Budí mě Valerie, je sedm ráno: „Půjdeme do školky?“ Říkám, že ano, a ona zklamaně odbíhá někam do nitra bytu, aspoň si ještě můžu poležet. Nevydržím to déle než čtvrt hodinky a jdu se po ní podívat. Sedí v kuchyni, Jana jí dala snídani, chvíli tam jen tak postávám, ale když zjišťuju, že Klára s Janou stále ještě hrají hru „na záchod jdu já!, koupelna je moje!“, odvelím Váju i se snídaní do ložnice, kde jí čtu knížku. Vája se mě ptá, jestli náhodou nemáme já nebo maminka dovolenou, ale nemáme, takže to s tou školkou vypadá vážně. Zkouší, kdy tu dovolenou budu mít, a když jí říkám, že asi až v létě, málem se zhroutí. Když se byt vylidní, vyženu Váju do koupelny, ať si vyčistí zuby, a pak na záchod, odkud na mě volá: „Můžu kakat?“ (to je asi tak jediná věc, ke které vždycky potřebuje mé svolení) – já jí to dovolím, jsem hodný táta. Potom ji přes určité peripetie přesvědčím, aby se oblékla, a jdeme do školky.

I když je to asi kilometr, cesta nám trvá běžně půl hodiny. Je neuvěřitelné, jak se to jinak rtuťovité dítě, které ještě k výtahu běželo tryskem („Kdo tam bude džív? Já! Já!“) a které se někteří naši příbuzní obávají hlídat, dokáže cestou vléct. Kdesi jsem četl, že dítě toho na procházce ujde (nebo spíš naběhá) dva až čtyřikrát víc než dospělý – to jak pořád nespořádaně běhá sem a tam a tam a sem a zleva doprava a pak úprkem vpřed a pak ještě kamsi jinam. U nás to je naopak, Vája postupuje tempem chromého chrobáka a já stylem „dva kroky vpřed, jeden krok vzad“. Cestou se mě ptá na každý odpadek, který potkáme, proč tam je, zvlášť ji zaujala gumová hadice. Bude z ní ekoložka nebo popelářka? Odpadky jí sice vadí, ale hovna ne. Co slezl sníh, jsou všude psí exkrementy a Valerie se k nim neustále nebezpečně přibližuje. Naštěstí mi nedělá potíže ji při jejím tempu odchytit vždy, když se schyluje k nebezpečí.

Už jsme ve školce, Valerie si udržuje své tempo i při převlékání, ale jakmile je převlečená, tak bez rozloučení odbíhá za dětmi – její ranní stesky jsou ty tam. Přibíhám za ní do dveří herny, abych si to rozloučení aspoň vyžebral. Nakonec cosi ledabyle naznačí rukou, asi to má znamenat pá pá, a její rty se neznatelně pohnou – snad to bylo ahoj.

Nejnamáhavější, ale také nejvíce vzrušující část dne je za mnou, stavuju se v samošce na nákup, doma posnídám, pofackuju byt, aby byl aspoň průchozí a projíždím si přípravy na dnešní přednášky. Docela to odsejpá, a tak mi zbývá ještě hodinka na studium literatury (docentura se neustále vlezle připomíná) – v to jsem ani nedoufal. Pak už musím na fakultu, přicházím těsně před přednáškou.

Studentům povídám o Haně Arendtové a její kritice totalitarismu, diskuse se docela rozvíjí, a tak ani nestačím odpřednášet všechno, co jsem chtěl. Ale to je dobře, mám vždycky radost, když studenti diskutují. Určitě jim to dá víc, než kdybych jen vykládal, i když se snažím být ohňostrojem zábavy a ponaučení. Po přednášce mám konzultační hodiny, studenti se trousí pro zápočty, takže nemá smysl pouštět se do nějaké pořádné práce. Jen tak brouzdám po internetu – dohledávám si informace, které se mi hodí do skript, co mám napsat pro dálkové studenty. Volá mi Klára, jestli bych jí nenahrál na disketu školní projekt, že mi ho pošle mailem. Ptám se jí, kde je, že si to nemůže nahrát sama, a říká, že doma, ale že to neumí. Tak mail s přílohou poslat umí a něco nahrát na disketu neumí, to jsou mi věci! Druhou přednášku mám o byrokracii, i tady studenti docela diskutují – všichni máme spousty komických zážitků.

Po přednášce ještě chvilku surfuju po vlnách informací a pak už spěchám domů. Jana má nějaký odborný seminář a děti jsou samy doma, tak aby neumřely hlady nebo steskem. Navařím jim něco z darů instantní kuchyně (snad na to nepomřou) a po jídle Kláru naučím používat disketu. Valerie se zatím domáhá jakýchsi šatů, do kterých se chce převléknout. Nemůžu žádné takové najít, když mne napadá, že jsem jedny šaty, které odpovídají popisu, onehdá pral. A tak se vrhnu na koš s vypraným prádlem a prádlo skládám tak dlouho, dokud šaty skutečně nenajdu. To už Jana přichází domů, ještě se mrknem na zprávy a pak jdu na promítání Jednoho světa.

V sále nesedí žádná oběť, kterou bych stáhl na pivo, a tak se po filmu vracím domů. Tam už všichni spí, ještě si něčeho zobnu a jdu si lehnout. V posteli čtu Respekt a vidím, že tam mají chybu, skandinávské ženy neměly volební právo jako první na světě, to už před nimi získaly Novozélanďanky a Australanky. Určitě to tak je, v pondělí jsem si to zjišťoval kvůli jedné přednášce. Spokojeně usínám s pocitem, že toho vím víc než redaktoři Respektu…

Autor je sociolog.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte