Nejen ve starém domě v Châtenay-Malabry na jihu Paříže drží smutek. V pátek 20. května tam brzy ráno zemřel Paul Ricoeur, jeden z nejvýznamnějších filozofů druhé poloviny 20. století.
Neutápět se v citacích
Místnosti bývalé oranžérie, kde Ricoeur od konce 50. let žil a pracoval, jsou plné knih. Prostorný sál zalévá světlo, v rozlehlé zahradě šumí stromy. Na stěně pracovny visí v zaprášeném rámečku fotografie: mladému muži sedí na kolenou dvě malé děti. To je Ricoeurův otec se svým synem a dcerou během své jediné válečné dovolené začátkem roku 1915. Paulovi byly tehdy sotva dva roky. Záhy mu umírá matka a v září téhož roku padne v bitvě na Marně i jeho otec. Filozof se tak musel celý život vyrovnávat s tím, že otce zná jen jako onoho mladého muže z fotografie.
Válečný sirotek vyrůstá u prarodičů v Rennes. Hmotné poměry mu nedovolují, aby se připravil na studium filozofie na prestižní École normale superieure, a tak již ve svých devatenácti letech vyučuje na gymnáziu v Saint-Brieuc. Roku 1934 získává stipendium, které mu umožní studovat rok na Sorbonně. Skládá státní zkoušku z filozofie a v Paříži se seznamuje s Gabrielem Marcelem. Setkání s myslitelem, jenž je označován za křesťanského existencialistu a který proslul snahou o samostatnou reflexi, jež by se neutápěla v citacích filozofických autorit, poznamenává mladého intelektuála z protestantského prostředí na celý život.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
