Pokud přicházíte z Německa do České republiky, měli byste si přinést s sebou odpovědi na tři základní otázky. Budete je potřebovat znovu a znovu – a neměli byste při jejich používání ani trochu váhat, nebo dokonce pochybovat.

První otázka je jednoduchá: Pocházíš ze západního, nebo z východního Německa? (Radši říkejte „Düsseldorf“ než „Drážďany“.) Druhá otázka je trochu komplikovanější: Je pravda, že sudetoněmecký landsmanšaft nemá příliš velkou šanci řídit berlínské ministerstvo zahraničí? (Abyste zabránili nikam nevedoucím diskusím, prostě odpovězte „ano“.) Třetí otázka je nejdůležitější a nejsložitější. Zní prostě: Co si myslíš o Češích?

Najít odpověď na tuto otázku chce trochu schopnosti vcítit se. A to ne proto, že váš český protějšek v každém případě čeká chválu piva, knedlíků a českého humoru. Naopak – snad dokonce patří k těm, kteří celý den kritizují vlastní krajany za jejich údajnou provinciálnost, neschopnost nebo korupčnost. Proto by váš názor o Češích měl být co nejvyváženější. Posudek, ke kterému jsem po půlroce v redakci Respektu došla například já, má hodně co činit s fenoménem, kterému říkám „perfektní život“.

Švagr to ví nejlépe

Abych se hned přiznala: Do dnešního dne nepochopím, jak je to možné, že Respekt každý týden přesně v pondělí skutečně vychází. Vlastně tady totiž nikdo nepracuje. Klidně nás přijďte navštívit v úterý nebo ve středu – kromě mě a šéfa tady nikoho nezastihnete. Kde kolegové jsou, co dělají – nevím. Teprve ve čtvrtek k redakční konferenci se všichni zase objeví, aby sdělili, že podle jejich dosavadních rešerší ještě nic není tak úplně jasné. A potom, v pondělí, leží v trafikách nové vydání s dvaceti velmi podařenými články.

Jak tohle funguje, je pro mě záhadou – ostatně stejně jako tajuplná telefonní čísla, která si kolegové stále navzájem podstrkují. „Ach, ty píšeš o tomhle tématu?“ říkají přitom. „Švagr mé přítelkyně zná někoho, jehož známý se v tom skutečně vyzná.“ Zavolat tiskovému oddělení příslušného ministerstva nebo úřadu (jak by se to dělalo v Německu) – k tomu v Čechách dochází až poté, co známý švagra přítelkyně hojně referoval i o těch nejtemnějších aspektech zvoleného tématu. A že cenné informace ze zákulisí pravidelně vedou k tomu, že se kolegové musí dostavit na policii nebo do soudní síně, očividně nikomu nevadí. Zdá se, že to prostě k tomu patří.

Nejkratší cesta mezi dvěma body je přímka. Tato věta snad platí v Německu. V České republice je její užitečnost dost omezená. Kdo se tady příliš žene kupředu, ten se často ani nikam nedostane. I když vlnovka, kterou se mnoho Čechů pohybuje od jednoho bodu k druhému, tedy určitě není nejkratší cesta – ale v této společnosti je asi nejspolehlivější.

Pro někoho, kdo přísný protestantismus nasával s mateřským mlékem jako já, to není vždy jednoduché akceptovat. Některé postupy mi připadají trochu zdlouhavé. Jiné věci by snad byly jednodušší, kdyby se v českých uších slova „precizní plánovaní“ nerovnala výhrůžce. Od pracovních smluv, ve kterých se nedefinují úlohy a kompetence spolupracovníka, až k pozvánkám k vánoční slavnosti, které se rozdávají teprve dva dny před akcí – to všechno je v Německu nepředstavitelné. A přesto doufám, že se během práce v Respektu českou bezplánovitostí a svižností trochu nakazím.

Jediné, na čem záleží

Pokud totiž existuje něco, co se na německém životním stylu musí kritizovat, pak je to velmi pečlivě pěstovaná iluze, že perfektním plánováním, perfektním pojištěním a perfektními smlouvami lze dosáhnout perfektního života. Díky tomuto přístupu k životu se každá stovka, kterou si člověk nevydělal, každé dítě, které se nepodařilo zplodit, a každé pracovní místo, které pak dostal někdo jiný, stane osobní katastrofou.

A v tomto ohledu práce v Respektu je skutečnou školou života. Až tady jsem během existenciální krize, kterou Respekt na podzim prošel, pochopila, že perfektní život neexistuje. Jediné, na čem záleží, je, aby člověk ve správném čase správně reagoval na to, co mu život nabízí. Jenom velmi málo německých novinářů by se rozhodlo podat výpověď jako tenkrát redaktoři Respektu. Strach ze ztráty perfektního života s dětmi, hypotékou a dovolenou v Thajsku by byl totiž příliš velký. Když jsem se kolegů z Respektu zeptala, co s nimi bude, až časopis skončí, odpovědí byl smích a „uvidíme“. Je to všechno velká záhada. Ale nějak, nevím jak, to očividně zafunguje.

Autorka je německá novinářka, od loňského září pracuje v Respektu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte