0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 5/2005
5/2005 • 30. 1. – 6. 2. 2005

2005/5

Domov

Připomeňme si

Adam J. Švejda

První česká vzpoura v EU

Markéta Pilátová, Jiří Sobota

Moravský slušňák v Africe

Jaroslav Spurný

V celé rovníkové Africe dnes asi neexistuje proslulejší Čech než Dalibor Kopp. Aspoň pro tamní misi OSN, která ho nedávno obvinila, že svými zbrojními kšefty žene oblast do dalších a dalších krvavých konfliktů. Ve vlasti dosud o slavném rodákovi nikdo nic pořádně neví, i pro sousedy z rodných Pavlic byl ještě nedávno pouhým drobným podnikatelem s mysliveckými potřebami. Pak najednou přišel šok: nejprve zatčení doma, pak útěk do liberijské divočiny, nové zatčení a nový útěk. A potom oficiální komuniké, že nenápadný moravský obchodníček může patřit mezi vyzbrojovatele iráckých teroristů a palestinského Hamásu. Bližší pohled ovšem prozrazuje, že Koppova cesta k proslulosti byla sice dlouhá, ale přímá.

Ministři se oteplování nebojí

Jaroslav Spurný, Jan Kovalík

ČSSD jde do rekonstrukce

Erik Tabery

Štvanice na Valérii P.

Eliška Bártová

Čtyřletá Irenka fouká pro mámu píseň na harmoniku a chumel jejích sourozenců se stejné mámě choulí pod stolem u nohou. Valérie Pužová (33) vychovává celkem devět potomků. Tyto dny jsou ale zřejmě poslední, které tráví pohromadě. Sociální pracovnice se totiž rozhodly děti matce odebrat. Příběh, na který minulý týden upozornily Lidové noviny, nabízí odpověď na čím dál tíživější otázku: Proč tady vlastně každý rok končí tisíce dětí v dětských domovech, přestože většina má milující a starostlivé rodiče.

Komentáře

Ať se Zápotocký brání

Erik Tabery

Drž se, Cyrile

Zbyněk Petráček

Čert aby tu Toyotu vzal

Marek Hudema

Dejme šanci Juščenkovi

Zbyněk Petráček

Když ukrajinská náměstí zaplavili vítězové v oranžových šálách, tleskala celá Evropa. Kdo by neocenil, obrátí-li se bezmála padesátimilionový stát, po rozpadu SSSR ještě jaderný, k hodnotám, jež sdílí evropská civilizace? Jenže když se tíž vítězové minulý týden přihlásili o své evropské ambice, v metropolích EU zavládly rozpaky. Zavřít jim dveře už teď, když jsme je právě otevřeli Turecku, nebo jim nebrat naději?

Ve hvězdách

Alexandr Vondra

Osvětim dnes

Adam Drda

Zlo se nikdy nevrací ve stejné podobě. Při vzpomínkách na den, kdy byla před šedesáti lety osvobozena Osvětim, v různých obměnách zaznělo: „Nesmíme zapomenout, protože se to už nikdy nesmí opakovat.“ Bylo by nebezpečné udělat z toho bezmyšlenkovitou frázi a vnímat odpor k masové nacistické vraždě jen jako výraz naší dnešní lidskosti. „My“ nejsme jako naši předkové (zabijáčtí, lhostejní, chtěně nevědomí, zaskočení), „my“ bychom takoví být nemohli – k takovému ujišťování přicházíme lacino, protože se vymezujeme vůči tomu, co už bylo.
Stojí ale za promyšlení, co Osvětim vypověděla o jednání jednotlivců i společenství. Stojí za promyšlení, jak se od té doby proměnil antisemitismus a jak se změnil svět, jaká je síla či slabost našeho mravního kodexu a politických rozhodnutí. Může-li vzejít z šóá poučení do budoucna, pak v tom, čeho konkrétně se nesmíme dopustit, pokud chceme nějakou příští hrůzu odvrátit.