2005/29

Do kin dorazil Batman, na knihkupecké pulty Harry Potter. Pod skalním převisem v Českém Švýcarsku vykopali archeologové zachovalou kuchyň lidí z pravěku. Uplynulo 10 let od chvíle, kdy před očima celé Evropy a za přihlížení mírových sborů OSN vyvraždili Srbové všechny dospělé muslimské muže v obsazené Srebrenici. Oproti loňsku zlevnily rané brambory. Ivan Medek oslavil osmdesáté narozeniny.

Na západního člověka se dnes masivně valí komerční obrazy sexu a zdálo by se, že jsme se plně vyrovnali s náboženským tabu a přestali planě moralizovat. Máme za sebou sexuální revoluci, náš život víceméně bez problémů doprovází pornografie, sexshopy na hlavních třídách a příručky o tom, jak být v sexu lepší a šťastnější. Jsme otevřeně tolerantní vůči promiskuitě či mimomanželskému sexu. Ale zároveň všude zvedají hlavu konzervativní jedinci a organizace. Využívají únavy ze svobody a přirozeného lidského strachu z temnot vlastního nitra, a znovu označují svobodnou sexualitu za ohrožení rodiny a společenského vývoje. V Evropě je to především katolická církev, v Americe protestantské konzervativní kruhy, jinde islamisté. Skupina amerických neokonzervativních intelektuálů loni zařadila slavné Zprávy o sexuálním chování mužů a žen (Sexual Behaviour in the Human Male, 1948 a Sexual Behaviour in the Human Female, 1953) Alfreda Kinseyho mezi deset nejnebezpečnějších knih v dějinách.

Už před patnácti lety, když se do země vracela svoboda, by se tomu, kdo se setkal s básníkem Petrem Kabešem, mohlo zdát, že jeho křehká postava, hluboce zbrázděná tvář i tichý hlas, kterému občas nebylo rozumět, vypovídají o beznaději minulých let víc, než by dokázala slova. Ti, kteří jej znali nejlépe, vzpomínají na dlouhé hodiny, které s ním v plném souznění promlčeli.

Představme si, že Evropu navštíví kulturní antropolog z nějaké jiné civilizace. Nějakou dobu zde žije, pořizuje si zápisky a pozoruje život. Po návratu do své země podnikne přednáškové turné a překvapeným posluchačům sdělí, že my Evropané máme sice mnoho obtížně poznatelných priorit, ale všechna pozorování ukazují, že hlavním cílem západní civilizace je udržovat automobily šťastné a spokojené. Může předvádět filmy o zvláštních myčkách automobilů, moderně vybavených servisních dílnách, o tom, jak osobně vnímají řidiči útoky na svá auta, a skeptiky pochybující o tak absurdním cíli vyspělé kultury nakonec přesvědčí řečí čísel.

Přemysl Sobotka (61) se narodil v Mladé Boleslavi, v Praze vystudoval medicínu, které se věnoval v liberecké nemocnici. V roce 1991 vstoupil do ODS a následujících pět let byl radním města Liberce. Nyní je předsedou liberecké organizace ODS. Třikrát uspěl v senátních volbách, poprvé byl zvolen v roce 1996. Loni v prosinci byl zvolen do čela Senátu. Z prvního manželství má dcery Věru a Martinu, z druhého nevlastního syna Prokopa.

V létě má člověk opodstatněný pocit, že potřebuje nabrat nový vítr do plachet. Ten vítr může být různý, stačí se porozhlédnout a pak si vybrat. Moderní doba totiž inspiracemi nešetří. Tady je zpráva o třech možných způsobech.

George Bush už ve své kariéře prožil téměř všechno: dvojí vítězství v prezidentských volbách, teroristický útok na USA i válku v Iráku. Nyní však prožije jistou premiéru. Poprvé po 11 letech čeká Ameriku ostrá politická bitva o budoucího člena Nejvyššího soudu. Na začátku července rezignovala pětasedmdesátiletá soudkyně Sandra Day O’Connorová, první žena, která v historii zasedla do křesla jedné z klíčových amerických institucí. Její rezignace ukončila stabilní období 11 let, kdy se složení soudu neměnilo. Posledními nováčky u Nejvyššího soudu byli dva soudci nominovaní prezidentem Clintonem – druhá žena v historii Ruth Ginsbergová a Stephen Breyer.

