2006-1114-mobr-brdeckovatereza.gif
2006–1114-mobr-brdeckovatereza.gif • Autor: Respekt

2006-1114-vobr-brdeckovatereza.jpg
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Blížily se prázdniny, čekala nás velká cesta a mluvili jsme o ní týdny předem. Aby ne, vždyť do rodné vsi mé babičky to bylo sto dvacet kilometrů. Toho roku to bylo vážně drama, jelikož auto od podzimu zahálelo v garáži zavalené bednami jablek. V zimě se nejezdilo, protože v autě nebylo topení. Bylo třeba vůz vyzkoušet a očistit, a proto ho koncem června dědeček vysvobodil na dvůr a za příšerného řevu motoru a skřípění brzd testoval jeho kondici.

Černá Praga Piccolo se v oblacích výfukových plynů posunovala po hanspaulském dvorku.

Dědeček špachtlí oškrábal houbu, která v zimě vybujela na čalouněném ostění, zatímco já jsem vůz obcházela a leštila hadrem dvanáct malých dvířek na kapotě, která vypadala vlastně jako hotel pro trpaslíky. Pokud se dědečkovi něco nezdálo, obnažil motor a vlastní sadou nářadí ho s nadávkami dával do pořádku.

Den před odjezdem usmažila babička řízky, uvařila vejce a připravila chleby s máslem a termosky s bílou kávou. Bylo také třeba přikrýt nábytek prostěradly a ovšem stáhnout všechny rolety. Na Hanspaulce žilo tehdy mnoho policejně sledovaných osob a také mnoho prominentních komunistů, takže v ulici se nekradlo.

Prvního července jsme vstali za rozbřesku a nasoukali se mezi hromady zavazadel. Vzhledem k šíři babiččina pozadí na mne zbyl pouze cípek kostkovaného sedadla a na nevyspravených vozovkách jsem se otloukala hlavou o vlhkou skvrnu po houbě. Ale ani mi na mysl nepřišlo, že by se dalo cestovat pohodlněji. Vlaky i autobusy byly daleko horší. Také jsem nevěděla, že nová auta jsou jiná než Praga Piccolo, neboť jsem jiným vozem nikdy nejela.

Za Příbramí (slabé tři hodinky od Prahy) jsme zastavili v lese, prostřeli deku a posvačili vše, co babička vybalila. Cítila jsem se, jako by do mne nalili škopek betonu, ale to bylo normální. Zkuste půl dne sedět a dát si řízek a vajíčka natvrdo. O nedalekých uranových lágrech mne tehdy nikdo neinformoval s ohledem na můj nízký věk, ze strachu, že to někde řeknu, a také protože bylo hezky a prarodiče si chtěli užít toho, co jim ze života zbylo. Druhá půle cesty (slabé tři hodinky) bývala k nesnesení. Babička klimbala, můj vyhrazený prostor velikosti kapesníku se nějak zmenšil a nejradši bych z auta vyrazila s řevem jako tygr. Zato dědeček si užíval. Těsně před Strakonicemi na to šlápl, protože rád řídil. Auto se přehouplo přes kopec, jelo jak čert a tehdy můj dědeček radostně udeřil dlaněmi v motoristických rukavicích o volant, letmo se na mne ohlédl a zvolal: „Vidíš? Skoro sedmdesátka!“

Příbuzní v naší vsi vyběhli na náves, protože řev Pragy Piccolo se nesl zdaleka. Otvírali vrata, my jsme slavnostně vjeli alejí ořechů na dvorek, slepice kdákaly kolem hnojiště a já jsem konečně vyrazila jako tygr, neboť začalo letní dobrodružství.

Když se řekne velká cesta, vybavím si dodnes právě tohle všechno, a nikoli letadlo do New Yorku. Hezké prázdniny.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte