho zdrojem a předmětem není národní, nýbrž státní paměť. Archiv je státní institucí, která shromažďuje dokumenty předchozích státních útvarů. Archiv se stal synonymem pro ukrývaná tajemství starého režimu, jejichž otevření slibuje prozření a osvobození. Avšak v archivu nenajde člověk víc, než má v sobě.

Archiv a paměť stojí v protikladu. Politický i historický úmysl otevřít a vytěžit archiv se nekryjí s úmyslem paměti svědčit. Svou paměť mají zbabělec i hrdina, politik i řadový občan, špicl i jeho objekt. Ti všichni se vejdou do proměnlivé struktury národní paměti. Ta připomíná labyrint knihovny s mnoha sály, depozitáři, dlouhými chodbami a pohyblivými schodišti z románu Jméno růže. Vedle nemnoha děl je plná zbytečných knih, intelektuální šmíry a haraburdí. Podrobný průzkum a pozorná četba vyžadují dlouhý čas. Vynášet, ukazovat a prodávat se ovšem dá cokoli a hned.

Autor je historik.

Příští týden píše geolog a esejista Václav Cílek.