Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Civilizace

Václav Klaus má tyfus rád

vobrazek_1971.jpeg
Fotografie: Ransdorf právě utekl a Klaus je v práci, na fotce zůstaly jen romské děti. 241 jich tu v českém koncentráku zahynulo, další odjely do plynu. (Lety, někdy po roce 1942.) Foto ČTK • Autor: Respekt

Vyznavači názoru, že žádné plynové komory Osvětimi ve skutečnosti neexistovaly, budou mít smutné Vánoce. Dva přední popírači holocaustu David Irving a Ernst Zündel čekají za mřížemi na soud a hrozí jim vysoké tresty. Radovat se, že památka obětí nejhorší genocidy 20. století byla uchráněna, by však bylo předčasné. Jen pár dní poté, co za Davidem Irvingem zapadla vrata rakouské vazební věznice, oznámila česká policie, že nebude stíhat europoslance Miloslava Ransdorfa za tvrzení, že Lety u Písku nebyly koncentrační tábor. Ta zpráva je mnohem temnější, než se zdá.

Vzestup a pád

Reklama
Reklama

„Bála jsem se, že jak bude ubývat těch, co přežili holocaust, popírače to posílí. Ale ukázalo se, že existuje dost dokumentů a záznamů svědectví, kterými lze vyvrátit jejich lži. Dnes jsou ve slabší pozici,“ hodnotí současnost historička Deborah Lipstadtová, specialistka na popírání holocaustu z univerzity v Atlantě. Právě ona se stala příčinou pádu nejvlivnějšího revizionisty současnosti, který vyvrcholil letos na podzim.

David Irving (67) se coby historik dlouho těšil slušné pověsti odborníka na druhou světovou válku. Odborníka, který má sice trochu „jiný“ pohled na věc, ale zato zajímavou schopnost objevovat nová fakta a překvapivě je interpretovat. Ony cenné informace ovšem mladý vědec získával často od bývalých nacistů, kteří k němu pojali důvěru, protože byl ochotný vidět události z jejich stránky. Holocaust ze začátku nechával na pokoji. V 50. a raných 60. letech tragédii Židů a Romů ještě otevřeně zpochybňovali hlavně nacisté samotní nebo zcela průhlední rasisté typu členů amerického Ku Klux Klanu. Až později, s francouzským historikem Robertem Faurissonem (paradoxně přeživším politickým vězněm z Buchenwaldu) přichází generace, která z popírání udělá zdánlivě seriózní, a o to nebezpečnější záležitost. Kultivovaní historici, mezi nimiž Irving od 70. let vyniká, si dávali pozor na to, aby nevypadali jako rasisté, a předstírali objektivní vědecké zkoumání: Existují opravdu doklady, že v Osvětimi se vraždilo plynem? Není počet židovských obětí uměle nadsazený? Není deník Anny Frankové podvrh napsaný po válce? „Důkazy“ si novodobí popírači vyráběli rafinovaným zkreslováním dokumentů a svědectví, zamlčováním nepohodlných faktů nebo rovnou fabrikací nových. Ne vždy šlo o úplné popření pravdy, někdy stačil drobný posun, který snižoval hrůznost holocaustu a vrhal díl viny na Židy samotné. Pro laické čtenáře velmi přesvědčivé. V průzkumu Roperova ústavu z roku 1993 odpovědělo 22 % Američanů kladně na otázku, zda je možné, že holocaust nikdy nebyl.

Změnu přinesla kniha zmíněné historičky Popírání holocaustu z roku 1993. Deborah Lipstadtová v ní brilantně rozkryla metody a zjevně rasistické motivace popíračů. David Irving, jehož dílem se Lipstadtová v knize také zabývá, nevydržel s nervy a historičku zažaloval pro urážku na cti. Byla to osudová chyba: z pět let se táhnoucího procesu vyšel v roce 2000 poražen a v uších mu zněla drtivá závěrečná řeč soudce Charlese Graye, v níž žalujícího označil za antisemitu, rasistu a falzifikátora historie. Irving, zadlužený až po uši, prodal svůj luxusní byt v Londýně a musel své věrné žádat na internetu o finanční podporu. Mnohé státy jemu i dalším popíračům zakázaly vstup na své území, množily se zatykače a nakladatelé se zdráhali vydávat jeho knihy. Není divu, že Irvingovu návštěvu Vídně mnohá média interpretují jako poslední pokus strhnout na sebe pozornost. Do Rakouska zamířil přednášet (na pozvání jedné ultrapravicové skupiny), přestože věděl, že tu na něj čeká zatykač pro šíření rasové nenávisti a popírání šoa. „Já osobně jako Američanka nejsem příznivcem zákonů na popírání holocaustu, ale jestli s tím rakouská policie patřičně naloží a nenechají ho vyváznout jako šoumena, bude to dobré,“ myslí si Deborah Lipstadtová.

Ven cesta nevede

Lhář je mrtev, ať žije lhář, chtělo by se říct. Zatímco britský antisemita minulý týden v cele studoval obvinění vídeňské prokuratury, europoslanec Miloslav Ransdorf a prezident Václav Klaus se v novinách dočetli, že vyvracet v Česku „lež“ o existenci koncentračního tábora v protektorátních Letech u Písku je v pořádku. Trestní oznámení za veřejné zlehčování či popírání zločinů nacismu sice směřovalo jen na Ransdorfa, prezident se ale netají zcela totožnými názory, takže ho nenechme stranou.

