Sotva kdy nějaká revoluce začala nenápadněji. Když před půlstoletím v pozdním únorovém odpoledni vrazili dva rozkurážení mladíci James Watson a Francis Crick do jednoho z cambridgeských lokálů a vysvětlovali hostům, že právě „odhalili tajemství života“, málokdo si jich všímal. Pozornosti a zájmu se nedočkali ani o dva měsíce později, když se v dubnu 1953 o tomtéž snažili přesvědčit čtenáře prestižního vědeckého časopisu Nature a za pomoci modelu sestaveného z lepenky a drátů dokazovali, že kyselina deoxyribonukleová (DNA) je nositelkou dědičné informace, tedy receptu na stavbu a fungování všeho živého. Autority se prostě zdráhaly uvěřit, že by mladí biologové mohli mít pravdu. O deset let později jim však už přiznali Nobelovu cenu. A když minulý týden starší z nich – Francis Crick – zemřel v americkém San Diegu, neváhali jej nejproslulejší světoví badatelé současnosti označit za jednoho z největších vědců všech dob a kdysi odmítanou hypotézu za objev, který přepsal budoucnost lidstva.
Jak je důležité míti zrcadlo
Crickova cesta na vrchol biologického Olympu nebyla zrovna přímočará. Na svět přišel uprostřed první světové války (8. června 1916) jako druhé dítě v rodině majitele továrny na boty v britském Northamptonu a během let strávených ve školních lavicích více než přírodopisu holdoval fyzice považované tehdy za nekorunovanou královnu věd. Zájem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