Od teroristických útoků v Londýně uběhlo deset dní a skoro každý z nich přinesl malé drama. Nejdříve vládla odhodlanost, ale i znatelná nervozita. Ve městě nepřestávaly znít houkačky, jeden planý poplach střídal druhý a zachmuřený ministr vnitra Charles Clarke upozorňoval, že pachatelé jsou na svobodě a další útok „nelze vyloučit“. Četní experti v novinách dovozovali, že udeřila nebezpečná, profesionální organizace.

Loni v březnu to byla velká sláva za účasti dvou tisícovek umělců, které asistoval prezident Václav Klaus: v pražských Vysočanech se slavnostně otevírala nová hokejová hala Sazka Aréna. Skeptické hlasy, že kvůli megalomanské a zbytečné stavbě mohou sportovci dostávat mnohem méně peněz, šéf Sazky Aleš Hušák odmítal s tím, že zachraňuje Česko před ostudou, kdyby kvůli chybějící hale muselo zrušit mistrovství světa v hokeji.

Soudce označený za odběratele pedofilního porna nechce odevzdat talár – a Vrchní soud s tím souhlasí. Jak je to možné? Tady je odpověď.
„Proč to zase otvíráte? Všechno jsem již řekl,“ říká Josef Košela (47) unaveným hlasem do telefonu. Po naléhání nakonec souhlasí se schůzkou v jedné z kaváren nedaleko svého letenského bytu. A tam znovu vypráví svůj příběh.

I v české scenerii už je to obvyklý obrázek léta. Turisté ve městech pohupují u boku lahvemi kupované vody, lidé s ohnutými zády vláčí ze supermarketů velká balení téhož a v televizi se jedna za druhou míhají reklamy na ten životně nezbytný zázrak bez vůně a chuti, zato s tím „nejvyváženějším obsahem minerálů“. Není tedy divu, že spotřeba balených vod v Česku letí každým rokem vzhůru, letos se jim však do cesty postavil silný a lákavý konkurent.

Je to dobrá zpráva – politici napříště nesmějí pod pláštíkem veřejného zájmu prosazovat prospěch lobbistů nebo svůj vlastní. Ve čtvrtek o tom rozhodl Ústavní soud. Pro majitele pozemků a ctitele vlastnického práva to znamená další naději – ta první přišla letos na jaře, když sněmovna zamítla zákon, který umožňoval urychlené vyvlastnění pozemků.

V Evropě žijí lidé, kteří ji k smrti nenávidí. Šok z jejich teroristických útoků na Londýn však může přinést obrodnou krizi.
Jak reagovat na život v ohrožení? Na jedné straně stojí masochismus ryze západního střihu: zločinní teroristé jsou v jeho podání ubozí zoufalci, které k extrémním činům dohnala chudoba a bezvýchodnost. Pročpak nechtějí být jako my a s námi? Proč opovrhují nezahalenými ženami? Proč nás nemají rádi? Copak jsme udělali špatně?
Vůbec nic. Žijeme stylem, který jsme si po právu sami svobodně vybrali a který znovu a znovu měníme k obrazu svému, protože k tomu máme potřebný prostor.

Vypadá to, jako by byl všude kolem. Nevyhýbá se téměř žádnému tématu a nebojí se říct svůj názor, byť by byl často voličsky riskantní či provokativní. Přitom to většinou nedoprovází urážením svých oponentů, což má za následek chuť s ním normálně a bez emocí diskutovat. Všechna ta slova míří k Jiřímu Paroubkovi, který za pouhých několik týdnů ve funkci premiéra doslova mění zdejší politickou scénu. Nikdo totiž neví, co si s ním vlastně počít.