Policie podnět bývalého zmocněnce pro lidská práva Petra Uhla uložila k ledu velmi brzo. Žádné výslechy, znalecké posudky, dokonce ani odborné vyjádření, o kterém se píše v tisku. „Jen jsme požádali Historický ústav Akademie věd ČR o podání informace,“ říká vyšetřovatel Oldřich Čech. „Ústav nám poskytl jasnou charakteristiku koncentračních táborů, v případě Let tyto znaky chyběly.“ Konkrétní zpráva sice aktuálně není k mání, protože policie ji poslala nadřízeným a její autor, historik Jan Němeček, cestuje v zahraničí, argumenty jsou ale známé. Němeček, který se problematikou romského holocaustu a Let coby odborník nikdy nezabýval, tvrdí, že Lety nebyly „koncentrační tábor“, ale „tábor nucené koncentrace Romů“. První výraz je prý vyhrazen pouze pro síť jasně vymezených zařízení pod správou SS, jejichž chod upravovaly nacistické regule. Tenhle výklad nepostrádá vědeckou logiku, klasifikace lágrů je složitá a znalci potřebují mluvit přesně. Jenže aplikovat to na společenské rovině je velice záludné fachidiotství, které znamená pomáhat Ransdorfovi s Klausem popírat holocaust.

Co si zmíněná dvojice o Letech myslí? Že to nebyl „žádný skutečný koncentrák ve smyslu, jak mu podvědomě rozumíme“, protože se odtud dalo snáze utéct, tábor byl původně určen „osobám štítícím se práce“, lidé tu „primárně“ umírali na skvrnitý tyfus a ne pod esesáckou kulkou. Jinými slovy poměry v Letech u Písku byly měkčí než v „pravém“ koncentráku.

Tolik tedy naši popírači, a teď trocha faktů: letský tábor byl sběrným kárným táborem „pro osoby štítící se práce“ jen do roku 1942. V té době tvořili Romové necelých 10 % osazenstva, byli tu výhradně muži, většinou s trestním záznamem. O této době se žádný spor nevede u nás ani v Bruselu. Pak byl ale tábor vyprázdněn a české protektorátní úřady sem nechaly násilím zavléct 1300 romských mužů, matek, dětí a kojenců, protože na pokyn z Berlína velmi iniciativně přistoupily k realizaci Hitlerova konečného řešení. Lety se staly přestupním táborem na cestě Romů do plynových komor Osvětimi a sadistický velitel Josef Janovský své podřízené nabádal, ať Romy nešetří, protože „Říše má zájem na jejich vyhynutí“. Nešetřili. Mučení u kůlu bylo běžné, stejně jako pravidelné bití nemocných až na pokraj smrti. V buňkách z tenkých prken vládl mráz a hlad, lidé měli k dispozici jedinou studnu, dvě toalety a myli se v létě i zimě v jednom bahnitém rybníce (odtud tedy prezidentův „primární“ tyfus). Podle statistik tu zemřelo vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů než v Dachau. A hlavně: „Koncentrační tábor byl určen k převýchově a mohli vás odsud pustit. V přestupní stanici do vyhlazovacího tábora nebyla šance, cesta vedla jedině do Osvětimi. V tomhle ohledu jsou Lety horší než koncentrační tábor,“ říká historička Jaroslava Milotová, naše přední specialistka na dějiny holocaustu.

Jak na to

Je evidentní, že Klaus a Ransdorf své výroky o koncentráku nemysleli jako spor o přesnost historických termínů, ale jako snahu zlehčit genocidu Romů po květnové kritice Evropského parlamentu, který Česko vyzval ke zrušení vepřína na místě lágru. Ostatně vezme-li si člověk k ruce známý manuál historika Israela Charnyho Dvanáct způsobů, jak popírat genocidu, pár bodů sedí: zdůrazňuj zvláštnost obětí, říkej, že úmrtí bylo výsledkem nepříznivých vlivů a nemocí a ne vraždy, napadej motivace těch, co říkají pravdu…

Otázka zní: Jak to českým popíračům mohlo tak snadno projít? „Chápu, že je to pro spoustu lidí tristní, ale my jsme zkoumali jen ten konkrétní výrok,“ říká vyšetřovatel Čech, „v trestním právu jde bohužel o hru se slovíčky, a úspěšní advokáti na tom stavějí.“ Pravdu má v tom, že slovíčkaření o Letech, které svého času jako naprostou absurditu kritizoval i Simon Wiesenthal, vnesli do hry sami historici a ti na něm také trvají. V čele tohoto trendu je bohužel právě Historický ústav AV ČR, autor posudku na Ransdorfova slova. Žádný výzkum lágru v Letech sice tahle instituce nedělala, žádná fakta o něm neshromáždila, ale má vliv. A tohle je jádro celého problému. Po léta ignorovaný koncentrační tábor v Letech, který do společenské a politické debaty před deseti lety dostali západní novináři Paul Polansky a Marcus Pape, se dodnes nedočkal relevantního výzkumu a mezinárodní konference historiků, o jejíž závěry by se dalo opřít. O romském holocaustu v Česku sice existují průkopnické práce historika Ctibora Nečase a knihy dvou zmíněných západních žurnalistů, ale to nestačí ani na to, abychom se shodli, jak vyhlazování českých Romů českými četníky na nacistický rozkaz vlastně říkat. Zlehčování holocaustu se prozatím povoluje a prezident země může tupit oběti genocidy a s klidem přemítat o „primárním“ skvrnitém tyfu, za což by byl v Německu do týdne donucen k omluvě nebo abdikaci.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1517
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte