My v Sebaldově zrcadle

V roce 1966 nasedá Winfried Georg Maximilian Sebald, dvaadvacetiletý student germanistiky, v Mnichově poprvé v životě do letadla, aby emigroval do Anglie. Pochází z bavorské vesnice a poválečné Německo mu připadá nemocné, prolhané a prokleté. Zahajuje akademickou dráhu na univerzitách v Manchesteru a v Norwichi a do Německa se až do smrti vrací jenom příležitostně a s nechutí. Zříká se sice typicky německého křestního jména a nechává si říkat Max, ale od roku 1988 píše německy knihy, v nichž nakonec hraje hlavní roli všechno, před čím utekl: historická vina, pocit, že je hříčkou osudu a cizincem ve vlastní zemi, strach z civilizačního vývoje a stesk po iluzorním světě dětství plném jistot, k němuž není návratu.

To všechno už tady bylo, jenže Sebald nepíše romány, vzpomínky ani literaturu faktu. Našel si přirozenou a originální formu spletenou z fikce, vzpomínek a faktů a doprovázenou obrazy lidí, míst a předmětů, o nichž vypráví. Jde mu především o proměnlivý obraz minulosti – ale čí? Jde o Sebaldovu minulost? O minulost napůl smyšlených hrdinů? Anebo o naši kolektivní minulost zachycenou náhodným pozorovatelem, podobně jako když si turista přiveze z cest kameny, vstupenky a vzpomínky na letmá setkání?

Kniha Vystěhovalci z roku 1992, která nyní vychází v nakladatelství Paseka, představuje propojený cyklus čtyř vyprávění o vnitřně osamělých mužích, kteří nakrátko či natrvalo odešli do…