Jeden den v životě

Přežít pondělí je pro mne často náročné. V pondělí mám už mnoho let pravidelně němčinu. Dvě hodiny od třinácti do půl patnácté. Snažím se nezapomenout to, co do nás za války ve škole natloukli. A také je to jediná řeč, kterou se domluvím se švagrovou, Anglofrancouzkou. Mnoho týdnů v roce vedu o pondělcích také kurz opakování středoškolské matematiky. Toto pondělí bylo bohatší ještě o nový případ u Obvodního soudu pro Prahu 7, kde jsem přísedící.

Nejsem ranní ptáče. Vstávám po několika cvicích v posteli dost nerada, ale musím. Zapnu si rádio, poslouchám jedním uchem, vařím snídani a při čtení novin ji sním. Dnes musím spěchat! Pofackuji domácnost, nafilmuji trochu pořádek. Nejhorší je vhodně se ustrojit při letošním počasí. Pod talárem není vidět, co mám na sobě, při němčině to také není důležité, ale v posluchárně není jedno, co má kantor na sobě. Z mnoha důvodů. Nekazit posluchačům vkus, nepůsobit staromódně, a hlavně je nerozptylovat!

Po snídani je třeba alespoň trochu promyslet program opakování matematiky, sbalit skripta, materiály k soudu, učebnici němčiny a domácí úkol, trochu jídla, na oběd doma nebude čas. Nic nezapomenout! Brýle, klíče, hodinky, peníze, zuby, legitku, hřeben. Doma zhasnout, zavřít plyn, zamknout.

Tentokrát byla městská doprava výborná. K soudu chodím včas. Pocit, že by na mne čekal předseda senátu, druhý přísedící, státní zástupce, advokát obžalovaného, někdy tlumočník a muži vězeňské služby, mi pomáhá k dochvilnosti. Dnes mám…